Foto Petr Zewlakk Vrabec
Biochemik a prorektor Univerzity Karlovy pro vědu Jan Konvalinka napsal text kritizující studentské stávky proti klimatické změně. Píše, že „prohlášení středoškoláků se tváří, jako bychom my všichni věděli, co s klimatickou změnou dělat (…) a jen pikle těch zlých politiků nám brání to provést“. Tvrdí také, že odborný konsenzus o tom, jak problém řešit, neexistuje. Abychom si ujasnili základní kontext, o hrozbě člověkem zapříčiněné klimatické změny víme už celá desetiletí. Uplynulo 21 let od podepsání Kjótského protokolu, přesto lidstvo stále navyšuje emise skleníkových plynů. Zpráva OSN varuje, že máme jen 12 let na odvrácení nejhorších dopadů blížící se klimatické katastrofy. Jinými slovy, dosud jsme při řešení tohoto problému úplně selhali. Odmítám však, že bychom si „měli přiznat“, že „jednoduše nevíme, co s tím“, jak píše Konvalinka, protože naše selhání z větší části spočívalo v tom, že jsme dostatečně nevyužili technologické ani politické nástroje, které jsme měli k dispozici.
Radši bych viděl prorektora Konvalinku moderovat diskusi, vytvářet platformy, kde by se hledala řešení, zvát zahraniční experty a odvážně se stavět mocným, než nasazovat studentům psí hlavu a vyvolávat apatii.
V současné chvíli je jedinou účinnou variantou boje s klimatickou změnou revoluční přestavba světového energetického systému. V tomto směru můžeme čerpat inspiraci třeba z rezoluce Green New Deal, která načrtává potřebnou platformu pro takto zásadní změny. Rezoluci podpořilo hned několik demokratických kandidátů na prezidenta USA a má podporu 81 procent voličů. O alternativách, jak reformovat energetiku v Česku (například po vzoru Bavorska), se debaty rovněž vedou, jak informuje třeba Český rozhlas. Konsenzus zatím neexistuje a různé vize počítají s odlišným potenciálem obnovitelných zdrojů či jaderných elektráren, ovšem bezradní nejsme. Souhlasím s Konvalinkou, že hledání řešení je „politický, ekonomický, finanční a technický problém“. Nesdílím však jeho deklarovaný technooptimismus, protože nás demotivuje při hledání politických a ekonomických řešení už v tuto chvíli. Efekt skleníkových plynů se hromadí a pomíjení problému bude komplikovat jeho řešení v budoucnu.
Chybějící politická reakce
Prorektor Konvalinka ve svém textu vůbec nebere v potaz, že studentské stávky Fridays for Future jsou akcí globálního významu. Obří korporace či celé státy mají ekonomický a potažmo politický zájem na tom vypouštět dál do ovzduší skleníkové plyny. Tyto dílčí ekonomické zájmy můžou poškodit veřejnou debatu i politický proces jako takový a je třeba jim dát protiváhu občanským protestem.
Nejkřiklavějším globálním příkladem důsledků zhoubného vlivu zájmových skupin v demokratickém státě je Republikánská strana v čele s Donaldem Trumpem. Podobně u nás ČEZ počítá s prolomením limitů a plánuje zvýšit těžbu uhlí na příští rok o osm procent. Stojí za zmínku, že podle Jiřího Koželouha z Hnutí Duha „ČEZ ve snaze získat zdarma lukrativní emisní povolenky jednoznačně klame. Emisní náročnost snížil zejména díky tomu, že prodal dvě staré, velké a emisně náročné elektrárny těžařským společnostem. Naše zdraví poškozují jiné firmy, ale fakticky se nic nemění. Pokud se ČEZ chce chlubit snižováním emisí, musí staré uhelné elektrárny zavírat, ne je prodávat uhlobaronům.“ Na Alarmu zase Arnošt Novák a Ondřej Slačálek upozorňují: „V letech 2009 až 2016 uhlobaron Pavel Tykač díky nastavení systému vydělal 22 miliard, které přes své firmy vyvedl do daňových rájů na Kypru, zatímco na poplatcích státu za vytěžení neobnovitelných zdrojů přírody zaplatil jen 0,7 miliardy.“ Rozhodně tedy nečelíme situaci, kdy by všichni aktéři chtěli klimatickou krizi řešit a chyběly jim pouze technické prostředky a klid na práci od nedostudovaných křiklounů.
Argumentační fauly
V tuhle chvíli ovšem prorektor pro vědu UK varuje, že „vrstevníci Grety Thunbergové by nebyli první generací, která by se po letech dívala na kouřící trosky a říkala si, že to mysleli dobře“. Zajímavé je, že do „kouřících trosek“ nás podle této logiky nepřivedou ti, kdo vydělávají na devastaci životního prostředí miliardy, naopak onu apokalypsu zapříčiní protestní hnutí středoškoláků. Ale vážně – stávkující středoškoláci samozřejmě sami nenavrhují žádné konkrétní řešení, vytvářejí ovšem politický tlak vyvažující ČEZ a uhlobarony. To, jak s tímto politickým kapitálem naloží naše volená reprezentace a experti, je především odpovědnost generace vrstevníků pana prorektora.
