Foto Jim Black, pixabay.com
V posledních únorových dnech Turecko oznámilo – zprvu nepřímo, posléze i ústy prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana – že přestává hlídat své hranice s Řeckem a nebude migrantům bránit v odchodu do Evropy. Své tvrzení podpořilo masivní mediální kampaní na vlastním území. Ve státní televizi se promítaly mapy s cestami do Evropy a skupiny migrantů, kteří směřují k hranicím. Vedle toho také turecké jednotky organizovaně přivezly tisíce lidí vládními autobusy k turecko-řecké pozemní hranici. Tato kampaň našla širokou odezvu v evropských médiích. Okamžitě se začalo mluvit o nové migrační krizi, o vlnách desetitisíců migrantů a vykreslovaly se téměř katastrofické scénáře.
Prezident Erdoğan se snažil co nejvíc migrantů a uprchlíků motivovat k tomu, aby se do EU vydali. V médiích často prohlašoval, že hranice překročilo už 40 tisíc běženců, později prý dokonce celých 150 tisíc. Těchto prohlášení se rychle a ochotně chytla i česká dezinformační scéna v čele s některými politiky, například europoslancem za SPD Ivanem Davidem. Ten dění na hranicích vykresloval v podstatě jako válečnou zónu. Řecko bylo podle něj pod útokem ozbrojených hord migrantů a my bychom měli být rádi, že Řekové nasadili vlastní armádu, a doufat, že Řecko náporu běženců a turecké armády odolá.
Agresivita Řecka byla příliš i pro Frontex
V krátké době se však ukázalo, že realita nebyla taková, jak se ji mnozí dezinformátoři snažili vykreslit. I proto najednou přestala být tak zajímavá. Turecko na pozemní hranici opravdu dovezlo zhruba 15 až 20 tisíc migrantů z různých koutů Turecka. Po moři skutečně během prvních březnových dní připluly zhruba dva tisíce lidí na gumových člunech (což jsou mimochodem počty srovnatelné například se zářím 2019). Migranti, kterých je v Turecku kolem čtyř milionů, však prokázali zdravý úsudek a většina z nich se rozhodla vyčkat, jak se situace vyvine. Neskočili na turecké sliby a mediální masáž.
Erdoğan měl začátkem března všechny trumfy na své straně – a to jen proto, že se Evropská unie nebyla schopná za čtyři roky dohodnout na celoevropském řešení problému.
Erdoğan se snažil situaci dále vyostřovat. Jednak turecká policie a armáda aktivně motivovala migranty k tomu, aby se pokoušeli hranici s Řeckem překročit, střílela na řeckou stranu hranice granáty se slzným plynem a občas pomáhala i bourat hraniční plot z ostnatého drátu. Dále také Erdoğan kolem poloviny března obnovil hlídky na pobřeží Turecka a prohlásil, že cesta po moři je příliš nebezpečná (což mu nikdy předtím nevadilo) a snažil se migrační tlak přesunout hlavně na pozemní hranici. A nakonec také obviňoval Řecko i EU z porušování lidských práv a z nelidského zacházení s uprchlíky. V tomto bodě měl bohužel pravdu.
Řecko svým tvrdým postupem na pozemní i námořní hranici překvapilo všechny, nejen tureckou vládu. S podporou mezinárodních sil Frontexu i vlastní armády začalo tvrdě hlídat své hranice. Migranty, kteří překonali hraniční řeku Evros, řecká policie fyzicky napadala, okrádala, posílala je zpět do Turecka. Gumové čluny Řekové taktéž vytlačovali zpět a kolem člunů stříleli do vody pro výstrahu. Některé tyto praktiky byly příliš i na mezinárodní příslušníky Frontexu – mediálně známý je případ dánského plavidla, které odmítlo řecké rozkazy a v souladu s mezinárodním právem pomohlo migrantům, jejichž gumový člun se potápěl.
Evropě to vyhovuje
Erdoğanova kritika Řecka i EU byla v tomto bodě oprávněná. Řecko totiž navíc začátkem března oznámilo, že po dobu třiceti dnů nemá nikdo nově příchozí právo žádat o mezinárodní ochranu. Tím v podstatě porušilo mezinárodní i evropské právo. Evropským špičkám (včetně českých) ovšem toto chování vyhovovalo, proto se příliš kritiky z oficiálních míst neozvalo. Je nutné dodat, že Řecko se sice zachovalo v rozporu se všemi možnými pravidly a dohodami, ale bylo k tomu v podstatě dotlačeno chováním Evropské unie.
