Foto Alarm / Saša Uhlová
Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) začal na sítích propagovat zákon, který vzniká na jeho ministerstvu. Zákon už prošel meziresortním připomínkovým řízením. Není to však zákon o sociálním bydlení, nýbrž zákon o podpoře v bydlení. Podle Bartoše by měl přinést systémové řešení a snížit počet lidí v bytové nouzi, kterých je v České republice podle posledních dat 154 tisíc, třetina z toho jsou děti. Dalších 1,6 milionu osob je ohroženo ztrátou bydlení. Ministerští analytici upozorňují, že obě čísla mohou i kvůli stoupajícím životním nákladům narůstat.
Vlastně hledáme skupinu lidí, kteří až dosud neměli potřebu své byty pronajímat, neboť je nejspíš vnímají hlavně jako dobře uložený kapitál, a kteří se zároveň nezaleknou, když jim do bytu přijde bydlet někdo, kdo byl předtím bez domova, nebo třeba početná romská rodina.
Od předešlých návrhů zákona o sociálním bydlení se tento liší zejména tím, že nikomu nestanoví povinnost sociální bydlení skutečně zajišťovat. Co tedy vlastně nabízí? Zákon stojí na třech pilířích. Prvním je síť kontaktních center, která budou v každé obci s rozšířenou působností. Na ně se budou moci obrátit všichni lidé, kteří budou mít obavu, že se dostávají do problémů s bydlením. Jde tedy o prevenci. Druhým pilířem zákona bude systém garancí majitelům bytů, kteří se tak nemusí obávat, že nedostanou nájem, pokud nájemník najednou nebude moci platit. Nájemní smlouvy budou uzavírat nájemníci buď přímo s majitelem, přičemž obec nebo některá občanská organizace budou garantem této smlouvy, anebo majitel uzavře smlouvu s obcí či jiným subjektem a ty budou byt dále pronajímat. Majitelé bytů si budou moci vybrat, který typ garance využijí. Posledním pilířem je podpora těch nejohroženějších, kteří by měli mít po dobu tří let možnost asistence při návratu do běžného života. Povinnost financování výstavby bydlení zákon neobsahuje.
Obce bez povinností
Důvod, proč se tvůrci zákona rozhodli nezačleňovat do zákona povinnost pro obce, aby se staraly o své obyvatele, je prostý. Báli se, že by zákon opět neprošel, neboť by představitelé některých obcí spustili povyk, že žádné povinnosti nechtějí. Tvůrci zákona tak operují s tím, že v Česku je 200 tisíc prázdných bytů v bytových domech a také s šetřením ministerstva pro místní rozvoj ohledně disponibilních, prázdných bytů, podle kterého by asi polovina majitelů byla ochotna své byty s garancemi pronajmout. Zní to všechno jako hezký sen, který by krásně vyřešil rozsáhlou bytovou krizi, jejíž příčiny vycházejí zejména z toho, že se z bydlení stala úložna kapitálu pro různé fondy i lidi, kteří nevědí, co s penězi.
Je tu ale řada problematických aspektů. Prázdné byty nemusí být tam, kde lidé zrovna nejvíc potřebují bydlet. Nemusí se také jednat o byty, které by byly dostupné a na které by lidé s nižšími příjmy dosáhli, a to dokonce i s příspěvkem na bydlení. A nakonec lidé, kteří deklarují, že by svůj prázdný byt s garancemi pronajali, mohou změnit názor, když uvidí, jaké nájemníky jim obec nebo neziskovka, která to bude dělat místo obce, nabízí.
Vlastně hledáme skupinu lidí, kteří až dosud neměli potřebu své byty pronajímat, neboť je nejspíš vnímají hlavně jako dobře uložený kapitál, a kteří se zároveň nezaleknou, když jim do bytu přijde bydlet někdo, kdo byl předtím bez domova, nebo třeba početná romská rodina. A mluvíme tu v mnoha případech o jednotlivých vlastnících, kteří budou muset navíc bojovat s rasistickými nebo jinými předsudky ostatních členů SVJ. Kolik jich to ustojí?
Chudí na trhu s byty
Pronajímání s garancí je určitě něco, co má být součástí mixu opatření. Je ale vůbec možné vyřešit krizi bydlení bez dalších nástrojů, jako jsou investice do obecní výstavby, oprav a údržby bytového fondu, bez povinnosti obcí mít a řádně spravovat bytový fond a starat se o své občany či bez zdanění prázdných bytů a vyššího zdanění majitelů, kteří mají větší počet nemovitostí? To ukáže čas.
Když se během léta objevovala Alexandra Udženija v médiích v souvislosti se svou nechvalně známou reformou přidělování bytů v Praze, mluvila s obdivem o Městské nájemní agentuře, k jejíž existenci prý byla dříve skeptická, a kvitovala možnost, že se lidé ohrožení bytovou nouzí nemusí stěhovat do městských bytů, ale mohou si najít bydlení na trhu právě pomocí takových agentur. Městská nájemní agentura představuje přesně to, na čem je postavený Zákon o podpoře v bydlení. Tedy zprostředkovatele, který majitelům bytů dává garance. Od zákona o podpoře v bydlení si pak Udženija slibovala, že pomůže ukončit obchod s chudobou. Že se představa, jak se bude bytová nouze chudých lidí řešit na trhu s byty, zatímco obce nebudou mít žádné povinnosti, líbí pravicové političce typu Alexandry Udženiji, je pochopitelné. Méně srozumitelné už je, jak mohlo tolik lidí, kteří se na přípravě zákona podíleli, uvěřit, že zákon, který nikomu nestanovuje povinnost bydlení zajišťovat, může něco reálně změnit.
Autorka je redaktorka Alarmu.