Oslavy 17. listopadu letos víceméně splynuly s protesty proti Andreji Babišovi. Kauza vyhozené kytky, kterou pokryla média nejen zpravodajsky, ale i komentátorsky a kterou prošetřila i policie, ukázala, že nejvážnější politický zápas naší doby na sebe může brát tu nejsměšnější podobu. Tím paradox protestů/oslav ale nekončí. Slavila se demokracie, děkovalo se, že se může, a zároveň se tvrdilo, že se nemůže a že už vlastně není co slavit. Vládne nám estébák a mafián krytý z Hradu putinovcem, a místo oslav je tak potřeba protestovat proti vlastnímu zvolenému establishmentu. A tak se protestuje proti systému, za který se ve stejný čas děkuje. Děkovat, že může, by mohl přitom ze všech nejvíc především Andrej Babiš, jemuž se firma rozjela přeci jen o trošičku víc než ostatním. Pokud platí teze, že 17. listopad slaví (a proti Babišovi protestují) především „vítězové transformace“, tedy úspěšná pražská střední třída a její děti, pak tito lidé zároveň oslavují režim, jehož plodem je i „supervítěz transformace“ Andrej Babiš, který jim vylezl do politiky na zádech transformačních ne-zas-až-tolik-vítězů.
Protesty proti vládě pochopitelně k demokracii patří a je logické k nim využívat právě politických svátků, jako je 17. listopad. I když se o kauze kytka nedá říct nic lepšího, než že je idiotská, celkově se liberální Praze aspoň podařilo potupit premiéra Babiše (a Tomia Okamuru), který měl strach uctít památku za denního světla. Následná samohana liberálů, že se nechovají dost demokraticky a slušně, je komická. Takovéto volání po demokratické slušnosti definuje demokracii jako devótní povinnost nechat pana premiéra se vší úctou oslavit velké výročí. Slušnost v tomto případě požírá sama sebe. Ve skutečnosti není žádný „demokratický“ důvod nechat Babiše v klidu slavit, natožpak dávat svým zdvořilým mlčením prostor zpochybňovači romského holocaustu Tomio Okamurovi jenom proto, že je zrovna tento bezskrupulózní kariérista a rasista místopředsedou Sněmovny.
Babiš a Zeman nejsou odchylka
Petr Honzejk a řada dalších mluvili a psali o dalším politickém dně, které prý našla česká politická kultura s kauzou Babiš vs. Babiš, pokračováním kauzy Čapí hnízdo. Je dost pravděpodobné, že nová politická dna bude moct Honzejk hledat až do konce svých komentátorských dní a my ostatní s ním. To nic nemění na tom, že nová Babišova kauza posunuje celou českou politiku a bude mít vliv na uspořádání sil v zemi. V tuto chvíli potřebuje Babiš spojenectví s Milošem Zemanem, který mu ochotně nabízí možnost vládnout bez důvěry – pokud by taková vláda fungovala dlouhodobě, šlo by o obcházení ústavy. Svoji podporu mu nabídl taky Okamura, což by v případě realizace zase znamenalo vpuštění fašistů k vládě. Obě možnosti Andrej Babiš v minulosti odmítl. Dříve či později jim ale neodolá, i když k tomu asi dojde až ve chvíli, kdy nebude mít jinou možnost. Jeho vzkaz „nikdy neodstoupím“ nás ale nemůže nechat na pochybách, že v takovém případě nebude váhat.
Český liberální tábor nemá progresivní agendu a protitábor je jeho řečmi o slušnosti natolik otrávený, že v duchu logiky „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ podpoří kohokoliv, na nějž nenáviděná média vytáhnou nějakou špínu.
Každá další aféra a další projev střetu zájmů posunuje Babiše do náruče Zemana a blíž k vládní spolupráci s Okamurou. Babiš se totiž může spolehnout, že útoky na jeho osobu ze strany „liberálních médií“ budou vždy vyvolávat sympatie u lidí, kteří právě „liberální média“ považují za viníky současného stavu a v kauzách okolo premiéra spatřují konspirační pokusy o „český Majdan“, puč CIA nebo Bruselu. Antibabišovský a antizemanovský tábor má, jak se ukázalo i během letošního 17. listopadu, ve zvyku považovat Babiše i Zemana za jakousi dočasnou odchylku příběhu české demokracie, která jednou zmizí, a k moci se vrátí tradiční strany a střídání vlád pravého a levého středu. Zkrátka, že pravda a láska pražského liberálního středu opět zvítězí nad populismem ze zaostalých regionů. Hodnocení současné éry Andreje Babiše jako pouhé další velké odchylky od vývoje demokracie umožňuje tisícům lidí celkem spokojeně demonstrovat proti premiérovi, a zároveň slavit demokracii v tu samou chvíli na té samé akci. Nemusí nabízet žádný jiný velký příběh ani požadavek na systémovou změnu, pouze požadují jiné lidi ve vládě, který bude pokračovat ve válce proti stále se vracejícímu démonu komunismu. Jedním z hlavních požadavků skandovaných davy v listopadu 1989 byly i „svobodné volby“, dnes toto heslo raději nikdo nahlas ani neřekne.
