Když obyčejní lidé začnou dělat extrémní věci


Rozhovor s Janem Gebertem, režisérem dokumentárního snímku Až přijde válka o paramilitární organizaci Slovenskí branci.

Filmař Jan Gebert je na české dokumentární scéně unikát. Nenavštěvoval pražskou FAMU a filmovou techniku se učil jako samouk. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a fascinovaly ho především dějinné momenty, v nichž se k moci draly autoritářské a totalitární síly. Stejné téma sleduje i jeho nový film Až přijde válka, který má tento pátek českou premiéru na dokumentárním festivalu Jeden svět. Tentokrát se však neobrací do minulosti, ale detailně ukazuje současný nástup autoritářských tendencí. Film sleduje aktivity slovenské paramilitární organizace Slovenskí branci a jejího dvacetiletého vůdce Petera Švrčka.

Hlavní postavy Slovenských branců prošly výcvikem ruských kozáků a momentálně má tato organizace už dvacet oddílů po celém Slovensku a více než dvě stě členů. Organizují pravidelné výcviky ve slovenských lesích a jejich panslovanská ideologie se mísí s rétorikou ochrany slovenských hranic a nenávistí k muslimům a válečným uprchlíkům. Přestože splňují všechny znaky extremistické organizace, slovenská společnost je nechává v poklidu operovat na svém území. Film Až přijde válka je tak především obrazem východoevropského politického klimatu, v němž se z extrému stal mainstream.

Proč jste si pro svůj film vybral právě paramilitární organizaci Slovenskí branci? Jak jste na ni přišel?

Nevybral jsem si ji proto, že by mě zajímala tématika domobran. Nezajímá mě tolik ani to, jak se militarizuje společnost a že čím dál víc lidí chodí trénovat s puškou do lesa. Na této organizaci mě zaujalo hlavně to, jak se v ní odráží celospolečenské klima. Objevil jsem je na začátku roku 2015.

Narazil jste na ně na Facebooku?

Dověděl jsem se o nich z článku Jana Urbana na serveru Hlídací pes. Zmiňoval v něm páté kolony, paramilitární organizace napojené na putinovské Rusko operující ve východní Evropě. Jmenoval i Slovenské brance. Hned mě to zaujalo, protože se v tom projevoval začátek období nejistoty, které ve společnosti trvá doteď. Probíhala válka na Ukrajině, politici si začali po svém tvarovat téma migrace a terorismu, na obzoru se rýsoval Brexit, na síle získávala celá řada populistických hnutí po celé Evropě. Připadalo mi, že tato organizace to vše nějakým způsobem odráží. A navíc ji vede kluk, kterého trénovali ruští kozáci. Není úplně normální, aby v Evropské unii existovala organizace, která je skutečně pátou kolonou, jde proti zájmům Evropské unie i zájmům Slovenska.

Extremismus dnes už není doménou idiotů, ale lidí, kteří vypadají jako lidi v téhle kavárně. Extremistkou je dneska tvoje učitelka, tvoje sousedka nebo náš prezident.

Jak jste je kontaktoval? A jak to, že byli vůbec ochotní s vámi spolupracovat?

Když jsem zjistil jméno jejich vůdce, zadal jsem ho do vyhledávače na Facebooku. První chlapík, který na mě vyskočil, byl v uniformě. Okamžitě jsem poznal, že je to on, a normálně jsem mu napsal. Za tři dny odpověděl, abych přijel na návštěvu a podíval se na výcvik. Hned mi došlo, že by z toho mohl být dobrý film, že je to zajímavá postava. To, jak působil, šlo proti stereotypům toho, jak si představujeme fašisty. Jsou to v osobním životě úplně obyčejní kluci. Připadalo mi, že to ukazuje něco nového. Řekl jsem mu tedy, že bych o nich docela rád natočil film a postupně jsem za nimi začal jezdit. Nejdřív sám, pak ve dvou s kameramanem. Postupně jsme začali více a více lidem dávat porty, na které si museli zvyknout. Zmenšoval se počet scén, které nechtěli točit. Byla to neustálá hra kočky s myší – nebo kočky se psem, nevím, kdo byl kdo (smích). Hrozně si hlídali, aby se na ně nenašlo cokoliv kompromitujícího. Vůbec jsem zároveň nechtěl spoléhat na to, co ukážou oni sami. Snažil jsem se to vždycky promýšlet tak, abychom nakoukli pod povrch, což vyžadovalo volit chytré, nenápadné taktiky.

