Sociální demokrat hulil demokratický socialismus

„Co to hulil?“ zeptal se na Twitteru poslanec německé sociální demokracie po výrocích svého stranického kolegy a předsedy organizace Mladí sociální demokraté a demokratky (Jusos) Kevina Kühnerta, který v rozhovoru pro časopis Die Zeit vysvětloval, co pro něj znamená být socialistou.

Výsměch a odmítnutí členů pravicových německých stran i pravicového křídla SPD posloužily českým médiím jako vítané potvrzení bizarnosti představy, že by něco mohlo být jinak, než jsme zvyklí. Výrokem o hulení uzavřela sugestivně svou zprávu i Česká tisková kancelář. Otázky alternativ ke kapitalismu a soukromému vlastnictví si však v Německu prorážejí v poslední době cestu do mainstreamu a Kevin Kühnert není žádný osamocený fantasta bez vztahu k realitě, jak by se z českých zpráv mohlo zdát.

Pravice je vyděšená, že někteří lidé na levici a část společnosti přestávají hrát politickou hru podle jejích pravidel. Že na to není zvyklá, prozrazuje i způsob reakce, který má daleko k argumentům a skládá se hlavně z klišé a osobních útoků.

Kühnert na sebe už dříve výrazně upozornil, když tvrdě vystupoval proti uzavírání velké koalice SPD s CDU a upozorňoval, že nebude možné dosahovat sociálních programových cílů a SPD bude nadále oslabovat. Ve vedení strany svůj názor sice neprosadil, mobilizoval ale velkou část členů a voličů SPD a podle průzkumů je dnes jedním z nejpopulárnějších sociálně-demokratických politiků. Jeho twitterový účet sleduje téměř sto tisíc lidí.

Rozhovor v Die Zeit je veden touhou novinářů zjistit, co má Kühnert na mysli když mluví o socialismu, ale také snahou dostat z něj co nejskandálnější výrok. Celý rozhovor však nakonec působí o dost umírněněji, než si asi novináři přáli a než to ze zpráv vypadá. Kühnert opakovaně vysvětluje, že opravdu netouží po žádném jednorázovém povstání, že nechce zrušit peníze, že je pro něj zásadní demokracie a individuální svoboda a že jeho představa socialismu právě z tohoto důvodu nemá nic společného s NDR ani současnou Čínou. Když se však novináři zeptali, co bude v socialismu s koncernem BMW a jak naložit s vlastnictvím bytů, přišli si konečně na své: BMW kolektivizovat a byty vlastnit družstevně, odpověděl Kühnert. A dodal, že by omezil soukromé vlastnictví bytů na jeden.

Návrat do NDR? Spíš návrat před Margaret Thatcherovou

Reakce na Kühnertovy výroky byly v části německého politického spektra opravdu bouřlivé. Když však ČTK vybrala jen ty odmítavé, zkreslila povážlivě realitu celé diskuse. Není velké překvapení, že pravicoví politici kapitalismus překonávat nechtějí. Souhlas s Kühnertovými výroky naopak vyjádřila například šéfka Die Linke Katja Kipping. V SPD sice Kühnert narazil na částečný nesouhlas, ale komentátoři připomněli, že cíle demokratického socialismu jsou v základních programových tezích SPD z roku 2007. Je tak na místě se ptát, zda SPD nemá spíš problém s vlastním programem.

Podobné výroky, jako byly ty Kühnertovy, nejsou navíc v Německu osamocené a objevují se čím dál častěji ve spojení s růstem ekonomických nerovností, klimatickou katastrofou i krizí bydlení. Otevřeně antikapitalisticky se profiluje velká část klimatického hnutí, která získala minulý rok většinovou podporu německé společnosti při bojích o Hambašský prales. Pro jedny nadějný a pro druhé děsivý rozměr reálných kroků dalo těmto diskusím hnutí za vyvlastnění velkých berlínských majitelů nemovitostí, které má podle všeho podporu aspoň poloviny obyvatel Berlína.

Pravice je vyděšená, že někteří lidé na levici a část společnosti přestávají hrát politickou hru podle jejích pravidel. Že na to není zvyklá, prozrazuje i způsob reakce, který má daleko k argumentům a skládá se hlavně z klišé a osobních útoků. Není divu, minimálně od dob Margaret Thatcherové si pravice zvykla na nepřekročitelnost tvrzení, že ke kapitalismu prostě není alternativa, čímž odpadla nutnost ho v diskusích obhajovat.

Strašení, že se levice chce vrátit do socialismu bývalého východního Německa, každopádně nesedí. Do NDR se nikdo vracet nechce (jako by to šlo!). Pokud se už někdo chce k něčemu vracet, pak k protestnímu hnutí za reformu NDR z konce osmdesátých let, jehož požadavky by asi dnešní česká i německá pravice považovala za levicový extremismus. Mnohem spíš tedy jde o návrat k promýšlení alternativ k nefungujícímu a sociálně i ekologicky destruktivnímu kapitalistickému systému, které v posledních desetiletích vymazala neoliberální pravice z myšlenkových a politických map.

Znárodnit, zespolečenštit, rekomunalizovat?

