Foto Pixabay, CC0 1.0
V neděli odpoledne odvezl Petr Horák přátele chartisty Jiřího Gruntoráda a Johna Boka z prostranství před úřadem vlády, kde od 17. listopadu drželi hladovku. Předmětem protestu byla výše důchodů některých disidentů. Gruntorád se spolu s dalšími signatáři na předsedu vlády Petra Fialu přitom obrátil už před více než rokem. Šlo v zásadě o drobnost – prosbu o změnu zákona či alespoň zmírnění jeho tvrdosti – jakkoliv byl totiž paragraf 262/2011 Sb. zamýšlen jako nástroj k dorovnání důchodů účastníkům třetího odboje, jimž předlistopadový režim znemožňoval pracovat, nestalo se tak. Či se kombinací velmi nedokonale napsaného zákona a byrokraticko-ideologické zatuhlosti vlády (především ministra sociálních věcí Mariana Jurečky) stalo jen v omezené míře.
Rozbuškou aktuálního sporu se stal případ Charlieho Soukupa, dvakrát vězněného signatáře Charty 77, který byl z Československa nakonec vyštván v akci Asanace. Nebyl dodnes ani plně rehabilitován a výše jeho důchodu je kolem 4000 korun. Dopisy ministru vnitra Vítu Rakušanovi (v kopii ministryni obrany Janě Černochové), Petru Fialovi ani komunikace se Státní správou sociálního zabezpečení nevedly k nápravě složité ekonomické situace dvaasedmdesátiletého písničkáře. Jeho případ není navíc ojedinělý a mezi extrémně chudými seniory tak dnes najdeme další z nejaktivnějších odpůrců normalizačního režimu jako Vratislava Brabence, Janu Jonákovou, Vlastimila Třešňáka, Pavla Zajíčka, podle televizní reportáže také Miroslava Skalického známého jako Skalák nebo Jaroslava Popelku.
Vládní cifršpióni si tak mohou chytrácky zamnout rukama, že jim pod okny v podzimních plískanicích nebudou coby svědomí národa chřadnout dva kmeti.
Vláda se zároveň v loňském roce u příležitosti 45. výročí vzniku Charty 77 přihlásila vládním usnesením k „tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii. Váží si všech obětí represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami a všech, kteří se na jejich činnosti podíleli.“ Právě odvolání tohoto oficiálního přihlášení se k odkazu Charty 77 se stalo jedním z Gruntorádem nabídnutých kompromisních „řešení“ (kromě konce ministra Jurečky ve funkci nebo nápravy celé situace), kdy by byl zakladatel Libri Prohibiti ochoten ukončit hladovku. Fialův kabinet s předvídatelností chování slepice vrhající se po flusu po nabídce velkorysého muže obratem – tedy nedělním rozhodnutím na dálku – skočil.
Vládní cifršpióni si tak mohou chytrácky zamnout rukama, že jim pod okny v podzimních plískanicích nebudou coby svědomí národa chřadnout dva kmeti. Co je ale nejdůležitější, hlavně to nebude nic stát – alespoň zatím. Nepřikročilo se k jednoduchému zmírnění tvrdosti zákona, ale kola aparátu se roztáčejí do zásadní legislativní akce. Co už, disidenti čekali roky, přes rok stát ignoruje jejich korespondenční úsilí a teď mohou pro změnu s nadějí vyhlížet, že Marian Jurečka do 15. prosince „ve spolupráci s dalšími členy vlády předloží návrh legislativních, popřípadě dalších opatření, která by zajistila všem držitelům účastníka odboje a odporu proti komunismu, aby jim byly přiznány důstojné důchody a poskytnuto odpovídající zajištění ve stáří.“ Do konce února pak s ÚSTRem provede „analýzu opatření, která zajistí zajištění“ těch účastníků třetího odboje, kteří osvědčení účastníka třetího odboje nemají. Uf.