Konvalinka dále relativizuje závažnost klimatické krize poukazem na další globální problémy a upozorňuje, že „zdroje a energie, které napřeme do řešení jednoho problému, budou chybět při řešení jiného, možná naléhavějšího“. Jenže my bohužel zásadní zdroje na řešení klimatické krize nyní nevynakládáme. Pokud by Konvalinka k věci přistoupil z opačného konce a volal po širší politické platformě řešící zásadním způsobem kromě klimatické krize i další problémy, souhlasil bych. Nicméně v kontextu článku se zdá, že jde spíše o snahu zdiskreditovat středoškolskou stávku. Nastolené dilema je přinejmenším ve vztahu k samotným protestům falešné. Když budou mít studenti zkušenost s touto stávkou, nepochybně se stanou vnímavější a aktivnější i ve vztahu k dalším globálním problémům.
Prorektor pokračuje slovy: „V Evropě generujeme zhruba šest procent světové produkce CO2. Jakékoli omezení skleníkových plynů ve Švédsku, Česku nebo i jinde v Evropě je téměř irelevantní.“ Nevím, odkud pochází tento údaj, ale celkové emise země osmadvacítky tvořily v roce 2017 devět procent z globálního úhrnu (4,6 z celkových 50,9 ekvivalentu gigatun CO2). Tvrzení, že evropské emise jsou „téměř irelevantní“ není v souladu s politikou EU ani s Pařížskou dohodou. V seriózních debatách je navíc konsenzem, že bohaté národy musí jít příkladem a podporovat rozvojový svět technologicky a finančně. Současná politika i jazyk mezinárodních smluv je sice nedostatečný, ale Konvalinkovo pojetí problému by nás vracelo ještě o krok zpět. Navíc by nám naše pokrytecké jednání zaručovalo selhání při jednání s rozvojovými zeměmi. Nezapomínejme, že Česko má na obyvatele stále větší emise CO2 než Čína.
Odpovědnost bohatých a chudých
Konvalinka dále uvádí, že za nejlepší řešení nepovažuje dramatické omezení spotřeby, „a už vůbec ne spotřeby lidí, kteří jsou ve svých zemích první generací, co si může dovolit tři jídla denně“. Je sice pravda, že řada zemí rozvojového světa zažila v posledních letech ekonomický růst, který zvedl z chudoby bezprecedentní počet lidí, jenže nepřehlížel bych ani fakt, že nejbohatší obyvatelé planety si vedli ještě lépe. Jinými slovy, větší část ze světového ekonomického růstu byla vynaložena na vysoký životní standard a nezřídka opulentní spotřebu bohatých než na bohulibé vyzdvihování lidí z chudoby.
Dobře tento fakt ilustrují závěry studie Oxfamu z roku 2015, podle nichž 10 procent nejbohatších lidí na světě bez ohledu na státní příslušnost nese zodpovědnost za 49 procent emisí CO2. Naproti tomu nejchudších 50 procent má zodpovědnost jen za 10 procent těchto emisí. Konvalinkovo neuvedení kontextu k této drastické nerovnosti nutně musí vyvolat ve veřejnosti zavádějící dojem. Schovávat se za chudé je nedůstojné. Je naopak potřeba si připomínat, že to budou hlavně chudí obyvatelé naší planety, kdo nejvíce utrpí změnou klimatu. Bohaté ochrání jejich peníze.
Studenti potřebují naši podporu
Náhoda tomu chtěla, že se na mne obrátil kvůli jinému odbornému tématu jeden středoškolák. Sešli jsme se několik dnů před stávkou. Měl jsem z něho výborný dojem. Byl velmi dobře připravený, kladl intelektuálně zajímavé otázky a dokázal otevřeně přemýšlet i o citlivých a kontroverzních tématech. Na konci setkání jsem se ho zeptal, jestli půjde v pátek také stávkovat. Ukázalo se, že nejen půjde, ale že je dokonce jedním z organizátorů protestů. Lidé jako je on, odvedli nejen to, co se od nich čeká, ale ještě víc. Rozhodně si tedy nezaslouží, aby je prorektor Konvalinka odbýval slovy, že by jejich petici podepsal, kdyby zněla: „Buď jako Greta – nauč se pořádně anglicky!“
Ostatně, kde by měli středoškoláci hledat kompetentní, čestné a rozhodné vedení, aby mohli sami zůstat ve školách? Troufám si říct, že v čele naší nejstarší univerzity raději ne. Nedávno jsem s kolegy doktorandy inicioval usvědčení prorektora Martina Kováře z opakovaného plagiátorství, a to navzdory pokusům rektora Tomáše Zimy do nezávislého šetření zasahovat. V březnu Senát odmítl kandidaturu dalšího prorektora UK Aleše Gerlocha na ústavního soudce, a to zejména kvůli jeho minulosti a pochybným morálním kvalitám.
Prorektora Konvalinky si jako vědce vážím, a to i navzdory svému zklamání z jeho kritiky středoškolské stávky. Jeho text však bohužel není odrazem seriózních mezinárodních debat o řešení klimatické krize, ale spíše střelbou od boku. Radši bych viděl prorektora Konvalinku moderovat diskusi, vytvářet platformy, kde by se hledala řešení, zvát zahraniční experty a odvážně se stavět mocným, než nasazovat studentům psí hlavu a vyvolávat apatii. Doufám, že příští středoškolskou stávku 3. května již podpoří.
Autor je doktorand na FF UK.