Na festivalu Berlinale, kde měl váš film světovou premiéru, někteří diváci kritizovali, že je snímek natočený příliš objektivní metodou, drží si odstup a vůči skupině se dostatečně nevymezuje…

To mi přijde úplně nesmyslné. Ten film samotný je můj zcela jasný komentář. Udělal jsem to nejkritičtěji, jak umím. Když se na to podíváte úplně povrchně, může moje metoda vypadat jako neutrální. Kritiku ale najdete v příběhu, který se snažím vyprávět. Je to příběh o tom, jak se z extrému stává mainstream. Vidíme nějakou partu v lese, které nikdo neklade překážky a společnost k tomu, co oni dělají, úplně mlčí, nebo je dokonce podporuje. Oni tedy z toho lesa vykročí do společnosti a pokračují až do politiky. To je pro mě naprosto příznačné téma dneška. Chtěl jsem upozornit i na to ticho, které je obklopuje. Právě mlčení nástup podobných sil umožňuje. Jsem naprosto alergický na kritické komentáře, že můj film přináší nějaký neutrální, pasivní postoj v momentě, kdy jsou všichni aktivní pouze na Facebooku a dělají v této oblasti víceméně kulové. Já jsem tam prostě jel, skoro tři roky jsem trávil se dvěma stovkami proputinovských magorů, což určitě obnáší i nějaká rizika, abych vyprávěl tento podle mě naprosto zásadní příběh. Jediné, co chci, je, aby se lidi zamysleli nad tím, co ten film ukazuje.

Jak ta hra kočky s myší vypadala?

Snažil jsem se je ukázat i tak, jak nechtějí být viděni. Třeba jak si protiřečí v rozhovoru s německou reportérkou Deutsche Welle. Hlavní linka sleduje, jak se Peter Švrček chce stát politikem. V tomto konkrétním rozhovoru to popírá. V následujícím záběru se ale směje, jak reportérku převezl a že ve skutečnosti do politiky chce. Ukazuje se, jak dokáže manipulovat a lhát. Stejně tak v konfrontaci s uprchlíky vidíme, jak jim z auta nadávají do kurev, říkají, že si s sebou měli vzít samopal, a následně v rozhovoru tvrdí, že by se uprchlíkům mělo pomáhat. Rozhodně to tedy není neutrální film. Snaží se ty věci ukázat bez obalu, v souvislostech, v tom tichu, které je obklopuje. Nevěřím, že někoho přesvědčí film s mravokárným, učitelským přístupem. Přesvědčit může jen tehdy, když divákovi ukáže věci zblízka, aby si dokázal ten problém sám skutečně uvědomit. Představa, že když tam není explicitní komentář, tak se jedná o neutrální film, je naprosto mimo. Je to, jako by filmům Pád třetí říše nebo Bílá stuha někdo vyčítal, že jim chybí komentář.

Foto Stanislav Krupař

 

Překvapilo mě, jak strategicky skupina přemýšlí nad svým působením navenek. Silná je třeba scéna z debaty Open Society Fundu, kam se přijde Švrček konfrontovat s kritickým dokumentem o jejich aktivitách. Nevnímají to teď negativně? Že vám řekli něco, co říct neměli?

Film jsem jim pouštěl a přesně tyto scény, v nichž se jevili dvojace, se jim samozřejmě nelíbily. Nejdřív se při pohledu na film smáli, protože tam viděli sami sebe. Hned na druhý den mi ale už vyhrožovali žalobou. Nakonec se trochu uklidnili a vyšumělo to, ale podle mě se to zase vyhrotí. Já totiž nejsem jejich kamarád a ani o tom tak nebudu mluvit. Ani z toho filmu nevyjdou pozitivně. Ale jejich velitel je mediálně velmi uvědomělý. Věří, že dokáže mít věc pod kontrolou, a právě proto byla docela velká výzva být lepší než on. Dostat tam věci, které oni nechtějí. Konkrétně třeba u scény s uprchlíky.

Tam jim sebeprezentace několikrát hodně ujede…

No právě – řvou, že jsou uprchlíci horší než Cikáni a podobně. Což je najednou záblesk jejich spontánní reakce.

A Švrček je umravňuje, aby se krotili, že jsou před kamerami…

Kdyby to byla nějaká čistá observace, tak za nimi vlaju s kamerou a budu vždy o krok pozadu. Ale já chtěl být o krok před nimi. Věděli jsme třeba, že pojedeme někam, kde budou uprchlíci. Jeli jsme se s nimi podívat do uprchlického tábora. Že jsme je potkali po cestě, byla ale víceméně náhoda. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé mít jejich reakce z cesty autem. Do kufru jsme jim dali kameru a zvuk a sami jsme jeli v druhém autě za nimi. Čekal jsem, že takhle budou mnohem spontánnější a nebudou se tolik hlídat.

