Foto Ludek, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Ministrem zahraničí byl jmenován dosavadní náměstek Ministerstva zahraničních věcí Tomáš Petříček. Česká diplomacie tak po ročním vakuu, vyplněném dočasnými záskoky Martina Stropnického a Jana Hamáčka, konečně dostane plnohodnotného šéfa. Petříčka v Černínském paláci však nečeká jednoduchá práce. Úřad je demotivovaný klientelistickou personální politikou, skrze niž své zájmy v minulých letech střídavě uspokojovali sociální demokraté, Andrej Babiš a Miloš Zeman. Role ministerstva pod vedením slabých ministrů, mezi které je třeba počítat i Lubomíra Zaorálka, trvale klesala a mezinárodní agendu si čím dál více přisvojovaly Úřad vlády, Hrad i další ministerstva. V poslední době to bohužel vypadalo, jako by hlavním úkolem zahraniční politiky byla ekonomická diplomacie, a to často v dost pochybné podobě (viz naše politika vůči Číně). Česku chyběl ministr, který by byl schopen dát zahraniční politice vlastní tvář a prosadit odborný i expertní hlas svého rezortu na politické scéně i vůči veřejnosti.
Krize jako příležitost
Tomáš Petříček podle řady pozorovatelů příliš velké naděje nevzbuzuje. Nebyl zvolen do žádné politické funkce a chybí mu stranická základna. Jeho kariéra byla doposud spojena hlavně s původním kandidátem Miroslavem Pochem. Pochybnosti o Petříčkově politické váze a z ní vycházející schopnosti řídit českou zahraniční politiku jsou tedy na místě, zvláště pak vzhledem k současnému stavu ČSSD a její slabé pozici v Babišově vládě. Petříček s sebou vedle všech zmíněných problémů ale přináší také dva důvody k jistému optimismu.
Petříček má dostatečné intelektuální a hodnotové zázemí pro to, aby mohl formulovat jasnou zahraničněpolitickou vizi. To se o mnoha lidech na české politické scéně říct nedá.
Zaprvé, jeho dosavadní kariéra i veřejná vystoupení ukazují, že se odborně orientuje v mezinárodních otázkách a programově souzní s moderní levicí západoevropského střihu. Petříček má dostatečné intelektuální a hodnotové zázemí pro to, aby mohl formulovat jasnou zahraničněpolitickou vizi. To se o mnoha lidech na české politické scéně říct nedá.
Zadruhé, špatná výchozí situace je zároveň příležitostí. Nový ministr totiž nemá co ztratit. ČSSD je v kómatu a o její budoucnosti se rozhodně nehraje v Černínském paláci. Širší zahraničněpolitickou diskuzi pak charakterizuje hlavně kombinace nezájmu a zmatení ohledně dlouhodobé role Česka ve světě, kterou nejlépe vystihuje ritualizované opakování bezobsažných sloganů o nepřijímání migrantů či odmítání „diktátu Bruselu“. Pro nové vize a akcenty, které by dokázaly osvěžit českou zahraniční politiku, tedy určitě existuje prostor.
Podněty pro novou zahraniční politiku
V Česku dlouhodobě chybí uvažování, které by zasazovalo zájmy české společnosti do širšího globálního rámce. Většina politiků se tváří, jako by bylo možné zadržet důsledky globalizace na českých hranicích – ať už jde o migraci, finanční toky nebo probíhající ničení planety. Česko je pasivním hráčem, který jen opatrně a neochotně reaguje na vnější podněty a nepokouší se světové dění aktivně spoluutvářet – jak to dělají třeba podobně velké skandinávské země. Právě důraz na propojenost lokální a globální dimenze problémů současného světa a převzetí zodpovědnosti za jejich efektivnější a spravedlivější řešení by mohlo být novým akcentem české zahraniční politiky. A nabízejí se hned tři témata, která jsou v Česku na okraji pozornosti, přestože jde o problémy s dalekosáhlými důsledky. Tato témata by samozřejmě neměla nahrazovat stávající evropskou či bezpečnostní politiku, ale mohla by ji účinně rozvíjet a obohatit.
Prvním je zásadní navýšení rozpočtu pro rozvojovou spolupráci. Česko zdůrazňuje potřebu řešit příčiny migrace do Evropy v místech jejího vzniku, tedy převážně v chudých či rozvrácených státech Afriky a Blízkého východu. Naše výdaje na rozvojovou pomoc jsou přitom ale hluboko pod mezinárodními závazky a v posledních letech stoupají jen nepatrně. Razantní posílení rozvojové spolupráce, chápané jako nástroj prosazování politických zájmů, například stabilizace a rozvoje krizových regionů (a ne jen jako charita či příprava podmínek pro budoucí byznys) by mělo být jasnou prioritou.
Druhým okruhem jsou zbrojní exporty. Navzdory oficiálnímu důrazu na lidská práva a rétorice o potřebě stabilizovat konfliktní oblasti, Česko dodává zbraně do Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Egypta či Nigérie. Přímo tedy podporujeme armády a represivní složky států s hrozivou úrovní dodržování lidských práv a přispíváme k regionální nestabilitě, což má pochopitelně negativní vliv na uprchlictví, politickou radikalizaci a terorismus. Česko se zde také dostává do konfliktu s linií EU. Ministerstvo zahraničí přitom disponuje závazným stanoviskem při schvalování zbrojních exportů. Nový ministr by proto měl nadřadit širší politický zájem Česka i EU nad ekonomický profit několika málo exportérů. Vedle přísnějšího přístupu ke schvalování jednotlivých obchodů by se ministerstvo zahraničí mělo zasadit také o účinnější a transparentnější politickou kontrolu celého procesu, například posílením role parlamentu na úroveň obvyklou třeba v sousedním Německu.
Třetím bodem je posilování rovných příležitostí žen. K tomu se ostatně ministerstvo samo hlásí. V zemi, kde se terčem konspiračních teorií o údajném spiknutí „genderistů, neomarxistů a homosexuálů“ stala i Istanbulská úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí, jistě nejde o jednoduché téma. Ministerstvo ale může začít u sebe a vyslat pozitivní signál budováním kultury rovných příležitostí v české diplomacii. Není snad v roce 2018 skandální, že ženu ve svém vedení má jen jedna ze sedmi českých ambasád a mezi náměstky ministra nenajdeme ani jednu ženu? Nový ministr by měl tyto do nebe volající nerovnosti zohlednit ve své personální politice, a to třeba při chystaném přeobsazování několika desítek velvyslanectví.
Ve všech třech případech jde o témata, která jsou vlastní moderní evropské levici. Zároveň se nejedná o žádné podružnosti či nedůležitosti, ale o otázky, které mají bezprostřední vztah k českým zájmům. Máme-li problém s migranty na evropských hranicích, pak musíme být aktivní při řešení problémů Afriky a Blízkého východu – a ne ještě rozdmýchávat oheň zbrojními exporty. Chceme-li úspěšně reagovat na současné zahraničněpolitické výzvy, pak z jejich řešení nemůžeme vylučovat zástupkyně poloviny populace. Aktivní postoj v těchto otázkách je potřebným prvním krokem směrem ke globálnější a spravedlivější zahraniční politice.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a Fakulty sociálních věd UK.