Rozhoduje příslušnost k táboru
Opačný tábor se totiž – celkem bez zaváhání – postavil za Andreje Babiše a svorně označuje současnou kauzu za hyenismus, novinářský aktivismus nebo práci rozvědky. Na tuto stranu se postupně přidali i prezident Zeman, Václav Klaus ml., Vojtěch Filip, stranící ANO, umírněně i Jan Keller a obskurní postavičky radikálně pravicové scény jako Martin Konvička. Nejzajímavější byl v tomto ohledu asi případ Tomia Okamury, který naklusal na první tiskovku „demokratického bloku“, kde s předsedy dalších opozičních stran mluvil o tom, že je potřeba Babiše odvolat. Když si ale vzápětí přečetl shitstorm na své facebookové stránce, kde jeho fanoušci mluvili o zradě po boku politiků „demožumpy“, hned otočil a u premiéra se ochotně hlásil s tím, že SPD ve vládě klidně vystřídá ČSSD. Možná ani Okamurovi do té doby nedošlo, jak silně polarizující celá kauza je a že v současné konstelaci Babišovi může projít takřka cokoliv. Nejde už o žádné demokratické principy, brzdy a protiváhy liberální demokracie nebo představy o tom, jaké chování se ještě slučuje s nejvyšším politickým postem v zemi. Jediným měřítkem je příslušnost k jednomu nebo druhému táboru. Vyjádření podpory Babišovi navíc celý tábor stmeluje a vytváří v něm silnější vazby sounáležitosti, které pomáhají odrážet a lépe snášet nepříjemné reakce protitábora.
Vnímání příslušnosti k „táboru“ přitom zatím nemusí být u voličů Andreje Babiše tak výrazné jako třeba u paranoidních facebookových opinion leaderů podporujích Okamuru a Zemana, kteří za vším vidí spiknutí Bruselu nebo Sorose, který udělá cokoliv ve snaze vnutit nám uprchlíky. Stojí za to připomenout obrovský vliv spikleneckých teorií o smrti Lecha Kaczyńského při letecké havárii na polskou politiku. Není asi příliš přehnané tvrdit, že neštěstí ve Smolensku nastartovalo novou etapu politické kariéry Jarosława Kaczyńského a radikalizovala jeho podporovatele. Po počátečním šoku a smutku z úmrtí svého bratra začal Kaczyński této letecké tragédie politicky zneužívat a poukazoval na spiknutí domácích i mezinárodních elit, které chtěly odstranit nepohodlného a schopného politického vůdce. Jarosław Kaczyński pak sám sebe postavil do role pokračovatele, který se nepřátelům nikdy nevzdá.
ODS neskončila. A co ČSSD?
Zvláštní situace v tomto ohledu panuje v ODS. Zatímco její předseda Petr Fiala nevynechá jedinou příležitost, aby na Babiše zaútočil, Václav Klaus ml. naopak stojí pevně na jeho straně, až se začínáme divit, proč jsou ještě pořád ve stejné straně. I díky právě tomuto rozporu se dnes ODS paradoxně tolik daří. Jako jedna z mála stran, ne-li jediná, dokáže stát rozkročeně nad oběma tábory současné kulturní války v Česku. Petr Fiala svou profesorskou dikcí uklidňuje liberálnější voliče strachující se o budoucnost svého byznysu (ale třeba i o svobodu slova), zatímco Václav Klaus ml. dokáže k modrým ptákům přitáhnout voliče rozčílené proevropskou politikou. Dlouho to vypadalo, že jednoho dne se tyto dva proudy uvnitř ODS proti sobě postaví. Jenomže ve skutečnosti je pro ODS výhodnější oba dva v partaji podržet s tím, že od pološíleného mistra šikany Klause ml. je možné se vždy distancovat a do popředí nasadit racionálního Fialu s týmem kompetentně působících místopředsedů.
Ještě nedávno byla podobnou stranou ČSSD, která v sobě dokázala zabydlet proevropského intelektuála Vladimíra Špidlu i bodrého Moraváka Zdeňka Škromacha. Na tuto stranu měla však dynamika soupeření obou křídel naopak devastující účinek. A to především proto, že spolu znesvářené strany absolutně nedokázaly spolupracovat a poměr jejich sil byl takřka padesát na padesát. Hamáčkovi a dalším sociálním demokratům ale současná krize nabízí možnost, jak se pokusit stranu zachránit. Sociální demokracie má finanční potíže a podpora voličů je téměř na rekordním minimu. Pokud by navíc Hamáček opustil vládu, dá se předpokládat, že pro oportunisty a prospěcháře by členství v ČSSD přestalo být jakkoliv zajímavé. Podle všeho se zdá, že by to mohla být ideální příležitost, jak stranu očistit a konečně začít debatovat o tom, čím chce vlastně být a jak toho dosáhne. Inspirací by opět mohla být ODS, které ještě před třemi lety předpovídali absolutní konec i autoři tohoto článku.