Kritická situace na řeckých ostrovech a v tamních uprchlických táborech totiž není žádná novinka, Řecko volá pravidelně o evropskou pomoc už čtyři roky. Během platnosti dohody mezi Evropskou unií a Tureckem se mohlo zdát, že je situace vyřešená a těch pár desítek tisíc lidí, kteří trpí na řeckých ostrovech, už nikoho moc nezajímá. A to i přesto, že zkušení humanitární pracovníci označovali tábor Moria za jeden z nejhorších táborů na celém světě vůbec. S novými kroky tureckého prezidenta se ale situace vyhrotila a Řecko bylo de facto donuceno svými vlastními spojenci z EU zaujmout k migrantům velice tvrdý a nekompromisní postoj. Byla by tedy chyba svalovat vinu na řeckou vládu, naopak je potřeba přijmout spoluzodpovědnost za tento stav, kdy se stalo všeobecně normálním a přijatelným bití, týrání a ponižování lidí žádajících o mezinárodní ochranu.
Eskalace ze všech stran
K eskalaci situace přispělo i to, že obyvatelé řeckých ostrovů, ale i mnoho neonacistů, kteří na ostrovy přijeli z jiných částí Řecka i dalších evropských zemí (Německo, Francie, Irsko), se rozhodli vzít věci do vlastních rukou. Během března se Lesbos, Chios i Samos staly velice nebezpečným místem pro všechny pracovníky neziskových organizací. Neonacisté napadali zahraniční novináře, auta z půjčoven byla cílem baseballových pálek a kdokoliv, kdo nemluvil řecky, se bál vycházet z pronajatého bytu.
Turecké oznámení o uvolnění hranic totiž bylo poslední kapkou, po níž ostrovanům došla trpělivost. Zpočátku se obyvatelé ostrovů o migranty starali a pomáhali jim, ale není možné, aby takto solidární přístup vydržel několik let. Když se ukázalo, že řecká vláda s podporou EU stav humanitární katastrofy v táborech podporuje a aktivně buduje, Erdoğanovo prohlášení a vidina mnoha tisíc nově příchozích posunuly jednání řady místních za únosnou mez. Jednalo se o skupiny ostrovních obyvatel, kterým jen došla trpělivost, ale i o neonacisty, kteří konečně mohli beztrestně řádit. Svůj vztek, nenávist nebo bezmoc začali vybíjet na těch, kdo za celou situaci nebyli vůbec zodpovědní a naopak se snažili místním svou pomocí ulevit.
Erdoğan měl v první polovině března všechny trumfy na své straně: vytvořil tlak na státy EU a zdálo se, že se mu podaří vyjednat řadu ústupků, včetně dalších finančních prostředků pro Turecko – a to jen proto, že se Evropská unie nebyla schopná za čtyři roky trvání migrační dohody z roku 2016 dohodnout na celoevropském řešení tohoto problému. Turecký prezident tak mohl v klidu Evropskou unii vydírat. Mezitím ale přišla pandemie koronaviru. Všechny evropské státy začaly během několika dní řešit úplně jiná témata, a přestože se Erdoğan snažil svolat mimořádný summit do Ankary (který nakonec bez konkrétních výsledků proběhl jako videokonference) a volal po dodržování lidskoprávních úmluv, ukázalo se, že bez neúmyslné podpory evropských médií jeho postup vlastně nikoho nezajímá.
Turecko tak koncem března odvezlo (opět organizovaně) od pozemní hranice zbývajících asi šest tisíc migrantů na různá místa v Turecku (kvůli prevenci šíření koronaviru jim byla nařízena karanténa) a Erdoğan tak nepřímo uznal svou porážku – ovšem jen v tomto dějství. Ani zdaleka se totiž nedá předpokládat, že by se tím situace vyřešila nebo jen vrátila do starých kolejí. Čeká nás teď pravděpodobně pár týdnů nebo možná měsíců (podle vývoje pandemické situace) relativního klidu, ale po odeznění krize se můžeme očekávat další eskalaci migračního tlaku z turecké strany. Do té doby ale budeme všichni čekat, kdy se v přeplněných hrozivých uprchlických táborech na ostrovech objeví první případ koronaviru. Je jen obtížně představitelné, jaký výsledek bude tato epidemie v táborech mít. Na řešení už je asi pozdě, Evropa promeškala čtyři roky na to, aby našla svou lidskost. Obavy, kolik lidských obětí si tato neschopnost a lhostejnost evropských i českých politiků vyžádá, jsou rozhodně na místě.
Autor je analytik spolku Pomáháme lidem na útěku.