Babiš nás má v hrsti. I jindy protibabišovskému, „pražskokavárenskému“ komentátorovi Martinu Fendrychovi nezbylo než svoji glosu k poslední evropské kauze AB zakončit slovy: „Je v našem bytostném zájmu, aby Babiš Evropskou komisi uklidnil a aby v zahraničí maximálně uspěl. Přejme mu to.“ Přesně tak vystihnul pocity všech, kterým záleží na „prozápadní, proevropské orientaci“ České republiky a všem, co jsme zvyklí si s tím spojovat. Fandění liberálnějšímu já Andreje Babiše má svoji tradici už od jeho vstupu do politiky. Řešilo se, zda mají tradiční demokratické strany s oligarchovým hnutím jednat, nebo ho ponechat napospas SPD a KSČM, případně konkubinátu s Milošem Zemanem. Pokud by Babiš svoje problémy nevyřešil a o dotace přišel, pravděpodobně by mu totiž už nic nebránilo přimknout se k SPD, KSČM a Miloši Zemanovi a zároveň ukončit sebevražednou misi ČSSD ve vládě, díky které předsedá standardnímu kabinetu, a není tak v Evropě řazen vedle Orbána a Kaczynského.
Každé další Babišovo uklouznutí nebo aféra ho jen posílí na domácí půdě a zároveň ho donutí vyostřit svoji rétoriku vůči médiím a Evropské unii.
Paradoxem dnešní doby tedy je, že příznivci pokračování vývoje liberálního Česka musí být, i když proti své vůli, zároveň mírnými příznivci Babiše. Po kauze s Andrejem Babišem mladším je už definitivně jasné, že oslabit premiérovu podporu není v silách českých liberálů, politiků ani médií. Antibabiš posiluje jenom Babiše, protože z něj dělá největší téma české politiky a nepřítele těch nejvíce nenáviděných médií a politiků. Pro příliš mnoho lidí jsou tradiční strany (a s jejich érou spojení novináři) svázány se zkorumpovanými vládními garniturami před Babišem. A tak českým proevropským liberálům nezbývá, než Babišovi držet palce, zároveň ho nenávidět a doufat, že ho další skandály neposunou až k vládnutí s Okamrou a Filipem. Skandál, který by ho potopil, zdá se neexistuje, a bude tedy nutné ho porazit politicky.
Štěstím pro Babiše je, že nemá – a v dohledné době ani nebude mít – levicovou opozici. Jeho sociální opatření v kombinaci s pravicovou opozicí z něj tak postupně dělají největšího lidumila, jakého jsme tu kdy měli. Navíc lidumila ve zdravých mezích, xenofobního lidumila bez socialismu, humanrightismu a procigánství. Teoreticky nejlevicovější parlamentní strana KSČM se – na rozdíl od europoslanců koaliční ČSSD a od Pavla Teličky zvoleným za ANO – v Evropském parlamentu postavila v otázce dotací pro Agrofert na stranu Babiše. Kdo by v tom chtěl ze strany KSČM vidět nějaký zbytek levicové politiky, může. Víc než Babiš (to znamená obědy zdarma a zvyšování minimální mzdy i platů státních zaměstnanců) KSČM dnes lidem nabídnout neumí. Radikální je jenom ve své nostalgii. Ani ČSSD ve vládě opozicí být nemůže, i kdyby to Hamáček zopakoval stokrát.
Největším a možná jediným motorem Babišova liberálního já zůstává evropská scéna. Doma se Babiš neváhal postupně zbavit více méně všech liberálnějších osobností svého hnutí. Na druhou stranu ale nikdy nedotáhl svoje útoky na Českou televizi, tak jak to navrhuje například Okamurova SPD, a v mnoha dalších oblastech lavíruje. Rozhodně zatím nehodlá vzít útokem soudy nebo něco podobného. Média si jednoduše už dřív koupil. V některých tématech si tak Babiš vystačí s ostrou rétorikou a nemusí hned Česko zatahovat na maďarskou cestu. Voliči, kterým rétorika nestačí a chtějí od antiliberálního tažení víc, nezbývá než volit Okamuru, popřípadě KSČM, nebo kroužkovat Klause mladšího a jeho křídlo v ODS. Jenže právě na SPD a KSČM se bude moci Babiš vždycky spolehnout, protože nikdo jiný je tak blízko k výkonné moci nepustí a jejich představitelé to moc dobře vědí. Zároveň umožňují Babišovi nebrat ohledy na tradiční strany a kdykoli vyměnit koaliční ČSSD za vládu odborníků.
Moc patří těm, kteří dokáží ostatní přesvědčit o tom, co je to národní zájem. Shodou okolností je to většinou i v jejich zájmu. Babišovi se za stávajících podmínek podařilo dosáhnout toho, že ani liberálům nezbývá než mu držet palce při řešení jeho střetu zájmů na evropské úrovni. Každé další Babišovo uklouznutí nebo aféra ho totiž jen posílí na domácí půdě a zároveň ho donutí vyostřit svoji rétoriku vůči médiím a Evropské unii, aby se stále mohl stavět do role oběti. Tím zároveň oslabí spíš SPD a KSČM než své liberální konkurenty. Ale vymazat SPD z politiky není zatím v Babišově zájmu. SPD je účinnější jako strašák v parlamentu než se čtyřmi procenty mimo sněmovnu. Stejně tak KSČM, která může také zmizet, protože ji Babiš učiní v očích jejich voličů nadbytečnou. Jenže rétorický posun tímto směrem by se Babišovi nemusel vyplatit a mohl by vést k posílení Pirátů, ODS nebo liberálních stran. Lepší je pro Babiše lavírovat, dokud to jde, a nechat všechny, ať mu drží palce, protože jim nic jiného nezbývá.
Autor je redaktor Alarmu.