O přítomnosti kamery ale věděli…

Jasně, měli i porty, všechno. Říkal jsem si, že se budou nějak spontánně bavit, což by neudělali, kdyby měli kameru neustále na očích. Podobně jsme postupovali i v jiných případech. Přemýšlel jsem taky, jak to udělat obrazově, aby ten materiál měl větší dopad. Třeba takový detail, kdy brancům odebírají jména a dávají jim místo nich čísla, která píšou na žluté pásky – skutečně je tam aluze na nacismus. Ta scéna je zabíraná z podhledu, aby vynikla anonymnost a uniformnost davu, který páskují. Ani scéna s reportérkou z Deutsche Welle není čistá observace. Já jsem se s reportérkou domluvil, aby se ho na ten vstup do politiky zeptala. V tomto je ta zdánlivě neutrální metoda mnohem podvratnější. Tu svoji slupku si opravdu dobře hlídali a občas bylo potřeba ji trochu rozdloubnout.

Když jste zmiňoval to zlověstné ticho společnosti, vybavily se mi dvě scény z filmu, v nichž jsou branci konfrontování s policejními složkami. V obou případech to vyzní do ztracena. Jako by to policisty ani nezajímalo…

Já jsem chtěl mít ve filmu konfrontaci, ale ona se žádná neděla. Za ty tři roky je nikdo nikde nekonfrontoval. Jediný náznak konfrontace byl na diskuzi organizované Open Society Fund, kde diskutují s experty. Vytáhnou na ně ale v podstatě jen to, že na Facebooku lajkují a sdílejí proruské dezinformační weby.

Švrčkova odpověď na tyhle výtky byla navíc hodně obratná…

Ukázalo se, že ta oponentura je velmi slabá, a to nejen ze strany expertů na extremismus. Policisté si zavolají Švrčka z výcviku do vesnice a vyptávají se ho, co jsou zač, proč tam trénují a jaké mají zbraně. On jim to v klidu vysvětlí, poplácají se po ramenou a pošlou ho zase zpátky. Všechno je v pořádku a cvičí se dál. Hlavně ať se prý nezraní. Bylo z toho cítit tiché souznění, tichá sympatie. Ten film není o tom, jak se nějaká extrémní skupina pokouší prorůst zdravou společností a udělat si v ní díry jako krtek, ale že společnost je spíš jejich komplic. Schvaluje to, co dělají, nemá s tím žádný problém. Všechno jim prochází. Chodí na úřady a úředníci jim vždycky odklepnou další stupeň vývoje jejich organizace. Dají jim štempl, aby mohli mašírovat městem, dají jim štempl, když zakládají zárodek politické strany.

Nabízí se srovnání se snímkem Svět podle Daliborka. Jsou to filmy na podobné téma, ale zcela jinak vystavěné. Daliborek není politicky aktivní a zároveň je tak trochu devadesátkovou karikaturou neonacisty. Slovenští branci jsou naopak velmi aktivní, ale vypadají jako obyčejní kluci.

Já jsem ten Klusákův film ani neviděl. Nechtěl jsem se tím nechat ovlivnit. Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že problém, kterému čelíme, nejsou lidé na okraji společnosti, na které si můžeme ukazovat prstem jako na nějaká zvířátka v zoologické zahradě. Lidi, co nemají holku, bydlí s mámou, jsou tak trochu dementní, nemají práci. Tak vypadal nácek v devadesátých letech, ale dnešní scéna je úplně jiná. Dnes jsou extremisté slušní, ctihodní občané. Nejděsivější věc, se kterou jsem se u branců setkal, bylo to, že vypadají úplně obyčejně. Nejsou to Breivikové, nejsou to defaultně agresivní lidi. V osobním životě působí úplně normálně. Navíc mají obyčejný, středostavovský profil. Švrček studuje na vysoké škole, jeho pobočník je voják, další pobočník je vědec na Akademii věd. Ukazuje to, jak se společnost posunula. Extremismus dnes už není doménou extremistů, idiotů, ale lidí, kteří vypadají jako lidi v téhle kavárně. Extremistkou je dneska tvoje učitelka, tvoje sousedka nebo náš prezident. Miloš Zeman je názorově úplně stejně extrémní, možná ještě extrémnější než Peter Švrček, stejně tak velká část české poslanecké sněmovny. Z extrému se stala přijatelná norma. Když extrémní věci začnou dělat obyčejní lidi, máme zaděláno na veliký průšvih. Fašismus a nacismus neobstál kvůli tomu, že by ho hlásala parta marginálních lidí, ale právě proto, že fašisté a nacisté dokázali získat na svou stranu i ty v zásadě ctihodné občany.