Možnosti orbánizace
Letos v září schválil Evropský parlament zprávu o současné situaci v Orbánově Maďarsku. Konstatovala porušování nezávislosti soudů, korupci a popsala řadu dalších znepokojivých trendů. Na obhajobu Maďarska se v Evropě zvedli spojenci z Visegrádské čtyřky, včetně českého premiéra Babiše, a zprávu odsoudili. V Praze se dokonce před maďarskou ambasádou sešlo několik stovek demonstrantů, aby vyjádřili s maďarským premiérem solidaritu. Řečníci na této poměrně malé akci tvořili pomyslný all star team českého orbánismu. Tomio Okamura, Jaroslav Foldyna, Václav Klaus ml., Josef Skála, Ladislav Jakl, muž z předsednictva SPOZ a několik dalších. Byly tak zastoupeny SPD, ODS, ČSSD a KSČM, Zemanovci i klausovci. Ti všichni vyjádřili obdiv k premiéru Orbánovi a odpor k Evropské unii. Něco podobného by si nejspíš přáli i v České republice. Zastoupeno ale nebylo jediné uskupení, které někoho, kdo by mohl v Česku dělat Orbána, ve svém čele má – hnutí ANO. Žádný babišovec neměl touhu vystoupit po boku této party. Kdyby o něco takového stál sám Babiš, nepochybně by tam někoho vyslal.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′ ]
Když mluvíme o orbánizaci české politiky, zatím můžeme stále pozorovat jen její nerealizované náznaky. Babišova ekonomická ani politická síla zatím není taková, že by mohl kohokoliv existenčně ohrozit za jeho nesouhlas, krom několika malých ryb, na které zakleknul finančák. Situace v Maďarsku i Polsku vypadá v tomto ohledu úplně jinak. Známe příklady z polských neziskovek, jež běžně přicházejí o sponzory z řad právníků a byznysmenů, kteří je dřív rádi finančně podporovali, ale dnes s nimi nechtějí být spojováni. V soukromí říkají, že s jejich aktivitami souhlasí, ale obávají se, aby je spolupráce nepoškodila či dokonce nezničila. Viktor Orbán veškerou životaschopnou opozici v zemi systematicky odstřihává od finančních zdrojů, čímž jí znemožňuje jakoukoliv akci, a podobně likviduje i opoziční média. Taková situace u nás zkrátka není.
To ale neznamená, že poslední kauza Andreje Babiše nemůže takový proces nastartovat. Andrej Babiš chce vládnout za každou cenu a nehodlá se vzdát. Jak bude tlak na jeho osobu ze strany veřejnoprávních i soukromých médií zesilovat, bude přitvrzovat i Andrej Babiš. Tím, co ho v takovém přitvrzování v porovnání s Orbánem a Kaczyńským brzdí, je poměrně nízká voličská podpora, která mu nedovoluje razantnější postup. A jak se ukazuje, ANO v tomto ohledu ani nemá moc kam růst. Vzorek Babišových voličů se podle všeho stále smršťuje. Na začátku bylo ANO catch-all stranou, která dokázala oslovit městské liberální voliče zklamané předchozími vládami i „obyčejné lidi“ z regionů. Dnes už jeho hnutí něco takového nedokáže. Po sérii skandálů od něj začali odpadávat liberálové z řad voličů i vlastních straníků. Marketing se proměnil a začíná se více profilovat na voliče té strany současné české kulturní války, která je více nakloněna autoritářství. Pokud se Babišovi nepodaří tento tábor rozšířit, což za současných podmínek není příliš reálné, bude mu zbývat jediné: pokusit se ekonomicky a politicky rozložit liberální tábor. Právě v tuto chvíli by se mohla dát orbánizace Česka do pohybu.
Vysoká volební podpora a popularita Andreje Babiše stojí na tom, že je schopný přesvědčit voliče o své kompetentnosti vládnout. Dynamiku české politiky ale v současnosti určuje spor mezi liberálním a antiliberálním táborem. Český liberální tábor nemá progresivní agendu jako například ve Spojených státech a hraniční linie je určena spíš vztahem k Západu a názorům na Putinovo autoritářské Rusko. Liberálové se liší od druhého tábora v celkově kladném hodnocení vývoje po Listopadu 1989. S tím úzce souvisejí jejich představy o „slušných politicích“, kteří mají reprezentovat naši zemi. Protitábor je ale jejich představami a řečmi o slušnosti natolik otrávený, že v duchu staré politické logiky „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ podpoří kohokoliv, na nějž nenáviděná média vytáhnou nějakou špínu. Budou tedy ochotní tolerovat Babišovi cokoli, s čím přijde Česká televize, Seznam zprávy nebo jakékoli médium z Economie. Babišovi navíc nezbude v podobných kauzách nic jiného než na podobnou agresivní a paranoidní rétoriku přistoupit a chápat svoje politické protivníky jako komplot „Matrixu“, „Bruselu“ či „neomarxismu“. Na konkrétním slovníku ani tolik nezáleží, počítá se jen pocit ohrožení, nutnost bránit to svoje a ochota zadupat nenáviděné liberály do země.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.