Za chvíli nám tu všem jebne: reportáž z tělocvičny


V Předlicích v Ústí nad Labem uvízlo dvacet pět lidí ze zavřené ubytovny ve školní tělocvičně.

Nuda. Dvacet pět lidí bydlí v tělocvičně základní školy v Předlicích. Do této čtvrti Ústí nad Labem jezdí štáby z Hollywoodu natáčet, když potřebují záběry rozbombardovaného města po válce. Ulice, kde na domech nejsou omítky, a tam, kde by měla být okna, zejí díry, jsou k tomuto účelu ideální. Město jako po válce – exportní artikl České republiky v roce 2018. Vydělávat se dá na všem. Kola se musí točit.

Nuda ovládá život v areálu základní školy na Školském náměstí v centru Předlic. Lidem pomalu jebe. Mámy se baví o tom, že dobrovolníci nakonec nevzali děti na koupaliště, ale „jenom do zoo“. Řeší, že nemají cigarety, že jim nechutná jídlo, že na narozeninové oslavě je málo chipsů, že zdejší voda není dobrá a že by si dali limonádu. Na chvíli uvěří i hoaxu, že neziskovky mají k dispozici sedm milionů korun, které dostaly jako dotaci na pomoc třinácti dospělým a dvanácti dětem, kteří uvízli v tělocvičně. Dobrovolníci přitom všechno platí ze svého a pouze ve sdružení Slovo 21 probíhá materiální sbírka. To je všechno.

Zavřená ubytovna Modrá je ve Střekově, na druhém konci města. Přesto byla pro azyl vybraná tělocvična v Předlicích. Těžko za tím hledat něco jiného než segregační politiku magistrátu. Předlice jsou skoro stoprocentně romská čtvrť.

Těžko matkám z ubytovny jejich víru v hoaxy vyčítat. Dostaly se sem proto, že se samotná vláda snažila vyřešit obchod s chudobou na základě nepodložených informací a hoaxů. I když se v minulosti ukázalo, že snížení doplatku na bydlení nevede ke snížení cen za ubytování, ministryně Němcová (dnes už bývalá) tuto skutečnost nebere v potaz a tvrdí, že tentokrát už ceny skutečně klesnou. Přestože hlavní problém lidí z ubytoven je diskriminace na trhu s bydlením, ministryně věří, že když se ubytovny, které se podle ní určitě nezavřou, přeci jen zavřou, seženou si lidé aspoň levnější a lepší bydlení. Náměstek ústeckého primátora dokonce věří, že se do města masově stěhují lidé ze Slovenska, protože mají zálusk na české příspěvky na bydlení. Tvrzení o stehování slovenských hord do Litvínova papouškuje i premiér České republiky Andrej Babiš, který tomu nejspíš taky věří. Není to ale pravda. Podle úřadu práce v Litvínově čerpá doplatek na bydlení deset občanů slovenské národnosti, v Ústí je jich šestnáct. Jejich počet meziročně neroste. Každý ale něčemu věří. Když se plete Štefanova máma, nestane se nic, nanejvýš to ohrozí vztahy mezi dobrovolníky a „spolubydlícími“. Když se plete ministryně, stráví kvůli tomu dvanáctiletý Štefan prázdniny v tělocvičně.

„Velké balení nurofenu pro děti a pár balíčků ibalginu nebo ibuprofenu pro dospělý,“ diktuje Miroslav Brož nejdůležitější komodity pro přežití v tělocvičně. Do Ústí je mají přivézt dvě holky ze Žižkova, které chtějí spolu s dalšími aspoň na chvíli rozptýlit nudu, které jsou všichni v tělocvičně vystavení. Bez prášků to tady nejde. Na bolesti hlavy si stěžují dospělí i děti. Tělocvičny nejsou postavené pro bydlení rodin s dětmi, a už vůbec ne několika rodin s dětmi na několik týdnů. „Potřebujeme žebřík a kladivo,“ říká Věra z pražského Food not bombs Adamovi z Pirátské strany, který se přijel zeptat, jak by mohl pomoci. S kladivem a žebříkem by se daly uvolnit mříže v tělocvičně, aby šla otevřít velká okna. Jinak je v tělocvičně nesnesitelné vedro a přes noc vydýchaný vzduch. Adam doveze kladivo, žebřík bude zítra z kostela.

