Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jaký projekt by mělo město připravit pro Stalina na Letné? Nejlépe žádný

Vedení Prahy by se mohlo hecnout a během následujících čtyř let pro Stalinův pomník vůbec žádný nový projekt nepřipravovat. Stačilo by na místě uklidit.

Je to jako nekonečný seriál. Každé dva roky někdo navrhne, co by mělo vzniknout „na Stalinu“. Jindřich Šídlo, novinář a celebrita Prahy 7, vzpomíná v aktuálním čísle radničního časopisu Hobulet, jak sem na začátku devadesátých let chodil s ostatními „muži středního věku“ na koncerty Psích vojáků. „Teď o skoro třicet let později, jako usazení obyvatelé naší městské části, napjatě sledujeme, co se s tímhle místem našeho mládí vlastně stane.“ Připomíná ujeté návrhy, které vznikaly už od revoluce (například oceanárium), a zastavuje se u posledního návrhu na výstavní prostory, který měsíc před koncem volebního období prosadila primátorka Krnáčová.

„Ještě loni na podzim se zdálo, že pod Stalinem galerie vznikne a dojmu, že by to nemusel být tak špatný nápad, zvlášť v porovnání se současným stavem, pomohla skvělá výstava Paměti národa,“ píše Šídlo. „Minulé vedení projekt galerie už také před volbami schválilo, což muselo nevyhnutelně vést k tomu, že jej noví vládci města po komunálních volbách okamžitě zrušili. A jak to teď vypadá, Stalin zůstane v podobě, kterou známe dnes,“ stěžuje si novinář. V závěru radí vedení města dohlédnout na to, aby se zbytky Stalinova pomníku nezhroutily do sebe, potom se podle něj „můžeme bavit, co s tímhle jedinečným kusem prostoru dělat dál“.

Vzpomínky na Pavla Béma

Trochu mě zaráží, že si poučený obyvatel Prahy stýská kvůli zrušení projektu primátorky, která neměla žádnou koncepci, jak město rozvíjet. Jen si chvíli před volbami vzpomněla, že chce po sobě nechat ikonickou stavbu, jež by její jméno se siluetou města spojila navždy. Dá se to ale pochopit. Nejspíš to souvisí s přesvědčením, že tak symbolické místo přece musí získat novou identitu. Nebo s nervozitou z toho, že se v Praze málo staví. Šídlo totiž jinými slovy opakuje to, co několikrát padlo v předvolebních debatách, které moderoval. „Za Béma bylo teoreticky možné v Praze postavit úplně cokoliv. Ovšem, jak je dneska fér dodat, aspoň něco z toho – a někdy dokonce i užitečného, i když většinou šíleně drahého – se postavilo,“ píše v Hobuletu. Připomínat Pavla Béma je sice zbytečné, mantru pravicových stran, která z textu čouhá, nicméně chápu. Stavět se musí. Ale na Stalinu? Ten městu prokáže největší službu, když zůstane v podstatě takový, jaký je. A to hned z několika důvodů.

Stalin nepotřebuje další náplň, aby byl zajímavý. Jeho příběh i vzhled je výjimečný už teď. Nemusí se změnit jen proto, že Jindřich Šídlo se tu vyblbnul už v devadesátkách, a teď by tu rád viděl něco reprezentativnějšího.

Abych použila výraz srozumitelný pro všechny podnikavce – Stalin je ve své stávající podobě velmi úspěšný. Kdo tam v posledních letech byl, ten ví, že od jara do podzimu nahoře jezdí skejťáci (je tu dost místa pro profíky i pro začínající), výhled je obsypaný turisty i místními, dole je bar, kde si člověk může dovolit koupit pití i bagetu, promítají se tu filmy a konají koncerty. Na schodech s širokými odpočívadly se pravidelně tančí. Od Šídla působí roztomile ignorantsky, když píše, že sem chodil zamlada na koncerty, ale dnes napjatě čeká, co se s místem stane dál. Stalo se to, že sem na koncerty chodí lidé o generaci mladší. V létě tu hrál Hugo Toxxx, bylo tu plno.