Švrček problémy své paramilitární organizace naprosto otevřeně řeší se svou přítelkyní, s matkou i otcem. Vypadá to, že mu fandí a že jsou na něj hrdí.

Je to tak, rodiče Petera Švrčka i dalších postav jejich aktivity schvalují. Vyžehlí jim maskáče na výcvik, odvezou je tam autem, vědí o všem, co dělají. Vědí, kdo to vede, jaké mají politické pozadí. Vědí, že lezou do škol a že tam hlásají nějakou panslovanskou ideologii o světě, v němž vládne Rusko.

Divák neustále čeká na nějaký konflikt. Čekal bych, že alespoň v rodině by k něčemu takovému mohlo dojít. S žádnými konflikty se ale evidentně nesetkávají.

Byl bych rád za konflikty. Odpovídalo by to schématu, jak má vypadat drama. Dramatem je ale hlavně ticho. Já jsem tam viděl a zaznamenával jenom to ticho – a to mi přišlo děsivé. Švrčkovo zázemí se odráží i v tom, jak vypadá jeho rodinný dům. Ten dům je v podstatě zhmotněním toho, jak by si představoval společnost. Je to rodinný domek uprostřed menšího sídliště, obehnaný vysokou zdí. To je důležité, dům je izolovaný od okolí. On by vlastně chtěl Slovensko taky za nějakou vysokou zdí, izolované od všech neblahých vnějších vlivů a hlavně od muslimů. Ten dům je naprosto sterilní, nejsou tam žádné náznaky bohémství nebo aspoň lidskosti. Když ti spadne vidlička, rozléhá se to jako v nějaké jeskyni. Ta sterilnost a odlidštěnost je děsivá. Ukazuje to, jak vypadá jeho představa o ideální společnosti – čistá, přehledná, bez náznaků spontaneity nebo lidskosti. On v tomhle vyrostl a asi to v něm zanechalo nějakou stopu.

V poslední době se objevuje argument, že Slovensko může být rádo za Kotlebu. Že Slováci už vědí, jak s tímto typem extremismu pracovat a jak ho eliminovat. Odpovídá to vaší zkušenosti?

Jedna konkrétní strana se možná mohla odepsat. Slovenští branci jsou ale Kotlebovi ideově velmi podobní. Jejich vize má jen atraktivnější balení. Klidně dokáže Kotlebu nahradit a uspět. Nemusí to být přímo oni, nemusí to být Peter Švrček, ale potenciál pro takovou skupinu tam pořád je. Slovenská společnost s nimi klíčové hodnoty v zásadě sdílí a skupina, která je atraktivně uchopí, má rozhodně velké šance. Vždyť velká část společnosti je totálně vyhraněná vůči imigraci, obdiv k Putinovi a k vládě silné ruky sílí, stejně jako antisystémové hlasy. Přijde nějaký populistický vůdce, který nabídne alternativu „zkorumpované politiky“ a může uspět. Může to být fašista s lidskou tváří. Každopádně nemám vůbec dojem, že by si Slováci s Kotlebou prošli nějakým vývojem a teď by měli zdravější společnost, která se dokáže extremismu bránit. To, jak mlčí nad aktivitami Slovenských branců, přece ukazuje, jak je tam občanská společnost strašně slabá, že takřka neexistuje. Podle mě není normální, když sto lidí v uniformách – s vlajkami, které stačí vidět, a je vám okamžitě jasné, o co ta skupina usiluje – mašíruje centrem města, a nikdo na ně nezařve, nikdo ani nezakroutí hlavou. Nikdo se tím zkrátka vůbec nezabývá. Takový pochod jsem viděl třikrát a nikde jsem nezaznamenal ani náznak protestu. Ani na úřadu se nikdo neptal, o co jde a jestli to náhodou není propagace něčeho, co by se propagovat nemělo.

Foto Stanislav Krupař

 

Proč jste si vybral slovenskou paramilitární organizaci, a ne českou? V Česku podobné organizace nemáme?