Dlouhá absence diskuse nad podobnými otázkami se ovšem projevila i na levici. Některé Kühnertovy výroky znějí poněkud abstraktně a často chybí ve vzletných frázích o kolektivizaci či demokratizaci prostor pro bližší představu (nebo pro diskusi). Důležitý krok v tomto ohledu udělalo právě hnutí za vyvlastnění velkých majitelů nemovitostí v Berlíně (Deutsche Wohnen enteignen), které důsledně mluví o zespolečenštění a rekomunalizaci vlastnictví, spíše než o jeho znárodnění. Vymezuje se tím proti státnímu socialismu sovětského typu, ale nikoli pouze ze strategických důvodů společenské přijatelnosti, nýbrž proto, že usiluje o zásadně jiný společenský projekt. V rámci pravolevých politických sporů posledních desetiletí se zdálo, že existuje pouze důraz na volný trh (pravice), anebo na jeho regulaci státem (levice). Aktivisté ale skrze důraz na zespolečenštění odmítají centralizující roli státu a zdůrazňují demokratičtější a horizontálnější formy vlastnictví, jako jsou družstva nebo commons, jež navíc mají potenciál překonávat hranice národních států, které už globální kapitál dávno nedokážou regulovat. Komunální vlastnictví měst a obcí není tak radikální alternativou jako například syndikáty vlastnických družstev (které v Německu už v nemalém rozsahu fungují), ale má stále o demokratičtější potenciál než představa státu jako silného vlastníka.

Za problematický moment Kühnertova rozhovoru považuji jeho tvrzení, že by soukromé vlastnictví bytů omezil na jeden – tedy na ten, ve kterém bydlím. Osobně mi ta představa příliš nevadí (radikálně bych si polepšil), ale nejsem si jistý, jestli radikalita levicové rétoriky má spočívat právě v tom, na jak velký (nebo spíš malý) majetek soukromé vlastnictví omezíme. Vytváří to falešný dojem, že problémem je střední třída a drobní vlastníci. A v lidech pak oprávněnou obavu, že jde o jakýsi nový způsob omezování jejich svobody. Jde spíše o to omezit ty největší vlastníky, kteří naši svobodu dennodenně ohrožují, tedy velké spekulanty s nemovitostmi nebo uhelné společnosti.

V kapitalismu se vyvlastňuje každý den

Jak upozorňuje Fabian Westhoven z časopisu Analyse und Kritik, v kapitalistickém systému se vyvlastňuje každý den. O svůj majetek jsou pod tlakem velkých korporací připravováni drobní zemědělci či původní obyvatelé globálního Jihu. Masové vyvlastňování postihlo bývalé východní Německo, Českou republiku a další postsocialistické země, když byla obrovská část veřejného majetku převedena za směšné ceny do rukou západního kapitálu nebo nových ekonomických elit. Andrej Babiš by nám o tom mohl vyprávět.

Naopak příkladem toho, jak ochotně se na bezpečnou náruč státního vlastnictví spolehne finanční kapitál, když se ze zisků stanou ztráty, je ekonomická krize z roku 2008. Celá řada bank tehdy přešla do státního vlastnictví prostě proto, aby stát z veřejných peněz sanoval jejich dluhy. Ostatně „reformy“ po roce 2008 nebyly ničím jiným než dalším kolem vyvlastňování společenského majetku.

BMW, Google a péče

Návrh na kolektivizaci BMW sice plní titulky novin nejen v Německu, ale ne náhodou sám Kühnert spojil téma kolektivizace spíše s internetovými giganty. Kolektivizace BMW by sice jistě prospěla každodennímu životu i důstojnosti dělníků a dělnic automobilky i sociální soudržnosti německé společnosti, jako příklad cesty k socialismu nás ale tento symbol může svést na scestí.

Stará dobrá fráze o socialismu jako „vlastnictví výrobních prostředků“ totiž může navozovat představu, jak ostatně upozornil v rozhovoru sám Kühnert, že žijeme stále ve společnosti Marxova 19. století, kde jde prostě o to, aby dělníci získali podíl na vlastnictví strojů. Taková představa ovšem s sebou nese jisté komplikace s ohledem na výzvy a formy ekonomiky, které v současnosti čelíme. Ne náhodou mluví Kühnert o demokratické kontrole internetových gigantů, jako je Google, které sice podle tradičních představ nic nevyrábějí, generují ale enormní zisky a mají stále větší moc nad našimi životy.

Už kvůli klimatické katastrofě, která na nás začíná dopadat, nemůžeme zůstat uvězněni v představě o rozvíjející se industriální společnosti, jejíž zisky si budeme spravedlivě rozdělovat. Demokratizace vlastnictví neznamená jen možnost společně spravedlivě vyrábět, ale také se společně rozhodnout, že některé věci vyrábět nebudeme a investujeme radši do činností, na kterých závisí osud naší společnosti i naše individuální blaho – příkladem je stále podhodnocená nebo i zcela neplacená sféra péče.

Po dopsání článku odmítla po tlaku koaličních partnerů Kühnertovy výroky jako nesprávné i předsedkyně SPD Andrea Nahles.

Autor je spolupracovník redakce.