Foto FB Zuzany Čaputové
Do druhého kola prezidentských voleb na Slovensku postoupil Maroš Šefčovič a Zuzana Čaputová, která svou konkurenci předstihla s výrazným náskokem. Volby, ve kterých se očekávala mnohem vyšší účast, však ukázaly i děsivou skutečnost. Pokud by se Marian Kotleba a Štefan Harabin namísto boje dohodli a spojili, tak bychom dnes v druhém kole mohli vidět právě tuto hybridní autoritativní karikaturu, která se těší velké podpoře krajní pravice a takzvaných alternativních médií.
Výrazné vítězství Zuzany Čaputové v prvním kole tak lze zajisté považovat za jistou projekci společenských nálad a aktuálního rozhořčení, které uchvátilo slovenskou společnost po loňské vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Bylo by však intelektuálně nepoctivé přistupovat k Zuzaně Čaputové nekriticky, jak to dělá velká část slovenské společnosti, která pomalu ale jistě začíná pěstovat její kult osobnosti. Zuzana Čaputová ostatně v těchto volbách soupeřila především s lidmi, kteří patří spíše do panoptika hrůz než na volební lístky. Co se tedy ukázalo ve volební kampani a co lze očekávat před druhým kolem voleb?
Kýč náš každodenní
Pokud něco slovenské prezidentské volby dosud postrádaly, byla to především samotná politika. A když už se objevila, byla redukována na konflikt mezi liberalismem a konzervatismem. Nejvýraznějšími motivy kampaně Maroše Šefčoviče byly smažení řízků a selfíčka s Billem Clintonem, Schwarzeneggerem, papežem či dalšími náhodně vybranými celebritami. Nacionálně podbarvené heslo o silném Slovensku, povrchní přizvukování sociálním otázkám, zdůrazňování diplomatických úspěchů a tanečky s lahvemi doprovázené úsměvy od ucha k uchu působily jako již tradiční politická schizofrenie pod taktovkou Smeru-SD. To je strana, která sama sebe nazývá levicovou stranou, ale v realitě můžeme vidět především neustálé přizpůsobování se xenofobní a nacionálně-konzervativní části slovenské společnosti.
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Kandidáti jsou produkty, voliči jsou klienty a zásadní moc mají průzkumy.
Podíváme-li se však stejnou optikou na kampaň Zuzany Čaputové, nelze si nevšimnout, že stále opakuje politicky vyprázdněná hesla, která patří spíše do moralistického registru – slušnost, férovost, boj proti zlu. Mezi hlavní rysy jejích předvolebních spotů, které by u jiných kandidátů už dávno parodoval internet, patří především zlí strýcové, kteří jí chtějí provést něco špatného. Jí, slušné dámě, a proto i nám všem. Patetické záběry na lidi s hořícími svíčkami či kandidátka Zuzana hledící na knížete Schwarzenberga jako na svatý obrázek – to jsou už jen třešničky na dortu. Zuzana Čaputová ukázala, že umí mluvit, aniž by často cokoli říkala. Její nejfrekventovanější slova – dobro, férovost či slušnost – jsou o všem a zároveň o ničem.
Pro slovenskou prezidentskou kampaň byl příznačný kýč hraničící s kulturní a politickou anestezií. Milan Kundera v Nesnesitelné lehkostí bytí popsal kýč jako absolutní popření hovna. Jsme dojati, prožíváme tolkienovský zápas Středozemě s Mordorem, řešíme estetiku příliš širokých úsměvů kandidátů a tak se příliš nezabýváme politikou. Vylučujeme všechno nepříjemné a nepředstavitelné. Ani v jedné z předvolebních televizních debat se kandidátek a kandidátů nikdo nezeptal na nejzávažnější politický problém současnosti – na klimatickou krizi. Všichni však víme, jaké je čí oblíbené jídlo či film. Jak jednou řekl již zmíněný Kundera, jsme svědky hlouposti přejímání myšlenek přeložené do řeči krásy a citů. Již více než rok okupuje veřejný prostor požadavek na slušnost, která je ztělesněním tohoto kýče.