Bylo by navíc nespravedlivé říct, že sem chodí jen mladí, Stalin je totiž pro všechny. Díky výhledu na Prahu i své neuvěřitelné minulosti patří k nejzajímavějším a jedinečným pražským místům. Je dobře, že se na něm nikomu z porevolučních podnikatelů nepodařilo vydělat. Vznikla tu jedna z městských oáz, kam může každý, aniž by před něj někdo stavěl turniket a vybíral peníze. Můžete přijít na film, na drink nebo se prostě nahoře opřít o metronom a pozorovat Prahu.

Nejlepší místa ve městech

Stalin má stejné rysy jako nejúspěšnější evropské ukázky veřejného prostoru určeného k potkávání většího množství lidí. Až na to, že je jako většina Prahy roky zanedbávaný. Pokud přijdete v létě potmě, je šance, že si ničeho nevšimnete. Když se ale rozhodnete odejít přes Letenskou pláň, narazíte na rozbité schody, spárami prorůstající plevel, sem tam trčící zbytek něčeho kovového. Celé okolí Stalinova pomníku by zasloužilo pravidelnou údržbu, nové lavičky nebo třeba pítka.

Zanedbanost pražského veřejného prostoru je téma, ke kterému vám něco řekne asi každý, kdo se po městě pravidelně pohybuje. Každý má v rukávu několik míst, která z duše nenávidí, protože jim dominuje chaos, špína a nonsens. Nabývá to až parodických rozměrů. Adam Gebrian, nejznámější český kritik architektury, se ve svých videích nevěnuje nejčastěji architektonickým novinkám, ale právě nepořádku. Obchází třeba na Václaváku koně, aby ukázal, že je nejenom nesmyslně obehnaný řetězem, ale taky kolem něj prorůstá dlažbou tráva. Nejdůležitějším tématem souvisejícím s architekturou Prahy totiž není otázka, kdy postavíme něco jako Kaplického Chobotnici nebo nový Tančící dům. Nejpodstatnější je, kdy zlepšíme veřejný prostor na místech kolem Hlavního nádraží, po celé délce magistrály, na Karlově náměstí nebo třeba na Stalinu. Drobná, ale pravidelná údržba by v Praze k dokonalosti stačila na mnoha místech. Co jiného potřebujete na náplavce než jistotu, že je tu čisto, není zavřeno kvůli soukromé akci a máte kam jít na záchod a vyhodit odpadky?

I Transgas stačí udržovat

Dezolátní stav veřejného prostoru stál i za jedním z nejpádnějších argumentů pro zbourání budovy Transgasu. Firma HB Reavis, vlastník budovy, který se nakonec rozhodl ji raději prodat, argumentoval v mnoha rozhovorech nevzhledností jejího okolí. Když jdete dnes kolem, nenapadne vás, že kus betonu trčícího z chodníku do prostoru, kde se vrší odpadky a holubí trus, byl kdysi fontánou připomínající design neexistujících měst ze sci-fi filmů. Pokud by byl Transgas udržovaný, nepochybně by se z něj stal další z magnetů nejen pro turisty, ale i fotografy, filmaře a další umělce. Brutálně dominantní vzhled betonových budov z druhé poloviny 20. století ale v kombinaci s neúdržbou okolního prostoru znamená téměř jistou smrt. Jako by nestačilo, že je někteří nenávidí proto, že je prý „postavili komunisti“, a pro spoustu dalších jsou prostě ošklivé. Představte si ale Transgas opečovávaný a vyčištěný – nepochybně by se objevil na stovkách instagramových selfíček.

Stalin se zatím na selfíčkách objevuje ve své dnešní, výrazněji neudržované, ale přesto příjemné podobě. Nepotřebuje další náplň, aby byl zajímavý. Jeho příběh i vzhled je výjimečný už teď. Nemusí se změnit jen proto, že Šídlo už se vyblbnul, a teď by tu rád viděl něco reprezentativnějšího. Snad budou zbytky pomníku prozatím opravdu jen opraveny a přichystány pro dočasné akce, jak uvedla po zrušení plánu bývalé primátorky radní Hana Třeštíková. O tom, že je tu lidem dobře, se může jít každý přesvědčit, jakmile bude zase hezky. Bude tam plno.

Autorka je publicistka.

Pozn. red.: Historii různých návrhů pro Stalina shrnuje i bohužel trochu zapadlý experimentální dokument Gottland.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image