Veřejný sál Hraničář. Foto Alarm / Ester Klimecká
Hraničář se na svých webových stránkách popisuje jako „otevřená platforma propojující současné umění a kulturu s každodenním životem v dynamicky se rozvíjející společnosti“. Co všechno Veřejný sál Hraničář dělá?
Já jako kurátorka mám na starosti dramaturgii galerie. Vždycky vybíráme jedno roční téma, které prezentujeme ve dvou výstavách současného umění. Výstavy jsou také propojené s doprovodným programem, který je více interdisciplinární a zaměřený na lokální prostředí a prostředí Ústeckého kraje. Hraničář má jako kulturní centrum vícežánrový záběr. Primární je promítání kina, pak jsou důležitým pilířem moderované diskuze, přednášky a festival. Jedná se o formy, které propojují živé umění a živou kulturu s celospolečenským záběrem.
V Ústí dlouhodobě neexistovala žádná organizace, která by tyto informace dokázala předávat veřejnosti a propojovat ji s odborníky.
Hraničář funguje jako spolek. Ustanovoval se před 10 lety v době krize Činoherního studia. Od té doby se stal pevnou součástí městské, regionální a v jistých oblastech i celorepublikové kultury.
Členské schůze, jež probíhají pětkrát do roka, mimo jiné fungují jako zpětnovazební mechanismus pro členy spolku mimo dramaturgický tým. Jsou místem pro formulování a prezentování podstatných témat, které v Hraničáři dostaly nebo dostanou prostor. Míra apolitičnosti úzce souvisí s tématy, která v Hraničáři otevíráme. Každá výstava či dramaturgie doprovodných programů jsou výsekem toho, co v současnosti považujeme za podstatné zkoumat, komentovat a diskutovat. Jsme otevření diskuzi a do té míry, jak je to jen možné, zůstáváme apolitičtí.
Podobně jako v HaDivadle i v Hraničáři máme dlouhodobý zájem o environmentální témata a ekologii ke změně přístupu k tempu provozu. Příklon k nerůstovým tendencím a snaha pracovat v souladu s jejich principy znamenaly především úpravu výstavních cyklů galerie a zaměření se na interdisciplinární program. Tematické propojení celé sezony umožňuje tvůrcům i veřejnosti hlubší prozkoumání daného tématu, a to i pomocí doprovodných programů výstav, na které je v programu galerie upřen větší důraz. Dramaturgicky se galerie snaží přicházet s tématy reflektujícími současné společenské problémy ve vztahu k současnému umění, architektuře a urbanismu. Dlouhodobě přinášíme především témata a náměty sympatizující s ekologií, udržitelností, lokálním kontextem a teď hlavně s transformací regionu, neboť na Ústecku dochází k postupnému oslabování těžby uhlí a řeší se strategie spravedlivé transformace.
Proč jste se rozhodli vytvářet angažovaný a interdisciplinární prostor?
Před osmi lety jsme spolupracovali s Německým muzeem hygieny v Drážďanech, které mívá jednu nebo dvě tematické výstavy ročně. I díky této spolupráci jsme si uvědomili, že interdiscplinarita a delší doba trvání výstav umožňuje kvalitnější zkoumání jednotlivých témat. Skrze doprovodný program k výstavám dokážeme propojovat lidi, zpřístupňovat složité informace a zapojovat návštěvníky do veřejných diskuzí.
A jakým způsobem recepce v Ústí a v Ústeckém kraji, který je označovaný jako „strukturálně slabý region“, probíhá?
Je to různé. Na dílčích událostech spolupracujeme s různými regionálními iniciativami jako je spolek Kuprospěchu v Chomutově, sousedským domem Libuše v Janově, Galerií Bunkr v Mostě, kulturním centrem Zahálka v Teplicích nebo energetickým družstvem Racek v Děčíně. Tyto vazby umožňují propojovat aktivní lidi v regionu, což považuji za to nejzásadnější.
