Jakým jazykem mluví a na co útočí Miroslav Mareš?

Server Lidovky.cz publikoval článek opírající se o expertízu politologa Miroslava Mareše, který tvrdí, že kolektiv Kliniky tvoří extremisté. Nálepka "extremismu" však vychází především z Marešem prosazované teorie extremismu.

Miroslav Mareš, politolog, bývalý soudní znalec a náš učitel, se zapojil do debaty o „demokratizaci vlastnictví“, kterou nastartoval výrok Jakuba Orta z kolektivu Klinika.

Profesor Miroslav Mareš v článku Jakým jazykem mluví Klinika? Útočí proti demokratickému státu, říká odborník, zveřejněném na serveru Lidovky.cz 18. ledna 2019, mimo jiné prohlásil, že tento výrok a parafráze slavného citátu německého dramatika Bertolta Brechta „zpochybňují jedno z důležitých ústavních práv a útočí proti základům demokratického státu“. Původ těchto výroků pak spojil s jazykem „jednoho z extremistických proudů nové levice a anarchismu“.

Ve výše uvedených citacích promlouvá jazyk tzv. teorie extremismu, která byla formulována v Německu s cílem kriminalizovat krajní pravici a krajní levici ve jménu obrany liberálně demokratického zřízení. Mareš společně s dalšími kolegy z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity přenesl tuto teorii z Německa do českého prostředí, kde brzy začala být využívána Ministerstvem vnitra, Policií ČR i Bezpečnostní informační službou jako způsob označení některých organizovaných kritiků statu quo. Toto spojení akademického světa se světem bezpečnostních složek státu je příznačné také pro německý kontext. Také zde je koncept extremismu používán spíše než k analýze ke kriminalizaci vybraných politických aktérů, což se stalo důvodem kritiky mnoha akademiků.

Slova mají váhu a slovo extremismus může vážně poškodit principy, které má údajně hájit, nemluvě o údělu jedinců, již jsou označením za extremisty fakticky ztotožňováni se zločinci.

Marešův jazyk je jazykem teorie extremismu, jenž se v jeho pojetí stává politickým nástrojem způsobilým vzhledem k jeho statusu experta na extremismus utvářet nejen veřejné mínění, ale také ovlivňovat činnost bezpečnostních složek státu. Je to tedy jazyk, který má potenciálně závažné důsledky, a proto by měl být, jako každý takový jazyk, posuzován kriticky. V sázce je více než jeden squatterský kolektiv. Kde se mluví jazykem extremismu, tam se utvářejí hranice legitimní společenské rozpravy.

Jak se pozná extremismus?

Koncept extremismu staví na vizi světa, kde existují extremistické, radikální a konformní ideje. Extremistické i radikální ideje představují výzvu pro liberálně demokratické režimy, rozdíl je ale v míře jejich přípustnosti. Zatímco radikální ideje jsou v zásadě slučitelné s liberální demokracií, ty extremistické už nikoli. Jelikož extremismus hrozí odstraněním liberálně demokratického pořádku, je legitimní se vůči jeho nositelům bránit, a to pomocí nejrůznějších opatření, včetně zásahů do základních práv a svobod.

My tvrdíme, že v kontextu squattingu je demokratizace vlastnictví idejí nikoli extremistickou, nýbrž radikální. A dokonce se domníváme, že jako taková má mnohem blíže k ideji konformní než k extremistické. Bouřlivé ohlasy na Ortova slova by nás neměly mást. Zahraniční zkušenosti a debaty o nějaké podobě legalizace squattingu (například ve Velké Británii nebo v současnosti ve Španělsku) stejně jako skutečnost, že zákon o vyvlastnění je součástí českého právního řádu, nemluvě o institutu vydržení upraveném v novém občanském zákoníku, by nás měly vést k přesvědčení, že squatting z principu není něčím, co je nutně v rozporu se stávajícím právním řádem. Opačný názor je pochopitelný tehdy, zastává-li někdo nedemokratické a v zásadě velmi neliberální pojetí soukromého vlastnictví. To jest takové pojetí, které odmítá uznat, že právo vlastnit představuje pouze jedno z mnoha práv v liberální demokracii a že toto právo je omezeno zákonem.

Listina základních práv a svobod v tomto ohledu hovoří jasně. V článku 11 je mimo jiné uvedeno, že „vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“, a dále že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“.

Označit demokratizaci vlastnictví za útok proti základům demokratického státu neboli za extremismus je v tomto kontextu nanejvýš problematické. Pokud by tomu tak nebylo a tento výrok by skutečně extremistickým byl, je zcela na místě se ptát, jestli za extremistický nelze považovat rovněž stát, který s vyvlastněním pracuje jako s legální možností, pochopitelně za splnění stanovených podmínek.

