Foto Trikolóra
Zkuste si to představit. Počtvrté ten samý den vykládáte v kulturáku na Děčínsku, že neuznáváte padesát šest pohlaví, ale jenom dvě. Počtvrté ten samý den vykládáte v kulturáku na Děčínsku, že v Česku vládne ve skutečnosti neomarxistická levice a že ODS je levicová strana. Počtvrté ten samý den vykládáte v kulturáku na Děčínsku, že klimatická změna neexistuje, že si ji vymysleli obchodníci se strachem, že venku je dnes zima, to každý sám vidí, a že Greta Thunberg chce zničit tradiční evropský průmysl a byrokrati v Bruselu ji v tom ještě podporují. Poté co toto všechno v kulturáku na Děčínsku řeknete, uděláte si selfie a ještě musíte napsat na Facebook, jak vás to všechno čtyřikrát ten samý den bavilo. Teprve potom můžete jet v dodávce s nápisem Trikolóra domů. Druhý den se vzbudíte, nasnídáte se a jdete psát sloupek na to samé téma. Dvě pohlaví, jedno počasí, ODS je levice…
Klaus mladší by mohl vyprávět o tom, že bez ohledu na pohlaví, gender, rodinný status, náboženství či politické přesvědčení nakonec všichni nakonec potřebujeme především lásku.
Není divu, že toho měl Václav Klaus mladší už plné zuby a zabalil to. Není zdaleka jediný, kdo v náročném období nezvládl tempo digitálního kapitalismu a vyhořel. Žijeme v době všeobecného vyčerpání, za kterým stojí neustálý tlak na růst a pracovní výkon, a vyhoření neúspěšného lídra české ultrapravice tak nemůže překvapit. Podle korejsko-německého filosofa Byung-Chul Hana je vyhořelá celá společnost, která se až příliš zaměřuje na výkon a v níž každý soupeří s každým o zdroje a snaží se podat co největší výkon. Místo solidarity převládá individualismus, jednotlivci ponecháni napospas viní ze svých neúspěchů sami sebe a žádný div, že se cítí osaměle a ztrácí radost ze života. „Chyba je ve mně. Nemám energii a prostě nemůžu teď svolávat ostatní na zteč, když vím, že bych sám šel bez chuti. Všechno na světě je práce,“ napsal na rozloučenou vyhořelý Klaus mladší a ukončil politickou kariéru. Procenta nebyla.
Pozdní kapitalismus vyvolává v lidech čím dál větší úzkosti. To vede nejen k depresím, ale často také ke strachu, který ústí až k nenávisti – a ta se projevuje i v politice. Důsledkem extrémních nerovností se ve společnosti rozmáhá pocit nedůvěry nejen k „těm nahoře“, ale v atmosféře hecované algoritmy sociálních sítí také k vědcům, umělcům i ke všem ostatním. Lidé často hledají příčiny svého neštěstí buď sami v sobě, nebo z něj obviňují ty, kteří s tím nemají nic společného. Ať už jsou to ekoložky, uprchlíci, translidé či levicová ODS. Kolektivní nenávist vůči jinakosti je jedním ze sedativ, která si dáváme, abychom se vyhnuli pohledu na nespravedlivou povahu ekonomického systému. Václav Klaus mladší byl doslova v první linii všech těchto neblahých trendů, a proto nepřekvapí, že mu nakonec chyběla radost ze života, a jak sám přiznává, ztrácel i vtip a nechal se vláčet nenávistí.
„Jazyk, kterým mluvíme, a slova, která používáme, výrazně ovlivňují způsob, jakým uvažujeme o sobě a o světě. Jazyk odráží stereotypy, společenské normy a očekávání a má prostředky, jak udržovat mocenské poměry,“ píše Institut úzkosti v popisu blížící se události Kvírování. I když Klaus mladší se mezi řečníky neobjeví, právě on by mohl vyprávět o tom, že bez ohledu na pohlaví, gender, rodinný status, náboženství či politické přesvědčení nakonec všichni nakonec potřebujeme především lásku. Často nám chybí, i když za to nemůžeme. Odcházející politik neopomněl zdůraznit, že rozpad svého manželství nezpůsobil on. Za nedostatek citu, bez kterého je těžké mít radost ze života, jak píše Klaus, často nemůžeme. To je jistě pravda. Stejně jako za jiné nedostatky a těžká období, která v životě mohou přijít, právě proto je dobré vytvářet spravedlivější a soucitnější svět, takový, ve kterém se v těžkých chvílích můžete spolehnout na solidaritu ostatních a nevyhoříte jen kvůli tomu, že váš exotický konkurent prodává stejné zboží lépe než vy a nebo že vás (ne vaší vinou) někdo opustil. Jiný svět je možný.
Vašku, you are not alone!