Skupiny takto provázané s putinovským Ruskem tady opravdu nemáme. V Česku existují Českoslovenští vojáci v záloze proti invazi NATO. To je parta podivných, starších veteránů, kteří mají stejnou ideologii. Mně oproti tomu přišlo zajímavé sledovat mladé lidi, kteří v tom, co dělají, vidí rebelii proti systému. Naše generace se bouřila tak, že bojovala se systémem z hlediska svobody, které jsme chtěli víc. Tihle kluci chtějí svobody naopak míň. Ta nejmladší generace jde ještě o krok dál než generace jejich rodičů. A spirála pokračuje. Když v televizi slyšíme Miloše Zemana, polskou vládu nebo Viktora Orbána mluvit o uprchlících, o Evropské unii, zní to velmi radikálně. Navíc to nejsou slova, která mizí ve vzduchoprázdnu, ale zanechávají naopak výraznou stopu. Skupinu Slovenských branců považuju za produkt tohoto středoevropského klimatu. Existují tady tendence k většímu izolacionasimu, strach z toho, co přichází zvenčí. Posilují autoritářské tendence. A paradoxně – čím radikálnější Slovenští branci jsou, tím jsou pro společnost přijatelnější.

A co ty zmiňované vazby na Rusko? Film to lehce naťukne, ale detaily se už nedozvíme.

Když bylo Peteru Švrčkovi patnáct, odjel na výcvik k ruským kozákům. Pravidelně pořádají výcvikové tábory pro lidi z východní Evropy. Stejným výcvikem prošli i ruští separatisté na Ukrajině. Mají dokonce i velmi podobné uniformy jako Slovenští branci. Tímto způsobem si zřejmě vytvářejí nějakou síť spojenců ve východní Evropě. Švrček se tam prý dostal skrze známého, který mu dal tip. Byl to nejspíš někdo napojený na ruskou ambasádu, která je na Slovensku velmi aktivní. Nějaké potenciální adepty si rychle najde a snaží se je využít.

Překvapuje mě, že si vybrali tak mladého člověka.

V době, kdy ho kontaktovali, už měl svojí paramilitární organizaci Slovenští branci.

V patnácti letech?

Ano, už v patnácti. Z té doby existuje fotka, kdy v černé košili, maskáčích a kanadách pokládá někde květiny. Možná to bylo dokonce přímo u hrobu Josefa Tisa. Už tehdy zřejmě hlásal svoji panslovanskou vizi a Rusové cítili, že by to mohla být spřízněná duše. Absolvoval tedy výcvik a zřejmě to utužilo jejich tiché spojenectví. Je zvláštní, že o politice explicitně nemluví. To se děje velmi zřídka a dostat to do filmu bylo opravdu složité. Mezi členy organizace je ale takové tiché souznění v tom, co je dobré a co je špatné, jaký politický model se jim líbí a jaký ne. Většina z nich má třeba facebookové profily v cyrilici. Aniž by to ve svých příručkách a uvnitř organizace nějak řešili, k Rusku prostě nějak tíhnou. Skupina Slovenských branců je takový výkvět odporu vůči polistopadovému vývoji, proti demokracii. Je to vzpoura proti tomu, co jsme tady považovali za náš cíl, za něco, o čem se nepochybuje. Oni teď jdou proti tomu. Často pocházejí z částí Slovenska, kam prosperita a demokracie až tak nedorazily. A zřejmě prodělali nějakou deziluzi.

Většinou to byl jihozápad až střed Slovenska…

Oni působí ve všech částech země, mají už dvacet oddílů. Za některými jsme jezdili na střední Slovensko a někdy i na východ. Na středním Slovensku, v místech, jako je Tornaľa, bych ani náhodou nechtěl žít. Musí to tam být vážně těžké. Trochu chápu, že když je někdo odtud a má nějakou osobní frustraci, může se k takové skupině přidat. Zároveň je to ale už mainstreamový názor, ta skupina je koncentrátem jakési středoevropské patologie.

Zmiňoval jste odpor ke „zkorumpované“ demokracii. Poslední dění na Slovensku ale ukazuje, že to je možná zkorumpovaná demokracie bez uvozovek, ne?

Určitě – a obávám se, že vražda Jána Kuciaka může přispět k tomu, že antiestablishmentové síly vymezující se proti demokracii a celému polistopadovému vývoji budou na Slovensku posilovat. Fico a jeho vláda zástupců takzvaných tradičních stran se zdiskreditovala, což nahrává extremistům s jejich jednoduchým a silovým řešením.

Establishment dělá jednu chybu za druhou a těmto silám neustále nahrává…

No právě, proti Babišovi například vystupuje Mirek Topolánek, člověk, který v Česku vytvořil klima nedotknutelnosti mafiánů. Pak přišel Babiš, který téma korupce a klientelismu pojmenoval, zneužil a udělal si z něj politickou krasojízdu. Něco podobného se může stát i na Slovensku. Jakmile se systém totálně zdiskredituje, lidi se obrátí k populistům. Myslím, že to demokracii a naše členství v EU nadlouho pohřbí. Může to mít opravdu neblahé následky.

 

A2LARM