Výsledky vládní politiky

V ubytovně Modrá žilo před vystěhováním více než sto lidí. V tělocvičně jich skončilo dvacet pět. Pro většinu se našlo bydlení jinde. Politici jako zástupce primátora Jiří Madar to prodávají jako úspěch v boji proti obchodu s chudobou. Něco podobného bude nejspíš tvrdit i vláda. Ve skutečnosti se ale nevyřešilo vůbec nic. Doplatky dál putují na konta obchodníků s chudobou, jen jiných. Byty, do kterých zamířila část lidí z Modré, jsou v Předlicích a zdaleka nesplňují parametry normálního bydlení. Placení přemrštěných nájmů pokračuje vesele dál. Byty jsou často v domech v demoličním stavu. Lidé v nich čekají na přípojku na elektřinu, nemůžou spát na betonových podlahách, nemají teplou vodu. Několik jednotlivců po pár dnech v holobytech raději přišlo do tělocvičny. Potom přišel zákaz. Od středy už policie dovnitř nikoho nového nepustí a kdo by chtěl dovnitř, musí napřed vyřídit papírování. To může trvat i několik dní a o víkendech a svátcích to nejde vůbec. Jedna rodina přišla z holobytu a nebyla policií vpuštěna. Zůstala potom bůhvíkde. Nikdo na rodinu nemá kontakt a nikdo neví, kde jsou. Prozatím zmizeli.

Moje představy o integraci zní po pár rozhovorech s místní tříčlennou seniorskou partou, „která ráda víno“, úplně mimo realitu. „Manželka mě po čtrnácti letech opustila kvůli drogám, děti (pět) jsou teď na prázdninách u mojí sestry na ubytovně. Přes rok žijí v Duchcově,“ říká asi padesátiletý Honza. Už jsem se naučil, že „děti v Duchcově“ znamená, že jsou v dětském domově, tak se blbě nedoptávám. Udržet rodinu se tady nepodařilo víc lidem. Nejstarší z této trojice i ze všech lidí uvízlých v tělocvičně je osmapadesátiletý Antonín. Ptám se ho, jak se to stalo, že skončil tady, úplně bez peněz.

Antonínův příběh

V Antonínově příběhu je několik tragédií, podle kterých strukturuje svůj životopis. Sedíme večer kousek od areálu školy, máme pivo, víno a cigarety. Antonín svoje vyprávění začíná od konce. Před více než rokem mu zemřela žena, se kterou byl čtyřicet let. Dokud byl s ní, tak nepil. „Hodíš to na Facebook, a dáš tam fotku mojí manželky, která mi umřela. Pro mě to bude čest,“ instruuje mě ohledně článku. Po smrti manželky mu byl přiznán vdovecký důchod, který mu sociálka vyplatila jednorázově. „Dostal jsem dvaašedesát tisíc tři sta. Dal jsem to dceři, té nejstarší, no ale když jsem ty peníze potřeboval, tak neměla nic. Pořád jsem si říkal, kde bere peníze, a ona to brala z toho,“ vypráví Antonín. „Řekni pravdu, co to bylo za děti…“ přerušuje ho Honza a sám odpovídá: „Feťáci.“ Antonín přikyvuje. „Je mi padesát osm – a kam půjdu? Jsem po mrtvici. Budu bezdomovec?“

 

Potom se Antonín vrací ke svému mládí. Vyrostl v Žatci, kde se vyučil zedníkem, na vojně byl průzkumník u parašutistů, po vojně začal jezdit s buldozerem na skládce. „Měli jsme všecko, peníze, práci, to byla pecka. Jednou, když děcka byly ještě malý, vyházely všechno maso z mrazáku na ulici, a tam na to skočili sousedovic psi. Tak jsem šel a nakoupil všechno to maso znovu a naplnil tím mrazák. Manželka se vracela domů a viděla zbytky našeho masa rozházené po ulici, přiběhla a hned ,kde je naše maso?’ a já jí říkám, ,máš ho v ledničce‘,“ směje se tomu ještě dnes. V osmdesátém šestém ale přišel úraz. Antonínova ruka zůstala pod pobořenou zdí a od té doby nemůže hýbat s malíčkem a prsteníčkem na pravé ruce. Práce pro technické služby a buldozer skončily a až do revoluce byl v továrně. Fabrika ale zavřela a od té doby už pracoval jenom načerno.