Tak daleko ovšem extremistologové nejdou. Nad ústavním konformismem nebádají, neboť svou výzkumnou pozornost plně věnují hledání extremismu na okrajích politického spektra. V důsledku toho nejenže mají tendenci přehlížet neliberální či nedemokratické tendence rodící se uvnitř společenského středu, ba je dokonce legitimizovat s poukazem na to, že vysílají „zprávu o stavu společnosti“.

Ale především se zdá, že extremistologům uniká, že výše nastíněný paradox “extremistického liberálně demokratického režimu” ve skutečnosti žádným paradoxem není. Nejpozději od Carla Schmitta, německého právního teoretika, který se zhlédl v nacismu a byl za to zcela právem odsouzen, je zřejmé, že ústavní pořádek liberálních demokracií je vnitřně rozporný (je suverénem lid, nebo stát?) a že o jeho převládající interpretaci se vedou politické boje. Stejně jako není neměnná ústava, také to, co je považováno za extremismus, radikalismus či konformismus, nemůže být nikdy vyřešeno jednou provždy. A proto ani podoba soukromého vlastnictví a míra ochrany, jež mu je ústavně zaručena, nemůže být záležitostí neutrální expertízy.

Ideologie extremismu

Jedním z problémů s teorií extremismu je, že je vším, jen ne neutrálním analytickým nástrojem. A tím rozhodně nemyslíme, že je založena na preferenci liberální demokracie jakožto věčného ideálu, a proto nás jakékoli snahy o její překonání musejí nutně zavést do totalitární dystopie. Máme tím na mysli, že již samo označování některých idejí, lidí či jednání je ze své podstaty arbitrární – a tím pádem politické. Marešův jazyk extremismu je vsunut do politiky až po kořen, jakkoli on sám veřejně vystupuje jako expert, jehož objektivní posouzení se má zakládat na jeho akademickém statusu a zkušenosti se soudním znalectvím, a tuto pozici se snaží odlišovat od pozice sebe sama jakožto občana.

Aby nedošlo k nedorozumění. Marešovi v žádném případě nemáme za zlé, že dělá politiku. Tu koneckonců děláme všichni, protože každý z nás má nějaké své představy o tom, jak by měly být věci veřejné uspořádány, což se nevyhnutelně promítá do našich veřejných i soukromých projevů. My sami jsme ostatně již několikrát veřejně vystoupili na obranu Kliniky a respektujeme ty, kteří činí opak. Pouze upozorňujeme na to, že také Marešovy výroky je třeba vnímat v kontextu ani ne tak nestranné expertízy, jako spíše určitého politického přesvědčení. U Mareše lze toto přesvědčení podobně jako u jiných zastánců teorie extremismu ztotožnit s tou částí pravice, jež tíhne k chápání politického jednání jako odvěkého střetu mezi revolučním Zlem a konzervativním Dobrem, přičemž které jednání je které, to si definují sami její stoupenci.

Ideologie extremismu se vyznačuje předpojatostí vůči idejím představujícím výzvu pro status quo. Nelze se tedy příliš divit, pokud v jejím důsledku dochází k označování radikálních idejí za extremistické, aniž by k tomu existovaly rozumné důvody. Coby Marešovým někdejším studentům se nám to sice neříká snadno, ale spíše než profesor politologie prezentoval analyticky přesnější pohled na Kliniku patrně i Komunistický svaz mládeže, který ji označil „nejnudnější“ a „nejburžoaznější squat ve vesmíru“, čímž zpochybnil její „revoluční“ charakter. To platí jak obecně o občanské neposlušnosti kolektivu Klinika, tak zvláště o výroku týkajícím se demokratizace vlastnictví.

A pokud jde o finanční dar Anarchistickému černému kříži, který podporuje stíhané a vězněné anarchisty, cožpak anarchistická lupička nemá právo na spravedlivý proces? Z hlediska liberální demokracie nepochybně má. Nejen četba kriminologické literatury, ale také nedávná zkušenost s akcí Fénix, již nelze zhodnotit jinak než jako policejní fiasko, by nás měla varovat před černobílým viděním strážců zákona a zločinců, těch „politických“ zvlášť.

Expertovo tajemství

Pozoruhodným prvkem Marešovy argumentace je étos spiknutí, který kolektivu Klinika podsouvá. To opět můžeme číst jako součást ideologie extremismu, ale týká se to také dalších pojmů označujících bezpečnostní hrozby. Všechny jsou totiž zatíženy břemenem konspirace a tajemství. Tomu významně napomáhá vcelku komfortní prostředí českých médií, v nichž nejsou bezpečnostní experti, kteří podobnými termíny šermují, konfrontováni a nemusí svoje pojmy nikomu vysvětlovat. Vinou toho se „extremismus“, „terorismus“ nebo „mafie“ zabydlely ve veřejné debatě a jejich producenti na sebe vrství démonické obrazy společenské dezintegrace a jedním dechem varují před jejich relativizací, i když lze mít často pochybnosti o jejich relevanci.