Tuto vládní ostudu vyvěrající ze směsi nekompetence, asociálnosti a chaotičnosti ocenil jako „humanitární gesto vlády premiéra Petra Fialy“ právě ÚSTR, což je ta instituce, co se soudila s bývalými zaměstnanci, kteří měli tu drzost dát výpověď. Instituce, která personálními čistkami zařízla relevantní část svého výzkumu a vzdělávací projekty. K čemu ale věda a jakési vzdělávání, když nyní zbylí zaměstnanci mohou jako pilní mravenečkové zjišťovat, kdo z prominentních kádrů někdejší komunistické gerontokracie dosud žije, aby mu vláda mohla sebrat pár tisícovek z důchodu. Zde totiž vláda výjimečně splnila své programové prohlášení ohledně snížení důchodů komunistickým prominentům, které právě ÚSTR nyní hledá. Je to zkrátka vláda škrtů padni komu padni, ať už jsi předlistopadový funkcionář nebo školní kuchařka.
Skutečnost, že třeba Vasil Mohorita (jedna z mála mladších tváří předrevoluční moci a porevoluční podnikatel) přijde o pár tisícovek z tučného starobního důchodu, má na naše vyrovnání se s minulostí zanedbatelný vliv. Takových lidí bude po více než třech dekádách od „sametu“ už jen pár. Mnozí pak nepochybně stiženi stařeckou demencí a mnoha dalšími neduhy své věkovitosti, upoutáni na lůžko či v jiné zdravotně i lidsky komplikované situaci. Představa, že tento stát čerpá hodnotovou legitimitu z tohoto gesta, je nakonec spíše trapná. O to trapnější, kolik energie bude na toto vynaloženo, zatímco situace disidentů je poměřována s nejvyšší přísností, technokratickým a dalším zákonodárným zápalem.
Nejmenší stát na světě
Na celou situaci se lze také podívat optikou systémového řešení. Kromě nejexponovanějších odpůrců režimu, kteří se odvážili – ale třeba také dostali příležitost podepsat Chartu 77, na statisíce dalších lidí dopadal režim podobnými nástroji. Nikdy žádná vláda, ani sebedemokratičtější, nedokáže ani symbolicky ospravedlnit statisíce lidí, které se kvůli kádrovému posudku nedostaly na školy …a uvízly v neatraktivních oborech, kde zabíjely svůj potenciál, mnohdy za pár korun – pokud nešlo o preferovaný segment průmyslu. Nikdo neodškodní všechny ty, co nepodepsali souhlas se vstupem vojsk či měli podobně závažný prohřešek a byli primárně trestáni kariérně, přeřazením na méně odpovědnou práci, propuštěním. Stát ale nepřímo ujařmoval lid i nedostupností vzdělání obecně, kádrovou selekcí v žádaných oborech, ale i tlakem na nízké výdělky – preferencí učňovského školství a manuálně výrobní ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou, kdy se sám stavěl proti další modernitě (reflexivní) a inovacím. Socialistický stát generoval chudobu mj. jako vedlejší produkt své nedemokratičnosti. Jak je na tom ten dnešní kapitalistický stát? Nemůže to dopadnout podobně? Minulost opravdu nezměníme, co ale třeba budoucnost?
Žádná porevoluční garnitura nevytvořila udržitelný, solidární důchodový systém. Stávající průběžný se nechává vyhnívat, zatímco pravice přichází s nápady na další bariéry, které by zabránily vůbec vzniku nároku na důchod – například už absurdním zvyšováním množství povinně odpracovaných let (zdržíte-li se při vysokoškolském studiu o nějaký rok, už se důchodu ani nemusíte dožít). To je ale jen střípek systémového pohledu na důchody a otázky, kde na ně za dvacet třicet let vzít.
Na pozitivní budoucí ekonomickou bilanci (a důchody…) má zásadní vliv nepochybně demografie. Té stát pomáhá přesně nijak. Rodičovství je stále větší ekonomický hazard, zvláště tehdy, je-li člověk žena. Máme tedy nedostatek školek, volnějších pracovních úvazků, naopak evropsky rekordní pay gap – seženete-li menší úvazek, váš výdělek bude nesmyslně zanedbatelný. Z chudých matek (o samoživitelkách nemluvě) budou jednou chudé důchodkyně. A to včetně těch případů, kdy se stávají podnikatelkami, což je většinou znouzectnostní řešení v podobě OSVČ, kdy vás nikdo nevezme na menší nebo flexibilní úvazek.
Kromě žádoucího demografického vývoje může státu zajistit prosperitu vzdělání občanů. Dnes, den po největší školské stávce v dějinách, je s ohledem na mediální pokrytí problému téměř škoda slov vypisovat, jaký zločin se tu škrty ve školství páchá na příštích generacích a budoucnosti státu. Českým ekonomickým problémem číslo jedna jsou přitom nízké výdělky a vysoké (i nepřímé) zdanění práce. Ekonomika levné práce už dnes působí destruktivně – na výrobní pozice ve všech těch našich montovnách a provozech, kde převažuje nekvalifikovaná pracovní síla, se přesouvají lidé z ještě chudších a strukturálně zanedbanějších zemí, než jsme my.
Kde je problém zaměstnat cizince bez kvalifikace, vznikají prekérní podmínky práce. Ty se dnes ve velkém týkají třeba také lidí v kultuře nebo médiích, přičemž mnozí v podstatě pracují pro „stát“, ale ve švarcsystému jako nízkopříjmoví živnostníci. Živnostníci, kteří budou-li mít důchody, tak miniaturní. Kde tento nelegální systém zavést opravdu nelze, nastupují „odpovědné“ škrty. Výčet podfinancovaných oborů je také známý, mnohé aktuální i plánované vládní úspory přiměly v Česku k nebývalým protestům (humanitní vědci, zdravotníci, školství, kultura). Také většinu z toho, co přinesla demokracie dobrého – především v sociálním smyslu v nejširším možném chápání tohoto slova, mají na svědomí neziskovky, jež také mnohdy za skromný peníz suplují funkce státu.
Celé tyto páteřní sektory tu tak čekají buď extrémně nízké důchody nebo pro různé životní peripetie jednotlivců taky žádné. Mimochodem například vězňů máme v EU druhý nejvyšší počet na obyvatele (první je Litva), na budoucí důchodovou situaci mnoha lidí bude mít dopad také extrémní množství exekucí, které tu souvisejí spíše než s finanční gramotností s překvapivě opět nízkými výdělky, které nedostačují na běžný život (drahé bydlení, jídlo, energie nebo mobilní služby).
Toto není kávová sedlina, ale nějaká velice křehká kondice Česka, z níž lze vyvodit i jeho pravděpodobnou další ekonomickou trajektorii. A to ještě v této úvaze není zakomponován pokles evropské automobilové výroby, naše přetrvávající závislost na fosilních zdrojích (v produkci CO2 na člověka jsme horší než Indie), intenzivní dopady klimatické krize, pokles kvality fyzického i duševního zdraví občanů a další černé labutě vývoje. Zkrátka změnili jsme režim, ale hodnoty a správu státu moc ne. Tehdy jsme koukali na drát i v NDR, dneska se hrneme na nákupy do Polska. Jako bychom to tu pořád brali za špatný konec.
V lidskoprávním kontextu odkazu Charty 77 by tak naše vláda měla okamžitě zapomenout na neoliberální představu, která sama sebe kdoví proč označuje za odpovědnou, že stát má být slovy básníka Jiřího Wolkera „menším a ještě menším, až bude nejmenším na celém světě“. Ona potom nejmenší na světě bude i ta demokracie. Jak by se maličký, slaboučký a nevýkonný stát vůbec zasazoval o to, že „bude i nadále prosazovat respekt k lidským a občanským právům a k lidské důstojnosti,“ jak se praví v onom dokumentu, k němuž se vláda v souvislosti s chartistickým výročím přihlásila, aby se teď zase rychle odhlásila s tím, že se k němu ale neformálně stále hlásí?
Bude to maličký zkorumpovaný státeček, který nikam nedosáhne, bude to možná stát ve státě, bohatá Praha, kde bude končit kultura, infrastruktura, vzdělání nebo zdravotní péče pro bohaté. Zbytek země se může proměnit ve stanový tábor demokracie, kde budou budoucí gruntorádové přežívat nikoliv týden, ale prostě dokud neumřou.
Pro někoho možná zbytečně vyhrocená představa, ale právě k nějaké takové vede naprostá hodnotová prázdnota představitelů současné vlády, s níž se sice hlásí k odkazům Charty 77, ale jen když je to zadarmo, když to nijak nebolí, hezky pohodlně jako když proti komunismu pinkal Václav Klaus po práci tenis. Zkrátka i kdyby na ÚSTRu do zemdlení vyráběli nejdelší seznamy všech spolupracovníků zločinného režimu, cosi poddajně normalizačního, kdy se lidi ujařmují chudobou, tu zvítězilo.
Autorka je redaktorka Alarmu.