V současnosti se znovu otevřela veřejná debata o budoucnosti našeho důchodového systému. Nejčastěji se v této souvislosti skloňuje slovo „reforma“. Pravice útočí na dnešní veřejný důchodový systém tvrzením, že je kvůli stárnutí obyvatel dlouhodobě neudržitelný, a měl by proto být nahrazen soukromými penzijními fondy. Požadavkem není jen parametrická reforma, v jejímž rámci by došlo pouze k dílčím změnám (např. výše důchodového pojištění a důchodů, doba odchodu do důchodu), ale změna celého systému – privatizace. Tvrzení a argumenty používané pravicí ve prospěch této varianty se zakládají na nevědomosti, logických chybách a nepochopení fungování a podstaty důchodových systémů. Jejich dlouhodobým opakováním se však podařilo ve společnosti vyvolat stav podobný davové psychóze, kdy je téměř každý přesvědčen, že je změna celého důchodového systému nevyhnutelná. Ve skutečnosti naše situace ani náznakem nepřipomíná Titanic v momentě, kdy by se šlo ještě ledovci vyhnout, jak tvrdí pravice. Není třeba privatizovat náš důchodový systém ani ho otevírat soukromému byznysu. Pokusím se zde vyvrátit dva hlavní mýty, kterými pravice útočí na průběžný penzijní systém a obhajuje jeho privatizaci.
Stárnutí populace neospravedlňuje privatizaci důchodů
Hlavním argumentem proti průběžnému systému je zvyšující se podíl lidí v důchodovém věku a řešením má být přechod na systém soukromých penzijních fondů. Ten je prezentován jako by byl nezávislý na demografickém vývoji. To je však omyl. Podívejme se důkladněji na pravicový argument. Ten říká, že čím menší počet aktivně pracujících, tím menší bude „koláč“ rozdělovaný mezi přibývající penzisty. Jenže když tuto argumentaci přijmeme a budeme na rozdíl od pravice důslední, pak problém se zmenšujícím se koláčem v důsledku demografické změny musí sužovat i fondový systém. Také on může rozdělovat jen kusy koláče, které někdo dříve upekl. Představme si situaci, že by nastala nulová porodnost a poslední generace lidí by odešla do důchodu. Tito lidé by na účtech mohli mít jakékoli množství peněz získaných penzijními fondy, ale jelikož by už neexistovali lidé v produktivním věku a s nimi by zanikla i výroba zboží, neměli by si za ně co koupit. Peníze mají pro své držitele smysl jen tehdy, je-li za ně možné nakoupit reálné zboží. Jestliže nejsou peníze kryté zbožím, jsou užitečné asi tak jako zlato bájnému králi Midasovi.
Privatizace důchodového systému představuje velkou příležitost pro finanční sektor. Ten by získal kontrolu nad úsporami obyvatelstva a jejich prostřednictvím zvýšil nejen své zisky, ale také svoji moc.
Argumentace demografickou změnou neospravedlňuje přechod na soukromé penzijní fondy. Pokud dosavadní podíl z ekonomického koláče není dost velký, aby pokryl potřeby stárnoucího obyvatelstva, není jiná možnost než tento podíl zvýšit. Lidé v produktivním věku budou muset uživit více důchodců a nic na tom nezmění žádná privatizace důchodového systému. Jeho klienti by museli fondům odevzdávat řádově takové částky, jaké by platili v rámci současného průběžného systému (pokud bychom chtěli vyrovnat příjmy a výdaje důchodového účtu). Změna důchodového systémů změní v této souvislosti jen způsob, jakým se bude dostávat část kupní síly od lidí v produktivním věku k důchodcům.
Ve skutečnosti jsou fondový i průběžný penzijní systém na demografickém vývoji závislé ve stejné míře, ale tato závislost klesá. Nejde totiž ani tak o počet ekonomicky aktivních obyvatel, jako spíš o produktivitu jejich práce a ekonomiky jako celku. Ta neustále roste s postupujícím procesem automatizace a digitalizace práce. Ekonomiky jsou stále schopnější vytvořit více produkce za použití menšího množství pracujících. Problém tak není stárnutí populace ani nízká produktivita, ale rozdělování plodů této zvyšující se produktivity.
Je třeba zdanit nejbohatší
Od sedmdesátých let růst mezd celosvětově nekopíruje růst produktivity práce a značně za ní zaostává. Zaměstnanci tak dostávají stále menší podíl na vytvořeném produktu, ačkoli se může jejich příjem v absolutních číslech zvyšovat. To potvrzuje i neustálý pokles podílu mezd na HDP, zatímco zisky rostou, což se týká i Česka. Od roku 1994 se snížil podíl mezd na HDP o dvanáct procent. Kdyby podíl mezd na HDP byl stejný jako v roce 1994, pak by každý český zaměstnanec získal na výplatě 105 tisíc Kč navíc, což odpovídá více než čtyřem výplatám průměrné čisté mzdy. Důležitou roli zde hraje i fakt, že od devadesátých let se snížily daně pro nejbohatší vrstvy a korporace o padesát procent, čímž došlo k markantnímu přerozdělení daňového břemena od nejbohatších k těm chudším. V důsledku toho dnes zhruba 75 procent daňového břemene představuje zdanění práce a spotřeby.
Problém financování důchodů je tak spojen nejen s demografickým vývojem, ale bytostně také s rostoucí příjmovou nerovností, jež se projevuje rozvolněním vztahu mezi růstem produktivity práce a poklesem zdanění nejbohatších. Řešení tohoto problému je jednoduché. Je třeba, aby svůj spravedlivý díl opět začali platit ti nejbohatší a velký kapitál. Řešením proto může být zavedení sektorové daně na nadstandardně ziskové sektory a dorovnat výši těch daní, které jsou u nás nižší než v zahraničí (například daň z dividend). Kromě získání dostatečných zdrojů na důstojné důchody tak můžeme i značně oslabit odliv kapitálu z ČR. Ten ročně představuje částku 300 miliard, po započítání zmanipulovaných vnitropodnikových cen bychom byli na částce blížící se 900 miliardám. Přicházet o takové peníze je luxus, který si nemůžeme dovolit, a to nejen kvůli důchodům. Takové ztráty rovněž podrývají růst ekonomiky a životní úrovně.
Systém soukromých fondů je silně rizikový
Od přechodu na soukromý fondový systém se očekává zvýšení důchodů bez rizik. Tato očekávání jsou však mylná. Podstatou soukromých penzijních fondů není spoření prostředků, ale jejich investování – a s ním je neodmyslitelně spojeno podnikatelské riziko. Proto také v rámci soukromých systémů penzijních fondů není jejich klientům předem stanovena výše důchodu, pevně je určena pouze výše plateb. Penzijní fondy nemůžou svým klientům předem zaručit výši důchodů, jelikož sami nevědí, v jakém stavu bude ekonomika a hlavně trh s cennými papíry. Ten představuje hlavní oblast aktivit fondů, a jelikož je tento trh ze své podstaty spekulativní, rizika s ním spojená jsou velká. A to i v případě, kdy se fondy snaží toto riziko snižovat diverzifikací svých investic. Pokud dojde k pádu trhu s cennými papíry nebo když během ekonomické krize klesne hodnota většiny cenných papírů, žádná diverzifikace nám příliš nepomůže. Klienti (investoři) soukromých penzijních fondů pak mohou přijít nejen o výnosy svých příspěvků, ale dokonce se mohou dostat do ztráty, případně nezískat vůbec nic. Před tímto scénářem je nemůže ochránit ani stát. Ten si totiž kvůli objemu prostředků, s nimiž fondy operují, nemůže dovolit jejich plnou garanci, protože by zbankrotoval. Průběžné důchodové systémy ekonomická krize také ohrožuje. V důsledku snižování mezd a zvyšování nezaměstnanosti se totiž snižuje přísun peněz na důchodový účet. Tento výpadek může stát vyřešit tím, že ho dorovná z příjmu z daní, kdežto fondy tuto možnost nemají.
Zhodnocováním financí soukromými penzijními fondy si nemůžeme být jisti ani v době ekonomického růstu. Jasně to dokazuje hospodaření těchto fondů v minulém roce, kdy se všechny dostaly do ztráty. Konzervativní fondy zaznamenaly ztrátu 0,58 procenta, vyvážené fondy 3,78 procenta a dynamické fondy dokonce 8,49 procenta. Svůj podíl na tom má i inflace, která znehodnocuje výnosy. Nemělo by se zapomínat ani na to, že z výnosů soukromých penzijních fondů si jejich vlastníci ukrajují svůj podíl jako zisk a manažeři svoje výplaty. Fondy si proto také účtují řadu poplatků, jako třeba za obhospodařování či zhodnocování majetku. O tyto částky se nutně musí snižovat výše prostředků, které nakonec skutečně budou klientům vypláceny jako penze.
Zastánci privatizace hájí zájmy finančního sektoru
Privatizace penzijního důchodového systému a soukromé penzijní fondy nevyřeší rostoucí počet lidí v důchodovém věku. Nemůže dát lidem ani jistotu dostatečného příjmu v důchodu a nečiní je zodpovědnější za svoji vlastní budoucnost. Soukromý fondový penzijní systém není v ničem lepší než veřejný průběžný systém – naopak jde o horší z obou alternativ. Proč jej však pravice, finanční poradci a představitelé finančního sektoru stále tak urputně prosazují? Pokud pomineme možnost jejich neznalosti, o které pochybuji, je to prosté. Privatizace důchodového systému představuje velkou příležitost pro finanční sektor. Ten by získal kontrolu nad úsporami obyvatelstva a jejich prostřednictvím zvýšil nejen své zisky, ale také svoji moc.
Proč si můžeme být tímto závěrem tak jisti? Všimněme si, že pravice požaduje vznik soukromých penzijních fondů, ale nikdy ani náznakem nenaznačila, že by penzijní fondy mohly být vedeny v režii státu. Ten by totiž klidně mohl jako další soukromá finanční instituce založit vlastní penzijní fond, najmout manažery, nechat je řídit činnost fondu a kontrolovat je. Jediný rozdíl mezi veřejným penzijním fondem a jeho soukromými protějšky by byl v tom, že by byl pod veřejnou kontrolou a mohl by být zdrojem veřejných investic. O to však pravici nejde. Ta v rámci diskuse o důchodové reformě nehájí zájmy lidí na slušný důchod, ale zájmy finančního sektoru na jistý zisk.
Autor je student a publicista.