Foto YouTube/muke
Komunistický provokatér Slavoj Žižek a politicky nekorektní reakcionář Jordan Peterson se před několika dny konečně potkali na jednom pódiu. Celý svět napjatě očekával třeskuté chemické reakce mezi dvěma vzájemně neslučitelnými profesory. Událost, která byla ohlašována jako souboj Titánů a debata století, ovšem mnohé příznivce z obou táborů zklamala. Publikum chtělo vidět krev, ale místo gladiátorského zápasu dostalo vážně míněnou debatu dvou intelektuálů, vedenou z opačných konců politického spektra. Mělo se jednat o jeden z oněch vzácných okamžiků, kdy se intelektuálové chopí zastupitelské funkce symbolických zmocněnců svých kmenů a pustí se do sebe v boxerském utkání, z něhož jeden vzejde jako vítěz a druhý jako poražený. Ačkoliv k ničemu takovému nedošlo, někteří levicoví komentátoři a tvůrci memů přesto neodolali pokušení označit Žižeka za vítěze debaty, v níž Peterson předvedl jen špatně připravenou snůšku nudných banalit a blábolů. Pokusím se ukázat, že nepochopili nic z toho, co se skutečně stalo.
O liberálech bez liberálů
Až příliš jsme uvykli binárnímu rozlišení politického prostoru na levici a pravici, které se stále častěji stává zdrojem mnoha nedorozumění. Namísto toho můžeme na prostor politiky nahlížet triadickou optikou tří velkých eticko-politických ideologických rodin: liberalismu, konzervatismu a socialismu, které mezi sebou v průběhu dějin vytvářejí nejrůznější hybridní mutace. Podíváme-li se na debatu právě tímto prizmatem, uvidíme, že v ní došlo k setkání socialisty a konzervativce, kteří si společně zanadávali na vyloučeného třetího, tedy liberála. Namísto dialogu mezi socialistou a konzervativcem se tedy možná měl odehrát spíše trialog, do něhož by byl přizván zástupce liberální linie. Teprve tehdy by si na své přišli jak milovníci vážných debat, tak i ti, kdo dychtivě očekávali brutální řež.
Bylo fascinující sledovat dvě naprosto protikladné osobnosti, jak navzdory svému pohrdání politickou korektností vedou jednu z nejcivilizovanějších polemik tohoto století.
Budiž řečeno alespoň to, že debatu skutečně ovládl Žižek, což lze ale Petersonovi, vzhledem k tomu, jak obsedantně-kompulzivního protivníka proti sobě měl, jen stěží vyčítat. Nevzpomínám si ostatně na jedinou debatu, kterou by svými vtipy, intervencemi, vulgárnostmi a frenetickým vršením vět Žižek neovládl. Na tom ale pramálo záleží – jak uvedl slovinský filosof hned na začátku: tohle není žádná laciná soutěž. Ačkoliv se Peterson alespoň zpočátku snažil o konfrontační tón, zdálo se, že byl nakonec okouzlen Žižkovou upřímnou snahou o skutečnou, vstřícnou a férovou debatu, byť stále s polemickým tónem.
Více než kdy jindy ale vyšla najevo Žižekova tendence souhlasit s některými konzervativními mysliteli a jejich idejemi (typicky G. K. Chesterton). Žižekova vstřícnost vůči konzervatismu ale paradoxně plyne z toho, že bere radikálně-progresivní – tedy socialistické – myšlení vážně, že si je vědom existence něčeho, co nelze označit jinak než jako „primitivní progresivismus“, který až příliš rychle hodnotí pozitivně vše, co je zdánlivě nové, aktuální, svěží a jdoucí proti starým a okoukaným pořádkům. Leccos z toho, co se dnes považuje za progresivní, ať už ve sféře politiky, kultury nebo umění, přitom není ničím víc než neotřelou veteší. A je to právě tento primitivní progresivismus, který nás dostal do situace, kdy se docela průměrný strýc odvedle Jordan Peterson mohl stát globálně uznávanou celebritou „alternativního“ pravicového myšlení.
Pro mnohé překvapivá byla i Petersonova pozice vůči kapitalismu. Peterson totiž není nějakým naivním ideologem kapitalismu, ale spíše zapřisáhlým nepřítelem komunismu, a jeho pozice je tak prokapitalistická jen proto, že je antikomunistická. Jedná se o docela autentický konzervativní postoj, který chápe komunismus (a kulturní, postmoderní neomarxismus) jako chaos, který se vlamuje do společenského, tedy kapitalistického řádu, aniž by si o něm nicméně dělal nějaké velké iluze. Popravdě řečeno, bylo vlastně docela úlevné vyslechnout si konzervativce, který zároveň není tržním fundamentalistou. Ba co víc, kritika kapitalismu představovala právě jeden z bodů, v němž si oba řečníci překvapivě notovali. Ostatně nejen socialismus, ale i konzervatismus je v krizi, a to především díky vlastní kapitulaci před všeobjímající mocí kapitálu, jejímž politickým jménem je liberalismus, ať už se sociálním nebo konzervativním nátěrem. Tradiční morální kódy ani řád společnosti totiž nejsou topeny v revolučních potocích krve, ale – slovy nenáviděného klasika – v ledových vodách sobecké vypočítavosti.
