Jak Balkánci vyřešili balkánský problém

Řekové a Makedonci ukončili desítky let trvající nepřátelství. Předsedové vlád Alexis Tsipras a Zoran Zaev za to obdrželi nominaci na Nobelovu cenu míru.

Spor o jméno státu Makedonie trval více než tři desetiletí a stal se jedním z nejdelších sporů svého druhu. Nezasvěcenému pozorovateli mohla celá situace připomínat spíše zvláštní kuriozitu: Řecko v Makedonii, tomto postjugoslávském státě vzniklém na počátku devadesátých let, vytrvale spatřovalo ohrožení, a stejně tak odmítala Makedonie jakékoli debaty o změně svého názvu. Mohlo se zdát, že spor ohledně společného jména suverénního státu a řeckého regionu nepředstavoval vážné ohrožení mezinárodní bezpečnosti ani územní celistvosti jihovýchodní Evropy. Celý problém se dal snadno přejít jako projev nesmiřitelnosti dvou nacionalistických balkánských zemí. Jenže spor o jméno zůstal téměř třicet let nevyřešený i kvůli tomu, že si zástupci západních zemí, kteří měli plnit roli moderátorů, nechtěli připustit jeho skutečnou povahu. Řecké ministerstvo zahraničních věcí se totiž ke sporu stavělo velmi nekompromisně. Prohlášení uvedené po mnoho let na webových stránkách ministerstva (nyní již stažené) říkalo, že použití jména „Makedonie“ vyjadřuje nárok na celé řecké kulturní dědictví, historii a identitu. Podstatou sporu tedy nebylo konkrétní území, ale historie a identita.

Obě země se ke sporu postavily čelem

Tento fakt odrážela i rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 817, která v roce 1993 uznala nový, nezávislý stát pod názvem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“. Tímto rozhodnutím mezinárodní komunita – ačkoli to nebylo jejím záměrem –  nově vzniknuvšímu státu upřela právo na sebeurčení, když uznala de facto bezejmenný stát, který nebyl identifikován s určitým národem. Rezoluce bezpečnostní rady ovšem odpovídala historickému vývoji „makedonské otázky“, dané opakovaným zpochybňováním existence makedonské národní, etnické i jazykové identity ze strany sousedících zemí.

Dohoda zaručuje stabilitu v Řecku i Severní Makedonii, čímž přispívá ke stabilitě jihovýchodní Evropy, a tím pádem i Evropy jako celku.

OSN a její zvláštní vyslanec Matthew Nimetz ovšem nechtěli tuto skutečnost po mnoho let uznat, protože jim byla nepříjemná. Spory ohledně identity by se v Evropě 21. století přece už vůbec neměly odehrávat. Celý spor by se nikdy nevyřešil, kdyby nebyla jeho specifická povaha uznána jako legitimní a kdyby se nestala konkrétním předmětem jednání. Řešení však nezajistilo OSN ani západní Evropa, ale vzájemná dohoda obou zemí. Předsedové vlád Zoran Zaev a Alexis Tsipras se společně s ministry zahraničí Nikolou Dimitrovem a Nikosem Koziasem (do října 2018) obešli bez prostředníků a západní diplomatické etikety. Problém uchopili přímo a vyjednali bilaterální smlouvu, která spor o identitu definitivně řeší. Obě země musely nejprve vzájemně uznat oprávněnost svých námitek. Řecká strana tvrdila, že jméno „Makedonie“ vytváří nárok na řeckou identitu a dějiny, jak znělo ve stanovisku ministra zahraničí. Makedonská strana se zase obávala, že se změnou jména státu utrpí i identita národa a jazyk. Zde je třeba poznamenat, že strach byl oprávněný: Nimetzovy návrhy na ukončení sporu předpokládaly celkovou změnu jména makedonské národnosti i jazyka. Tím, že zpochybňovaly právo na použití označení „makedonský“, fakticky zpochybňovaly i existenci makedonské národnosti, etnicity a jazyka.

Zasloužená nominace na Nobelovu cenu

Sedmý článek dohody mezi Řeckem a Severní Makedonií uznává, že adjektivum „makedonský“ může označovat dvě odlišné věci. Pro makedonskou stranu znamená národnost, etnicitu a označení jihoslovanského jazyka, kdežto pro Řeky odkazuje ke kulturnímu dědictví antického Řecka a království Filipa a Alexandra Makedonského. Dohoda znovu potvrdila princip sebeurčení Makedonců a umožnila do názvu zahrnout znaky vyhovující oběma zemím. Ochota obou balkánských národů postavit se čelem „nepříjemné“ pravdě a překonat hluboce zakořeněnou nechuť k řešení tohoto sporu, vypovídá mnohé o jejich dnešním politickém důvtipu a statečnosti.

Řešení sporu o jméno nebylo dojednáno Evropskou unií, Spojenými státy ani OSN, a není ani momentální mezinárodně politickou improvizací ve snaze urychlit připojení Severní Makedonie k NATO a EU. Vzájemná dohoda mezi oběma sousedními zeměmi zohledňuje jejich politickou kulturu, sdílenou historii a národní zájmy. Kromě toho řešení sporu vytváří důležitý precedens v balkánské politice a může inspirovat novou politickou kulturu, která dokáže překonávat nacionalismy, atavismy, přílišná lpění na velkých historických příbězích a národních komplexech. Tohoto řešení by nikdy nemohlo být dosaženo, kdyby obě strany neuznaly a svým jednáním nepotvrdily určitý „balkanismus“. Ten však následně podvratným způsobem transformovaly do nástroje, který může obě země jenom posilnit.

Oba předsedové vlád – či spíše oba dva národy – si nepochybně zaslouží nedávné nominování na Nobelovu cenu míru. Dohoda zaručuje stabilitu v Řecku i Severní Makedonii, čímž přispívá ke stabilitě jihovýchodní Evropy, a tím pádem i Evropy jako celku. Zdá se, že Tsipras i Zaev si toho jsou vědomi a jejich činy ukazují na sdílenou vizi a smysl k zodpovědnosti.

Autorka přednáší filosofii a politickou teorii.

Z anglického originálu How the Balkans solved a Balkan problem, publikovaného na webu AlJazeera.com, přeložil Jan Sůsa.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image