Vedle toho máme aktivity i mimo náš dům. Například naše lektorstvo dělá kreativní vzdělávání na několika místních školách. Různorodé aktivity nám umožňují oslovit širší publikum. Myslím si, že například návštěvníci kina mohou zachytit téma výstavy a dostat se tak k našemu dalšímu programu. Veřejný sál Hraničář si za dobu své existence vydobyl pevnou pozici ve městě. Asi nejjasnějším signálem je, že se za námi vrací stále více lidí.
Jaká témata, která jste v Hraničáři uvedli, měla nejsilnější odezvu?
Výstava Sluneční město s Ladislavem Zikmundem-Lenderem měla velkou pozitivní odezvu. Zabývala se architektonickým dědictvím v letech 1948–1989. Vydali jsme na základě výstavy průvodce po brutalistní architektuře v Ústí nad Labem. Několik lidí zmínilo, že se jim díky výstavě proměnil vztah k architektuře města a že si dokázali všimnout kvalit, které dříve v urbanismu města nevnímali. Z řady diskuzí vyplynulo, že je to i díky nedostatečné péči o materiály a postupné degradaci veřejného prostoru.
A pak to byla výstava Poslední den stvoření, která se věnovala tématu rekultivací. V této výstavě jsme se zabývali tématem rekultivace jezera Milada. V rámci výstavy jsme uspořádali mezioborové soustředění/sympozium o budoucnosti této lokality. Přijeli za námi dvě architektonická studia, která se účastnila soutěže na studii o rekultivaci jezera – pomáhali jsme jim pochopit lokální kontext, bavili jsme se o tom, jak pracovat s biodiverzitou, jak přistupovat k tématu sukcese nebo jak propojovat místní a dávat prostor jejich přáním a potřebám. To mělo velký dosah a díky tomu jsme i vstoupili do odbornějších diskuzí.
Teď připravujeme výstavu o lithiu. Jsem velmi zvědavá, protože v Ústeckém kraji je toto téma hodně kontroverzní a bývá politicky zneužíváno. Ale po dvou realizovaných mezioborových sympoziích mám pocit, že se o téma zajímá dost lidí, včetně odborníků ze zahraničí (z Německa, Holandska), kteří by ho rádi řešili i z antropologické perspektivy. Na výstavě se dotkneme dopadu těžby na místní krajinu, lidi a zvířata, globálních souvislostí, jako je například odpor proti těžbě v Srbsku, Portugalsku a v dalších místech, kde se lithium těží, nebo také problematičnosti využití lithia pro osobní automobilovou dopravu.
Fungujete jako facilitátor společenské debaty o relevantních tématech Ústeckého kraje: ať už se jedná o téma spravedlivé transformace, budoucnosti regionu nebo rekultivace. Nutně se ale nabízí otázka, proč by to mělo být zrovna umění, které bude tuto debatu vést?
V Ústí dlouhodobě neexistovala žádná organizace, která by tyto informace dokázala předávat veřejnosti a propojovat ji s odborníky. Například u ukončení těžby uhlí nebylo dostatečně diskutováno, jak mají vypadat rekultivace a jaké možnosti v současnosti máme. I přes přítomnost Fakulty životního prostředí a plánů Palivového kombinátu jsme vnímali nedostatek informovanosti. V současnosti můžeme vidět, že se diskuze posunula a například u bývalého lomu ČSA se bude využívat daleko více přirozených sukcesivních procesů. Doufám, že také vznik Transformačního centra v těchto otázkách přispěje.
Umění jistě nemůže být jediným hlasem, musí v tom být hlavně aktivní politici, odborné i pedagogické instituce. Výstava může sloužit jako místo potkání, diskuze. Umělkyně a umělci také využívají specifických způsobů komunikace, které mohou do diskuze přinést zásadní otázky či návrhy. Chceme být živou, tepající, otevřenou, kritickou a diskuzní institucí. Tak jako současné umění. Umění je pro nás vyjadřovací prostředek, který částečně může i vzdělávat.