Slušnost představuje velmi zvláštní moralistický požadavek, jenž se tváří jako prázdný signifikant, který chce konstituovat lid. Balancuje přitom na hranici patetické bezvýznamnosti na straně jedné a nebezpečnosti na straně druhé. Tezemi o slušných lidech velmi ráda operuje krajní pravice a stejně tak i velká část parlamentního spektra, která chce tímto termínem označit rozdíl mezi spořádaně žijícími pracujícími a těmi druhými, kteří jsou přítěží pro sociální systém. Když Michel Foucault popisuje Panoptikon jako metaforu disciplinace společnosti na příkladu středověké morové epidemie, všímá si, že dohled mají na starosti právě „dobří důstojníci a slušní lidé“. Výrazy jako slušnost by měly vyvolávat spíše ostražitost. Stejně jako další výrazy, které mají zálibu v potvrzování normality. Kdo určí, co je slušné a co neslušné?
Potřebujeme „návrat hovna“
V zemi, kde je jakákoli kritika kapitalismu považována za vrcholně neslušnou, představuje požadavek na slušnost zároveň jistý druh ohrožení pro samotnou politiku. Potvrdil to i komentátor Martin Milan Šimečka, který během volební noci ve studiu Denníku N označil kandidáta Eduarda Chmelára za protipól ultrapravicovému populismu a radikalismu. Pokud bychom si proto měli něco přát před druhým kolem prezidentských voleb, měl by to být v první řadě návrat hovna. Měl by to být požadavek návratu politiky a intelektuální poctivosti, aby skutečná politika zvítězila nad politickým marketingem.
Rozmohl se nám tady totiž takový nešvar. Kandidáti jsou produkty, voliči jsou klienty a zásadní moc mají průzkumy. Předvolební souboj mezi Zuzanou Čaputovou a Robertem Mistríkem, který později pod tlakem předvolebních průzkumů odstoupil v její prospěch, lze vnímat jako testování mobilizačního potenciálu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Zároveň však byl soubojem reklamních agentur Komplot a Shaviv Strategy and Campaigns. V depolitizované společnosti, která inklinuje spíše ke kýči než politice, představují současní produktoví manažeři klíčový článek. Zadavatelé – dodavatelé. Úspěch – neúspěch.
Firmě Shaviv Strategy and Campaigns, která se pyšní tím, že pomáhá na cestě k moci politikům a političkám po celém světě od Keni přes Spojené arabské emiráty po Taiwan, pak nedělá problém vytvářet kampaně pro srbského nacionalistu Aleksandara Vučiće, izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, proruskou bosenskou Demokratickou frontu či – nejnověji – pomoci Zuzaně Čaputové. Nemusíte za tím hledat žádné sorosovské ani údajné židovské spiknutí. Je to čistě věc byznysu. A úspěch Zuzany Čaputové spočívá především v již v úvodu zmíněných okolnostech a koneckonců i v samotné osobě kandidátky. Pokud však něco skutečně ohrožuje politiku, je právě redukce na konkurenční zápas reklamních produktů.
Jaké jsou vyhlídky?
Zuzana Čaputová je před druhým kolem voleb favoritkou, i když Maroš Šefčovič může přilákat část lidí, kteří jsou motivováni čistou antiliberální reakcí. Vezmeme-li v úvahu nebezpečí úspěchu fašistů, které reálně hrozilo v prvním kole voleb, vítězství Zuzany Čaputové by znamenalo pro Slovensko i situaci ve střední Evropě velmi dobrou zprávu. Pokud si však všimneme jednoho z jejích hesel, které hovoří o nutnosti změny, jež s ní přijde, můžeme pozorovat jistý paradox. Zatím se to totiž jeví tak, že Zuzana Čaputová zřejmě žádnou zásadnější změnu oproti úřadování jejího předchůdce Andreje Kisky nepřinese. Kdyby však opravdu chtěla něco změnit, mohla by začít tím, že namísto moralizování začne politizovat. Dělat politiku na Slovensku však vyžaduje překročit hranice jeho provinčního charakteru a také hranice předem vymezeného terénu. Vyžaduje přijetí existence hovna. A chtějí-li přinést skutečnou změnu i voliči a voličky Zuzany Čaputové, měli by namísto uctívání a budování kultu dělat totéž.
Autor je student filosofie.