„S těma prstama mě nikam nechtěli vzít nastálo. Já přitom uměl dělat.“ Na své žatecké období však vzpomíná s láskou. „Zedník není nikdy bez práce. Dělal jsem všechno možné, stavěl, vyklízel sklepy, kopal…“ Peníze byly. Děti rostly a rodily se další. Někdy okolo roku 2006 ale vyhořel byt, ve kterém Antonín s rodinou bydlel. „Dvacátýho třetího prosince jsem šel domů, v komíně byla vata a ta o půlnoci začala hořet, hořící vata vyletěla na sedačku v obýváku a všechno nám shořelo. Po skoro třiceti letech jsem neměl kam jít.“

Od té doby už to nebylo jako dřív. „Manželka šla do azyláku. Já byl tři dny venku, jídlo mi dávala na provázku. Pak mi volala sociálka, že můžeme jít do Ústí na ubytovnu, na Modrou. Předtím jsme bydleli v normálním bytě, pak už jenom na ubytovně.“ V Ústí Antonín dál pracoval načerno: „Sklepy jsem dělal, bordel odklízel, to je normální. Víš, jak to je. Na kolejích jsme dostávali devět set denně, dvě stě na svačinu a devět set na ruku. Tam jsou největší peníze. Když byla výluka, tak jsme kolikrát dělali třeba tři dny v kuse. Pak jsem měl taky zednickou práci tady u jedný firmy, kterou nebudu jmenovat, aby mi ještě nerozbili hubu. Taky načerno.“ Antonín vzpomíná na pěkné Mikuláše nebo Vánoce na ubytovně, kdy provozovatelka Lea Andrelová dovezla dětem sladkosti a společně slavili svátky…

Kde se staly chyby?

V té době se ale začalo něco kazit, i když z Antonínova vyprávění není úplně jasné co. Děti „začaly hodně zlobit“ a on s manželkou to přestali zvládat. Některé skončily v dětských domovech, odkud jeden ze synů putoval i do pasťáku. Odebrání dětí Antonínovu ženu položilo a začala být často nemocná. Před sedmi lety měl navíc Antonín mrtvici. „Tři a půl roku jsem nemohl pracovat. Byl jsem v lázních v Teplicích, cvičil tělo, abych se zase mohl hýbat. Cvičit musím pořád, taky hodně chodit na procházky, beru prášky na mozek. Dneska jsem hrál i fotbal.“

Děti vyrostly, ale část dospívání strávily v ústavní výchově. Minimálně jedna dcera bere drogy, dva synové jsou momentálně ve vězení. Jediný syn Michal „to všechno zvládl”. Žije už deset let v Anglii, kde pracuje jako řidič. Vzpomínky na půl roku stráveného se ženou u syna v Anglii Antonínovi dodnes přinášejí radost. „Tam je všechno dvaapůlkrát lepší než tady. Pecka prostě. Vrátil jsem se tlustej jak koule. Kluk je šikovnej, naučil se jazyk, má práci a vnučky už mluví anglicky originál.“ Syn mu taky z Anglie poslal tři sta liber na zařízení pohřbu manželky, do kterého Antonín hodně investoval. Několikrát mi vylíčil bohatou květinovou výzdobu a krásný náhrobek s obrázkem manželky, který nechal na její památku udělat. Na syna taky spoléhá jako na jediného člověka, který by mu mohl v současné situaci pomoct. „Napiš tam ,Michale, ozvi se, táta tě potřebuje‘ a dej to na Facebook.“ Slibuju, že udělám, co bude v mých silách. (Nakonec jsem Michala na Facebooku našel, poslal mu žádost o přátelství a zprávu o tátovi a jeho situaci.)

V tělocvičně má Antonín a jeho parta pověst pijanů vína, ale moc opilí mi nikdy nepřišli. Většinu času sedí v parčíku, kouří balené cigarety a vykládají si. „Dokud žila manželka, tak jsem nepil, ona se o mě bála, tak mě hlídala,“ směje se Antonín a obrací se na kamarády, aby to potvrdili. Ti kývají hlavami: „Nepil, fakt ne.“ Robert z téhle party má zkušenosti i s bezdomovectvím. Na jejich základě dává hypotetické rady ohledně vaření pro větší množství lidí v polních podmínkách. Vaření venku má přijít na řadu už brzy. O budoucnosti raději moc nepřemýšlí.

Rodiny

Tři kamarádi Honza, Antonín a Robert jsou v tělocvičně jediní bez rodiny. Jinak jsou tu rodiče s dětmi. Dobrovolníci z Prahy vymýšlejí program pro děti i pro dospělé – aspoň někdo, kdo se stará o rozptýlení, je tady díky facebookové aktivitě Miroslava Brože každý den. V pátek večer pořádají dobrovolníci oslavu narozenin pro dvacetiletého Marka. Za dort je narychlo označena buchta, do které se napíchá dvacet svíček a posype se kakaovými bobky. Marek ale nedorazí a oslava se přesouvá na ráno. Jenže Marek ráno zase zmizí, a tak je narychlo určena jiná oslavenkyně, které bude brzy devět. Děti ji zazpívají „Hodně štěstí, zdraví“. Chipsy jdou na dračku rozhodně víc než buchta.

Jen po pár hodinách v areálu školy dobrovolníci začínají splývat s místními a napůl apaticky vysedávají v areálu školy. Zábavu tvoří fotbal na malinkatém hřišťátku (větší školní fotbalové hřiště je z nepochopitelných důvodů zamčené), malování po zemi barevnými křídami, karty, plastelína a pro dospělé chození na cigáro před školu. Přestože atmosféra v areálu v něčem připomíná letní tábor, rozdíl je v míře organizovanosti. Ta je tu dost nízká, děti i dobrovolníci se zapojují víceméně náhodně a každá činnost vydrží nejvýš hodinu. Kluci si pořád chtějí půjčovat mobil a pouštět si písničky na YouTube, dvanáctiletého Štefana vyhecují klipy od Cincinaty Gangu k produkci vlastního obsahu a jdeme natočit jeho parkourové skills. „Musíš to dát na YouTube,“ opakuje mi a určuje si, kterou písničku chce jako podklad.

Na dodržování pravidel, jako je zákaz kouření a pití alkoholu nebo zákaz grilování, dohlíží celý den dvoučlenná hlídka městské policie. Ta se nudí osamoceně bokem od ostatních v autě u vchodu na školní dvůr. Strážníci například nepustí dovnitř starší ženu, která přišla za svým přítelem, protože ten se zrovna v areálu nenachází. Měla tam spoustu dalších známých, ale napřed uvedla jméno přítele, a tak ji nepustili. Městská policie dokázala také ubránit školní areál před televizí. Přestože napřed strážníci bděle sledovali, jak jedna dobrovolnice a dvě děti nesou televizi dovnitř, po půlhodině zaznělo jasné policejní ne. Ve škole je zákaz spotřebičů. Televize musela opustit areál. „Hlídají nás, aby se nám nic nestalo. Jsme v božích rukách,“ říká se smíchem jedna místní máma svojí kamarádce, která přišla na cigáro a kus řeči. „Všem nám tady brzo jebne,“ odpovídá kamarádce na dotaz, jak se má.

Pokračování segregace

Ubytovna Modrá, odkud se lidi vystěhovali do tělocvičny, je ve Střekově, skoro na druhé straně města. Přesto byla pro azyl vybraná tělocvična ve škole v Předlicích. Těžko za tím hledat něco jiného než segregační politiku magistrátu. Předlice jsou skoro stoprocentně romskou čtvrtí. Kdo chce v Česku hledat nefalšované ghetto, může zajet sem. Snad každý třetí dům v Předlicích je prázdný a opuštěný. Na ulicích běhají děti, desetileté holky si pouští karaoke a do mikrofonu zpívají popové songy, kluci hrají s mincí nějakou variantu čáry, za slunečného dne to tady působí vlastně příjemně. Ale faktem je, že kdysi bohatou zónu okolo zavřené továrny používá magistrát jako odkladiště Romů. Celá čtvrť tak naplňuje definici obchodu s chudobou: za nedostatečné bydlení se tu platí přemrštěné sumy, a to i kvůli diskriminaci na trhu s bydlením.

V pondělí skončila lidem z tělocvičny možnost vařit si v blízké budově Člověka v tísni, a tak jsou bez teplého jídla. Podle informací Miroslava Brože tu zůstává pořád asi dvacet lidí. Jedna paní odešla k rodině poté, co ji odmítli hospitalizovat na psychiatrii. Byt si našli tatínek s dcerou a jeden mladý pár. Ke své rodině odešel i jeden muž středního věku. Časem snad najdou bydlení všichni. Jenže brzy se bude jenom v samotném Ústí zavírat další ubytovna, tentokrát „Oranžová“. Dalších dvě stě lidí se ocitne v situaci, v jaké jsou teď lidi vystěhovaní z Modré.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM