Foto Facebook Václava Klause ml.
Uplynulo jen pár týdnů od odsouzení prvního českého teroristy, sympatizanta SPD Jaromíra Baldy, a už se ve sněmovně řeší sociální sítě a svoboda slova na nich. Balda se podle vlastní výpovědi nechal zpitomět mediální hysterií okolo uprchlíků a v kombinaci s prášky na tlak jej to dovedlo až k tragikomickému činu, který naštěstí neměl žádné oběti. O minimálně nepřímém vlivu fake news a celkové protiimigrační kampaně, kterou vůči uprchlíkům vedla česká média, na Baldův čin se dá těžko pochybovat. Ostatně tím před soudem argumentoval i jeho obhájce. Několik týdnů nato už v Poslanecké sněmovně leží návrh ošetřující příspěvky na sociálních sítích – navrhovatel Václav Klaus ml. chce trestat každého, kdo by se pokoušel cenzurovat názory a blokovat přispěvatele, tedy chránit před cenzurou i ty, kteří způsobili zmatek v mysli českého teroristy-seniora. I když se soud s Baldou a návrh zákona časově potkávají pouze náhodou a Klaus mladší nepatří k úplně největším vyvolávačům protiimigrační nenávisti, Baldův případ dobře ilustruje, jaké typy obsahu by Klausovo opatření (také) chránilo.
V reálné realitě
Václavu Klausovi ml. se přitom nedá upřít, že má minimálně v jedné věci pravdu a že jeho návrh tematizuje něco v současnosti zcela zásadního. Vliv soukromých společností na tvorbu veřejného mínění a podobu společenské debaty je obrovský. Korporace jako Facebook nebo Twitter mají moc, která by měla být v demokratické společnosti regulována, nebo aspoň transparentní. Zdá se paradoxní, že se do této kritiky soukromého vlastnictví a práva dělat si na svém, co chci, pustil pravicový poslanec, ale logiku to má – minimálně politickou. Klausovi juniorovi se jako důkaz jeho nekonzistence předhazuje jeho starší názor na kouření v hospodách, kdy podle poslance stát zbytečně buzeruje majitele hospod. Jenže kouření v hospodách skutečně nemá moc velký vliv na podobu veřejné debaty a tím třeba i na výsledky voleb.
Snaha rozlišit lež od pravdy je podle Klause ml. vždy odsouzena k nezdaru a nutně vede k nepřijatelné cenzuře svobody slova. Všichni, kdo na internetu šíří lži, tedy mají právo na ochranu svého názoru.
Rozpor mezi svým pravičáctvím a svým návrhem nakonec vidí i sám poslanec Klaus. V rozhovoru pro DVTV proto Martinu Veselovskému vysvětlil, že filosoficky to sice jeho libertariánskému světonázoru neodpovídá, ale že „žijeme v reálném světě“. Aniž by bylo nutné hned vidět v Klausově navrhovaném zákonu součást hybridní války mezi Ruskem a Západem, jak to z jedné vody na čisto vysvětlil komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych, je dobré se ptát, co tím Klaus mladší sleduje, kromě pochopitelné potřeby se zviditelnit. Jak si fungování médií vlastně představuje a jakou podobu mediálního světa vlastně svým návrhem hájí?
Za Orbána a svobodu slova
Klaus junior přišel svůj nový zákon představit na seminář „Svoboda projevu a právo občana na pravdu“ organizovaný v Poslanecké sněmovně Jiřím Kobzou z SPD. Ne náhodou se na tomto semináři sešla podobná partička řečníků jako minulý rok na demonstraci na podporu režimu Viktora Orbána. Ubyli sice komunista Jiří Skála a sociální demokrat Jaroslav Foldyna, ale zase se objevil zástupce hnutí ANO Patrik Nacher. Když před zhruba půl rokem před maďarskou ambasádou Jakl, Klaus ml. nebo Okamura vyjadřovali účast a solidaritu Viktoru Orbánovi a podporu směru, kterým svou zemi vede, tristní podoba svobody slova v Maďarsku je příliš netrápila. Žádné právo Maďarů říkat svůj názor, byť pitomý, Klause ani jiné řečníky nezajímalo.
To by samozřejmě nemuselo vadit, jde o cizí zemi a demonstrace se nesla ve znamení podpory „suverenity“, ale podle výroků na adresu maďarského premiéra, které na akci padly, naopak s Orbánovým vůdcovstvím a směrem, kterým svoji zemi vede, neměli účastníci problém. K orbánismu přitom neodmyslitelně patří i kontrola médií přes korporace úzce spojené s vládní stranou Fidesz. Agendou těchto médií je obrana před imigrací, militantní obhajoba národních, maďarských (ultrakonzervativních) hodnot před západní dekadencí a všechno s tím spojené, jak to známe i od českých ultrapravičáků. Tato ideologie přitom zakrývá vládu i v rámci středoevropského regionu nebývale zkorumpovaných elit. Úctyhodná „svoboda slova“ už v tomto kontextu vypadá úplně jinak, byť právo šířit názory (nejlépe na uprchlíky) zůstává zachováno. V Maďarsku přitom nejde nikdo do vězení za kritické názory na vládu, propojení vlastníků médií s vládnoucí stranou „pouze“ způsobuje, že jsou podobné názory zkrátka vytlačeny na okraj. Ostatně sám Klaus ml. si neváhá zvát na kobereček ředitele ČT, když se mu nelíbí reportáž ve „Zprávičkách“ pro malé děti, a nabourávat tak zákonem danou nezávislost veřejnoprávního média.
V České republice je premiér zároveň největší majitel médií (skrze svěřenecký fond). O propojení moci a médií proto není potřeba nic dodávat. S tím ale Klaus ml. větší problém nemá. S čím má problém, je cenzura názorů, a fake news ze strany provozovatelů a majitelů největších sociálních sítí. Společnosti Facebook a Twitter z povahy věci nemůžou (a ani nejspíš nechtějí) regulovat politickou kritiku vlády a debatu v jednotlivých zemích, jejich snaha směřuje spíš k omezení ryzích výmyslů a smyšlenek, které se na sítích mohou šířit neskutečně rychle. Jedná se o vedlejší důsledek fungování sítí. Pod podobné vládní, unijní nebo korporátní regulace se jistě snadno může vloudit touha mocných po cenzurování nepohodlných názorů, třeba jejím označením za „ruskou propagandu“. V tomto je Klausova ostražitost na místě, ale podezíravost vůči mocným by se neměla zaměňovat za snahu o odstranění vyloženě vylhaných a účelově vytvářených pseudozpráv, jak to dělá poslanec Klaus. Potom už se nejedná o ochranu svobody slova a už vůbec ne o ochranu před vlivem mocných korporací a politiků. Manipulace a vylhané zprávy mohou autoritářským vládám naopak vyhovovat a nemusí mít žádný zájem na jejich kontrole. V případě platnosti zákona, jak ho navrhuje Klaus ml., by například v Maďarsku média dál fungovala jako dobře promazaná provládní propaganda, které by procházely (jakožto „názory“) i zjevné lži namířené proti opozici.
Internet se nestal rájem svobodné diskuze, jak o tom snili jeho průkopníci, ale spíš – aspoň co se týče politiky – skrumáží výkřiků na různých serverech a stránkách. Dokud tento virtuální prostor pouze kopíroval debatu v prostoru fyzickém, nic významného se nedělo. Problém nastal ve chvíli, kdy si političtí hráči uvědomili obrovský potenciál internetových debat a virálů. Boti i placení trollové vstoupili do virtuálního prostoru už s konkrétními politickými cíli. Tato změna přitom byla poměrně rychlá. Ještě Obamova prezidentská kampaň, která se stala na pár let vzorem toho, jak zvládnout politický marketing na sítích, byla především o cool fotkách, momentkách a vtípcích na účet politických soupeřů, jak to odpovídalo stylu tehdejší komunikace na internetu a sítích. O osm let pozdější Trumpova kampaň už odrážela nástup fakenews boostovaných algoritmy a popularitu nenávistných protikorektních, sexistických a kryptorasistických příspěvků.
Manipulace v Česku
S mediálním vytvářením skutečnosti má Česká republika svoje nedávné a dost tristní zkušenosti. V letech 2008 až 2013, než přišla protiimigrační vlna, byla média schopná udělat celonárodní událost z každé potyčky mezi Romy a bílými. Na situaci, zejména v severních Čechách, si tehdy stěžovali dokonce i policisté, kteří jezdí k několika bitkám týdně, a tak věděli, že média vytahují vždy jen ty, kde se dal vytvořit rasový kontext. Na základě těchto zpráv se pak organizovala shromáždění, která běžně přerůstala v pokusy o pogrom. V Břeclavi si teenager vymyslel přepadení trojicí Romů, jeho verzi ze začátku ochotně přeříkaly celostátní televize i noviny a na základě této smyšlenky ve městě pochodovali neonacisté hojně podporovaní místními.
Mediální struktura uprchlické hysterie byla obdobná. Názory lidí, kterým „už došla trpělivost“, se často zakládaly na zcela smyšlených informacích. Rozdíl byl jen v tom, že se během několika let rozmnožily servery zaměřené čistě na tento typ dezinformací, které samy sebe definují jako „nekorektní“ či „názorové“. A na názor (byť pitomý, jak by řekl Klaus ml.) má přece každý právo. Kromě tohoto práva na svobodný názor na sociálních sítích, jehož omezování ze strany soukromého majitele chce Klaus trestat dokonce vězením, je tu ale ničím neomezené právo každého miliardáře říkat si ve svých médiích, co chce.
Hned několik právníků omlátilo návrh zákona poslanci Klausovi o hlavu s tím, že se jedná o paskvil, který prakticky není vymahatelný a má řadu dalších vážných technických nedostatků. Klaus například ignoruje specifika internetu a sociálních sítí – ochraně před smazáním by totiž například podléhaly i spamy, pokud by obsahovaly politické sdělení. Tato ignorace ale přesně odpovídá Klausovým záměrům. Snaha rozlišit lež od pravdy je podle Klause ml. vždy odsouzena k nezdaru a nutně vede k nepřijatelné cenzuře svobody slova. Všichni, kdo na internetu šíří lži, tedy mají právo na ochranu svého názoru. Klausův návrh předpokládá jedinou výjimku z dlouhé řady „úředníků a cenzorů“ neschopných rozlišit mezi správným a nesprávným obsahem – tou by byli úředníci určující zákonnost či nezákonnost toho kterého výmazu.
Autor je redaktor Alarmu.