Pamatuji se, že když jsem byla na výstavě Poslední den stvoření, tak v jednom videu o rekultivovaném areálu Benedikt zaznělo, že to byla „krajina pracující“ a dnes je „krajinou odpočívající“. Považovala jsem to za velmi přesné a zároveň za legrační, protože se tak v Čechách rekultivace skutečně dělají. Připadá mi důležité, že umění může fungovat jako prostředek k vytváření trefných metafor, ale i k vytváření imaginace, co tenhle region je a co by taky mohl být. Vy o tomto tématu děláte výstavy už dlouho. K čemu jste došli?
To je dost těžká otázka. Samozřejmě se setkávám s názorem, že Hraničář dělá utopické výstavy, které jsou až příliš imaginativní. Že v utopii je příliš naivity, která ukazuje cestu, která není reálná a nemůže se stát východiskem daných problémů. Ale například výstavou o lithiu se snažíme pouštět do pole, kde bude spousta třecích ploch. Tyto třecí plochy jsou výzvou, protože díky nim se může zpřesňovat, co od světa chceme. Nebo lépe řečeno – co si pro něj přejeme. Umění není jen uzavřenou bublinou, živé umění má tendenci překračovat práh instituce a mít reciproční účinky na své okolí.
Výstava Pěstovat plevel, sklízet vichřici, která měla dnes dernisáž, byla tematicky věnována ekofeminismu. Jako klíčová témata výstava představovala vykořisťování přírody, žen a dalších marginalizovaných skupin. K vykořisťování jako protipól nabízela koncept péče. Je něco, čím by mohl ekofeminismus prospět Ústeckému kraji?
Výstava i doprovodný program se opíraly o současné aktivistické teorie a otevíraly zásadní společenské otázky týkající se veřejného mínění a prosazování dlouhodobých a udržitelných vizí budoucnosti. Jako celek přinášely zamyšlení nad tím, jak se lze adaptovat na život v 21. století. Což může být inspirativní pro Ústecký kraj. Propojení uměleckých přístupů, ekologie a feminismu zkoumá dominanci člověka nad přírodou a nabádá k větší empatii, péči a prohloubení mezilidských vztahů.
Jaká témata budete v Galerii Hraničář zpracovávat v tomto roce?
V březnu zahájíme výstavu a doprovodný program s názvem Good Job, kterou připravuje kurátorka Petra Widžová. Good job rozvíjí téma práce, které stojí v centru nerůstových myšlenek a je úzce spjato s hodnotovým systémem naší společnosti, uspořádáním života i trávením volného času. Různé umělecké přístupy zastoupené na výstavě odkrývají aktuální problematiku práce nejen v kulturním a uměleckém prostředí, ale především reflektují náš vztah k práci a ptají se, proč na ní a její klasické formě stále tak lpíme a co pro nás znamená.
Společně s teoretičkou umění Annou Remešovou a environmentální antropoložkou Karolínou Žižkovou pokračujeme v mezioborovém a uměleckém výzkumu týkajícím se globálních souvislostí těžby a zpracování strategických surovin, lithia. Podstatné je to i kvůli lokalizaci zásob lithia na pomezí česko-německé hranice u obce Cínovec. Tento zájem vychází z organizování uměleckých soustředění zkoumajících krajinu zásadně proměněnou těžbou. Na tomto projektu spolupracujeme se sdružením Cinvald, umělkyněmi a výzkumnicemi Sárou Märc, Anastasii Kubrak, Barborou Mrázkovou, ekology z Naturschutzstation Osterzgebirge a Fakulty životního prostředí UJEP, ale i s organizátorkami podobných zahraničních projektů jako The Driving Factor Project Group.
V letošním roce nás čeká několik letních komentovaných procházek a výletů na místa plánované těžby. V září se můžete těšit na zahájení výstavy í konferenci věnující se otázkám uměleckého výzkumu těžby lithia, roli občanské společnosti i tématům socioekonomické transformace.
Tento rozhovor byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.