Konspirativní étos Mareš reprodukuje, když rozebírá „skutečné“ úmysly kolektivu Klinika, s nimiž údajně sympatizuje „řada lidí, kteří se pohybují v politice či médiích“. Máme tedy co dočinění hned s dvojím tajemstvím. Na jedné straně existuje spiknutí „klinikářů“, kteří používají „eufemismy“ jako „demokratizace vlastnictví“, aby utajili svůj skutečný záměr zabrat „vlastnictví jiného pro potřeby morálně nadřazených“. Na straně druhé se pak naznačuje spiknutí mnohem širší, sahající od „antikomunistické“ Charty 77 až kdovíkam. Ne otevřený prostor, ale tajné společenství, ne sociálně prospěšné aktivity, ale útok na stát, pravda je na transparentech, ne v projevech v médiích, taková byla podle Mareše Klinika „ve skutečnosti“.

Těžko říct, koho kritizovat nejdříve. Jestli Michala Bernátha, autora článku, který výše uvedené nijak neproblematizoval, a to dokonce ani tehdy, pokud Mareš hovořil o „morálně nadřazených“, což je slovník, který úplně neodpovídá běžné představě nestranného experta. Anebo Mareše, který se pouští do spekulací na způsob nejodvážnějších konspiračních teoretiků. Faktem ovšem je, že problém, na který se tu naráží, dalece přesahuje Kliniku a výrok jednoho jejího zástupce. Jak se ukazuje také na boji proti fake news, zdá se, že zatímco někomu experti dávají odpovědi, u jiných spíše vyvolávají otázky. Možná by pro začátek stačilo, kdyby experti zdůvodňovali své názory jinak než svým “vnímáním”.

Útočí Mareš proti demokratickému státu?

Týdenní protest na střeše Kliniky nejspíš definitivně ukončil také příběh squattingu v Jeseniově 786/60. A spolu s ním skončilo také čtyři roky trvající ohrožení demokratického státu, které naštěstí neopustilo Prahu 3. Než však začneme slavit, bylo by dobré zodpovědět také druhou otázku, kterou jsme si položili v titulku tohoto článku. Pokud bychom stejně jako Mareš vyšli z předpokladů teorie extremismu, musíme dojít k podezření, že se náš bývalý učitel začal radikalizovat. Jak jinak si totiž vyložit jeho slova, jež posouvají výrok o demokratizaci vlastnictví mimo zákonnost, než jako přímý útok na jeden ze základu demokratického státu, jímž je svoboda projevu a právo na informace?

Jen připomeňme, co bylo napsáno výše: debata o problematických aspektech soukromého vlastnictví se může někomu zdát radikální, avšak v situaci, kdy v zahraničí byl či je legalizovaný či minimálně tolerovaný squatting a zároveň u nás existuje zákon o vyvlastnění, nemůže být tato debata z principu nezákonnou. Liberálně demokratický pořádek klade soukromému vlastnictví limity a jejich rozsah je předmětem politického klání, které nemůže být při správě věcí veřejných nahrazeno policejní logikou.

Protože Mareše známe přes deset let, o jeho preferenci liberální demokracie nijak nepochybujeme. Autoritářské tendence, jež čteme z jeho výroků ve výše uvedeném článku, mohly vzniknout novinářským zpracováním, nedorozuměním mezi oběma účastníky rozhovoru anebo zkrátka jen nešťastným vyjádřením, které se může přihodit každému. Ať tak či onak, nemůžeme se zbavit dojmu, že určitou roli v tom sehrála ideologie extremismu, neboť hmatatelně utváří způsoby, jakými jsme schopni o politickém jednání přemýšlet. Jsme dlouhodobě přesvědčeni, že teorie extremismu přináší více problémů než řešení. Nestálo by za to, kdybychom ji už konečně nechali minulosti?

Slova mají váhu a slovo „extremismus“ může vážně poškodit principy, které má údajně hájit, nemluvě o údělu jedinců, již jsou označením za extremisty fakticky ztotožňováni se zločinci. Úroveň debaty o soukromém vlastnictví není v ČR zrovna vysoká a jazyk extremismu k jejímu zkvalitňování mnoho nepřispívá. Nejenže podporuje falešný obraz vlastnického práva jako něčeho nedotknutelného, ale také posiluje mylný dojem, že diskuse o jeho podobě a rozsahu může být redukována na spor mezi „zlodějskou verbeží“ a slušnými občany. Jak v tuzemském kontextu ukazuje mimo jiné diplomová práce Squatting jako střet práva na pokojné užívání vlastnictví a práva na bydlení, se squattingem je třeba jako s legitimním tématem veřejné rozpravy počítat.

Autoři vystudovali politologii v Brně a dnes působí jako vědečtí pracovníci na univerzitách v Plzni a Praze.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies