Špatné a dobré se nedá oddělit

Přinášíme rozhovor s kanadskou režisérkou Kalinou Bertin o bipolární poruše a dokumentárních filmech.

Autorka dokumentárního snímku Manic a virtuálního zážitku Manická VR (virtuální realita), kanadská filmařka Kalina Bertin, navštívila Prahu v rámci festivalu Jeden svět jako tutorka interaktivních projektů platformy East Doc Interactive. Sama Bertin se soustředila na bipolární poruchu, která se hojně vyskytuje v její rodině. Mluvili jsme o formální i tematické stránce její práce a o roli její osobní zkušenosti s tématem.

Máte za sebou celovečerní dokument o bipolární poruše Manic. Proč jste se rozhodla na něj navázat projektem ve virtuální realitě?

V prvním případě šlo o klasický devadesátiminutový snímek, kde jsem ve dvou liniích sledovala svoje sourozence a našeho otce, kteří trpí bipolární poruchou. Během natáčení jsem se ale často dostala do poměrně frustrující situace.

Abyste bipolární poruchu pochopili, nesmíte dobré oddělovat od špatného. Jen když zvážíte oboje naráz, pochopíte, proč je pro tolik trpících lidí těžké připustit, že jde o poruchu a potřebují se léčit.

Vnímala jsem totiž, že filmová řeč omezuje mou možnost zachytit, co moji blízcí cítí – hlavně proto, že kamera se vždy nachází vně a pozoruje je zvenčí, jenže bipolární porucha je ryze niterný zážitek, vycházející z nitra člověka. Hledala jsem proto médium, jež by tuto niternost mohlo zprostředkovat, a virtuální realita se ukázala jako prostředek nejbližší mému záměru.

Je snadné sehnat na podobný projekt podporu?

Finančně se nám podařilo propojit VR přímo s naším dokumentem, což situaci usnadnilo. V Kanadě existuje nadace Canada Media Fund, která podporuje vznik interaktivních a transmediálních děl. Díky kontaktům a dohodám navázaným při přípravě dokumentu nebyl problém prostředky přeskupit. Myslím ale, že kdybych usilovala pouze o vznik VR projektu, byla by situace komplikovanější.

Jedním z limitů VR filmů je délka. Váš snímek má 11 minut. Ostatně, zdá se, že málokdo si troufne na víc.

To je kvůli bolesti očí nebo potížím s motáním hlavy. Myslím ale, že zrovna náš snímek poslouží jako důkaz, že tyhle potíže už se daří překonat. Nebo vám při něm bylo nepříjemně?

Vůbec.

To proto, že jsme použili moderní renderování ve vysoké kvalitě. Dřív na mozek útočila velmi agresivní a primitivní technika, u níž bylo těžké vydržet víc než pár minut. Dnes už skoro žádné problémy nejsou, pokud pracujeme rozumně s pohybem. Jediným problémem jsou peníze – VR snímek je opravdu velmi nákladný, mnohem víc než klasické filmové natáčení. Proto nebylo únosné stopáž prodloužit. Nicméně když si naši diváci sundají brýle, nevidíte, že by jim slzely oči – naopak, stýskají si, že nemohli ve virtuální realitě zůstat déle. Ale jejich přání se jim brzo splní. Celovečerní VR zážitky už brzy přijdou.

Když jsem film zhlédl, vytkli mi pořadatelé, kteří sledovali na monitoru směr mého pohledu, že mi unikl nějaký duch. Asi jsem byl první, kdo koukal jiným směrem…

Sice se dají najít způsoby, jakými zvýšit pravděpodobnost, že se divák bude dívat tam, kam chcete, ta ale nikdy nebude stejná jako u filmu nebo divadla, a právě to mi na VR přijde poetické a krásné. Nejste jen pasivní pozorovatel, vaše sledování film dotváří, a žádné zhlédnutí tak není stejné. Některé VR projekty už jsou plnohodnotnými interaktivními hrami, kde musíte poznat prostředí a komunikovat s ním konkrétním, správným způsobem – k tomu jsem ale nesměřovala, protože by tím zmizela unikátnost. Líbí se mi představa, že vám uniklo něco, co je zamýšleno jako střed pozornosti – místo toho jste ovšem viděl jinou část obrazu. A příště se podíváte i na toho ducha…

V synopsi k vašemu dílu jsem se dočetl, že jde o popis halucinací, což mě překvapilo. Myslel jsem si, že když lidé s bipolární poruchou mluví o svých zážitcích, popisují své pocity a emoce, nevěděl jsem, že těm věcem v danou chvíli věří…

Jsou dva základní typy bipolární poruchy. Typ 2 odpovídá vašim představám – jím postižení lidé netrpí halucinacemi. Jsou obklopeni vtahujícími emocemi a pocity, nicméně mají stále povědomí o realitě a nestává se jim, že by věřili ve fyzickou přítomnost něčeho, co tu není. V závislosti na tom, jestli zrovna cítí kladné nebo záporné emoce, se střídají manické a depresivní fáze. U typu 1, přítomného v mojí rodině, ale manické i depresivní fáze mohou přejít až do stavu halucinací, kdy se v myslích nemocných skutečně ohýbá realita. Rozdíl mezi typem 1 a schizofrenií je v tom, že schizofrenie bývá konstantní, zatímco bipolární porucha cyklická – stavy jasného rozumu střídají ty maniodepresivní. Intenzita přesvědčení také není vždy stejná. Můj bratr opravdu fyzicky viděl, že ho obklopuje divoká džungle. Má sestra sice neviděla kolem sebe kroužit galaxie, ale intenzivně cítila přítomnost celého vesmíru na svých bedrech, což bylo vzrušující i děsivé zároveň. V některých případech tedy jde náš film vnímat jako přesnou ilustraci, v jiných spíš jako metaforu.

Většinou nám asi u bipolární poruchy vytane na mysli jako první deprese. Vy se ale stejně intenzivně věnujete mánii, již představujete jako grandiózní, velkolepé napojení na vesmír. Čerpají vaši sourozenci ze své nemoci v takovém případě i pozitivní energii?

Abyste bipolární poruchu pochopili, nesmíte dobré oddělovat od špatného. Jen když zvážíte oboje naráz, pochopíte, proč je pro tolik trpících lidí těžké připustit, že jde o poruchu a potřebují se léčit. Někteří z nich nechtějí přijít o stavy mánie a záplavu dopaminu ani za cenu toho, co to může člověka stát. Ona intenzivní extáze se nesmí popírat, pokud chceme, aby nám nemocní uvěřili a přijali, že jejich situaci chápeme. Když měla moje sestra první psychotickou epizodu, bylo to pro nás všechny těžké, na druhé straně až když se dostala do tohoto bodu, pochopila, že musí změnit svůj život – že musí řešit své sebedestruktivní návyky, že musí opustit násilnického partnera, jemuž se podrobovala. Z psychózy vzešlo prozření. Proto musíme k té nemoci přistupovat jako ke komplexní škále emocí, pocitů a přesvědčení. Nemá smysl řešit, co z toho je skutečné, a co není – v hlavě daného člověka je to skutečné vždy a je potřeba to přijmout se vším všudy.

Hlasy, které slyšíme, patří přímo vašim sourozencům?

Ano, nahrávali je tak, že volali do mé hlasové schránky.

Čeho podle vás můžete dosáhnout? Přece jen není možné na cizího člověka plně přenést vaši zkušenost, natož zkušenost vaší rodiny.

Mým cílem nebylo podat vědecké vysvětlení nebo popis nemoci – jde mi o syrové emoce. S odborníky jsme sice spolupracovali, ale jen proto, abychom se nedopustili chyb. Pokud v lidech vzbudíme potřebu koupit si knihu o daném tématu, nebo aspoň chvíli googlovat, budu nadšená. Dostaly se ke mně i ohlasy nemocných, kteří mi děkovali, že se setkali s dílem, které sdílí jejich emoce. A mí sourozenci byli samozřejmě nadšení také.

Mohl by mít váš snímek terapeutické účinky?

Bála bych se ho doporučit, to musí udělat odborník. Umím si ale představit, že by mohl pacient v případu mých sourozenců rozpoznat vlastní situaci a díky tomu udělat pozitivní kroky ve vlastní léčbě.

Setkala jste se s negativním ohlasem někoho s bipolární poruchou?

Většina hlasů byla pozitivní, ale před měsícem mi přišla zpráva z Madridu. Rozhořčený divák se mě ptal, jestli vůbec znám někoho s bipolární poruchou. Už to samotné ve mně vzbudilo podezření, že snímek nebyl prezentován správně. Jak jste sám poznamenal, 11 minut je dost omezený rozsah a nestihne se během něj říct vše potřebné – některé aspekty je třeba znát dopředu – předně, že mluvící hlasy patří skutečným nemocným, mým sourozencům. Proto jsem byla i tady v Praze zkontrolovat, jak se Manická VR prezentuje.

Zdá se, že si ve své tvorbě volíte témata sobě blízká. Nebojíte se, že si pak od tématu nedokážete udržet odstup? Nebo o to ani neusilujete?

Myslím, že dokumentaristický odstup má svou hodnotu v určitých případech. Tady mi ale blízkost objektivně pomohla. Hodně věcí, které by člověk s odstupem nechápal, mi nebylo potřeba vysvětlovat. Jsem upřímně přesvědčená, že při manipulaci s něčím tak delikátním, jako je mentální nemoc, je filmařova blízkost ku prospěchu věci.

Ve svém dalším projektu budete opět tak osobní?

Budu točit o snaze havajské rodiny získat zpátky svůj majetek. Z Havaje sice pochází můj otec, takže opět najdete osobní pojítko, tentokrát ale námět nevnímám osobně a myslím, že zde už odstup využiju. Budu mnohem političtější a pragmatičtější, méně emocionální. Zároveň bych však ráda připravila VR projekt o sebevraždě, vzpomínkách a přítomnosti. A k tomu všemu píšu scénář fikčního filmu… Takže toho není málo.

Vybíráte si opravdu těžká témata. Věříte, že může film, ať už klasický nebo VR, něco změnit? Nejsme už na toto médium příliš zvyklí?

Vím, že dokáže změnit mně. A vím, že nejsem sama. Nepodceňovala bych potenciál filmu. Jistě – díky Netflixu a podobným službám jsme zaplavení obrazy a někdy se už vůči audiovizi cítíme otupělí. Nakonec se ale vždycky jednou za čas najde nějaký snímek, který to prolomí. Skvělé jsou právě VR projekty, které vás zcela pohltí, znemožní vám nevěnovat jim pozornost, dokonce vám zabrání v kontrolování mobilu. I v tom spočívá jejich kouzlo – musíte se něčemu věnovat celí.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image