Platí to ostatně i o římskokatolické církvi, konzervativní instituci par excellence, která se až příliš často vyčerpává moralistními malichernostmi ve věcech, jako je odpor vůči LGBT nebo boj proti interrupcím, zatímco planetární kapitalismus bezostyšně plundruje přírodu, redukuje člověka na bezduchou pracovní sílu a vše převádí na snadno spočitatelné zboží, veden při tom snad všemi smrtelnými hříchy, od pýchy až po obžerství.
Studená občanská válka
A pokud má to nejlepší přijít naposled, nelze opomenout téma politické korektnosti, při němž si oba diskutéři málem skočili do náruče. Žižek a Peterson ale rozhodně nejsou jediní, pro něž se hypermoralistní, politicky korektní sociální liberalismus stal nedýchatelným. Peterson nadto chápe konzervativní boj proti politické korektnosti jako morální odvahu, což v českém kontextu může vyznívat bezmála směšně, nicméně v angloamerickém prostředí kulturních válek to už zdaleka tak směšné není. Ověřila si to na vlastní kůži i levicová autorka Angela Nagel, která v nedávném rozhovoru pro Radio Wave podává mimo jiné i kritiku politické korektnosti poháněné permanentní potřebou morální paniky: „Spousta lidí se každý den probouzí s myšlenkou, nad čím se dnes zase spravedlivě rozhořčí. Jde o silné emoce, uznání od ostatních. Lidé z obou stran politického spektra se skrze ně stávají součástí skupiny, subkultury, virtuální sítě. Mají radost z kolektivní nenávisti k nepříteli. Je to způsob, jak budovat svou osobní značku. Co jiného je Facebook než platforma pro narcismus? A jeho manažeři to moc dobře vědí.“
Pro Žižeka je politická korektnost jen impotentní hypermoralizací, maskující porážku levice (jakožto socialismu). Možná je ale také zoufalou snahou zpacifikovat společnost, která se neocitla ani tak v kulturním konfliktu, jako spíše ve studené občanské válce, jež se vede v identitárně definovaných zákopech. V této kulturní zákopové válce, kde se jednotlivé fronty hýbou jen minimálně a kde jsou vítězství ve volbách dobývána díky pouhým jednotkám procent, představuje Trump postmoderního konzervativce, tedy figuru nutnou v situaci, kdy selhává tradiční konzervativní autorita. V Trumpovi ztrácí konzervatismus své aristokratické a křesťanské rysy a stává se karikaturou sebe sama – narcistním klaunem a doposud nejvulgárnějším ztělesněním amerického snu, kdy narcismus jednotlivce silně rezonuje s narcismem kolektivním, tedy nacionalismem.
Nebezpečná hra krásných duší
Bylo každopádně fascinující sledovat dvě naprosto protikladné osobnosti, jak navzdory svému pohrdání politickou korektností vedou jednu z nejcivilizovanějších polemik tohoto století. Aniž bych tady chtěl o Petersonovi vynášet nějaké blahosklonné soudy, přece jen si neodpustím poznámku, že by býval mohl být vynikajícím morálním filosofem, a nikoli béčkovým a zahořklým jungiánským psychologem, jakým se nakonec stal – postavou bez špetky vtipu a radosti, s tragickým pohledem na život a protáhlou, koženou tváří. Jeho vášeň pro velké morální otázky individuálního života i života společnosti je očividná stejně jako jeho životní rezignace.
Proč ale takové debaty vůbec vést? Jak v reakci na událost poznamenal kurátor a teoretik Mohammad Salemy, moralismus liberální levice už nemá co určovat pravidla a limity politických debat a je na socialistech, aby si sami určili, s kým debatu vést chtějí a s kým ne. Obava, že tím může být Peterson nějak legitimizován, je v případě této hvězdy sociálních sítí s miliony diváků naprosto lichá. Antiautoritářská aliance, která své protivníky pojímá jako mor, jemuž se musí vyhnout širokým obloukem, aby zachovala čistotu vlastní pozice, není ničím jiným než další podobou kolektivního narcismu „krásných duší“ odmítajících si ušpinit ruce příliš nečistou realitou. Žižekovými slovy: „Hra na krásné duše nám umožňuje mít pocit nadřazenosti nad tímto zkorumpovaným světem a zároveň v něm skrytě participovat: krásné duše potřebují tento zkorumpovaný svět jako místo, na němž mohou uplatňovat svou morální nadřazenost.“ Překonání narcistního způsobu politiky, rozdmýchávaného mediálním establishmentem a korporátními algoritmy sociálních sítí, tak mimo jiné představuje jeden z nezbytných kroků pro to, abychom se namísto emancipace člověka náhle nepropadli do obyčejného barbarství, až jednoho dne skončí doba politické, ekonomické a klimatické stability.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.