Kapesní průvodce po politice budoucnosti

Tváří v tvář klimatické změně i dalším výzvám se české politické elity o klíčové otázky přežití společnosti takřka nezajímají. Změníme to?

Český politický hobitín obecně příliš neoplývá politickou představivostí. Možná je to tím, že jsme v průběhu 20. století vyhnali všechny „cizorodé“ prvky, nebo snad tím, že už pár desítek let hledáme vizi vlastního směřování. Návrat do Evropy už jsme si prožili, byť trochu roztřeseně, a na nový příběh zatím čekáme. Namísto politiky budoucnosti a hledání vize dalšího směřování tváří v tvář novým výzvám se české politické elity ohlížejí přes rameno zpátky do minulosti nebo přešlapují na místě.

Politika minulosti

Svět ale už nikdy nebude tak jasný a přehledný, jak si to vysnili lídři nejrůznějších národoveckých hnutí. V globálním kapitalismu takový být ani nemůže. Tím, že se snaží problémy dnešního světa redukovat na hulákání proti sňatkům lidí stejného pohlaví, ovšem dnešní konzervativci jen odvádějí pozornost od skutečných problémů. Pokud ale politická reprezentace bude kašlat na klimatickou změnu i na to, že je třeba přestavět sociální stát pro potřeby 21. století nebo že bez adekvátní přípravy se naše společnost doslova utopí v informacích a dezinformacích, pak naše zemička brzy zkolabuje. A to může jen těžko být naším „národním zájmem“.

Milé političky a politici, míč je teď na vaší straně!

Pro budoucnost nicméně mnoho nedělají ani strany a hnutí, která chtějí řídit stát jako firmu, jejímž inovačním vrcholem je „lepší linka na toasťák“. Politici sice mluví o reformách, o tom, jak s problémy zatočí, ale jejich plány nepřekračují horizont volebního období a zpravidla tkví v různých kosmetických změnách, škrtech nebo snižování daní. Pokud má být vrcholem důchodové reformy snížení daní, aby si lidé mohli snáze naspořit, pak je zřejmé, že od dnešních ideových otců či matek nemůžeme čekat žádnou revoluční změnu.

Politika budoucnosti

Jaké jsou tedy základní směry dnešní politiky, které vyžadují novou politickou imaginaci, vůli a rozhodnost? O klimatické změně se toho naštěstí píše čím dál víc. Klimatická krize ostatně už dnes vede k migraci a válce o zdroje, byť v Evropě zatím pociťujeme „jen“ extrémní výkyvy počasí. Je ale skoro jisté, že pokus o zmírnění dopadů změn klimatu i adaptace na ně (například ve městech, která se v letních měsících mění v roztopené pece) patří k největším výzvám, jimž čelíme. Na úrovni naší země se musíme zamyslet nad energetickým mixem, nad tím, jak udržet ve městech přijatelné podmínky pro život a jak pracně obnovit zničenou půdu a krajinu. Není na co čekat – klimatická změna se dotýká nás všech. Vůbec mě ale nepřekvapuje, že to byl právě český premiér, kdo tvrdší přístup ke klimatické politice na úrovni Evropy zablokoval s odkazem na ochranu podnikatelů a zaměstnanců. Jen aby na mrtvé planetě nějací zůstali…

Hrozící demografická změna

Klimatická změna ale není jediný fenomén, na který se musí politické elity zaměřit. Podobně zásadní ve svých dopadech je třeba stárnutí společnosti. O tom se nejčastěji hovoří v souvislosti s důchodovým systémem, jenže mnohem dříve se dotkne péče, ať už v podobě zdravotních nebo sociálních služeb. Dnes je v Česku asi pětina lidí nad 65 let, ale v roce 2050 to podle prognózy ČSÚ budou tři z deseti občanů. To neznamená jen jiný model péče, než na jaký jsme zvyklí, ale i jiný pohled na stáří. Stárnutí společnosti a demografické změny, které jsou dnes spíš zdrojem strašení („nebude na důchody“), mohou být příležitostí, jak znovu promyslet způsob, kterým se díváme na druhé i na sebe sama.

Společenská solidarita včetně sociálního státu má svoji nutnou prerekvizitu v dobrém finančním zajištění společnosti. Zároveň je ale jasné, že pokud se bude měnit věková struktura společnosti, přerozdělování od zdanění práce směrem k financování sociálních systémů přestane být dostačující. Druhou velkou otázkou je i personál takových služeb, který už dnes často chybí – mimo jiné i proto, jak málo si profesionální péči ceníme.

Je jistě možné se rozhodnout, že standard sociálního zabezpečení výrazně klesne nebo bude dostupný jen pro úzkou skupinu lidí. Radši bychom ale už dnes měli uvažovat nad dalšími zdroji financování a rovněž zdanění. A to nejen na úrovni národních států, ale na úrovni celé Evropské unie, pro jejíž soudržnost je sociální politika a sociální standard zásadní. Ve světě, který je čím dál více nejistý, možná právě naše soudržnost rozhodne nejen o tom, jestli se nám bude žít dobře, ale i o tom, jestli vůbec přežijeme.

Nové technologie a vzdělávání

Čekají nás rovněž technologické změny – hlavně na trhu práce, který bude o poznání nejistější a proměnlivější. S tím úzce souvisí otázka vzdělávání a vzdělávacího systému. Pokud planeta nezanikne, moje budoucí děti půjdou do první třídy kolem roku 2028 a pracovat by mohly třeba do roku 2080. To, co se dnes může zdát jako nepředstavitelně dlouhá doba, je horizont, na který se při transformaci vzdělávacího systému musíme dívat. V dnešní společnosti, pro kterou je charakteristická informační přehlcenost, je přitom vzdělávání zcela zásadní. Bohužel má české školství jen nízký vliv na vyrovnávání nerovností. Pokud se narodíte do rodiny, ve které se neklade na vzdělání důraz, škola vás nezachrání. Roztáčí se tak spirála vyloučení a polarizace společnosti. Když k tomu připočteme obtížně řešitelné exekuce nebo třeba nevyhovující bydlení, máme před sebou riziko ohrožující soudržnost naší společnosti nejen dnes, ale i v dalších letech.

Technologie změní trh práce, vnímání mezilidských vztahů, a klíčovou roli budou hrát i v komunikaci mezi státem či samosprávou a občanem. Budoucnost ale netkví jen v kvalitním e-governmentu, věci, která měla být funkční už před lety, ale i v tom, jak dobře se dokážeme popasovat s pokušením elektronicky měřit, snímat a kontrolovat nejen sami sebe, ale i své okolí. Kontrola a panická hrůza ze „zneužívání“ a přísnost na ty nejslabší a nejchudší jsou vlastní politikům a političkám napříč stranickou příslušností.

Budoucnost musí být lidská

V jádru politiky budoucnosti musí být dvě věci. Zaprvé naše přežití: tady se dotýkáme klimatické změny, částečně i soudržnosti Evropské unie a dalších větších geopolitických celků, jejichž součástí jsme. Zadruhé lepší kvalita života: dnes mám při pohledu na politiku často pocit, že pro elity jsou voliči přinejlepším konzumenty a přinejhorším kolečky v promazaném stroji. Takový stav ale není do budoucna udržitelný. Musíme se proto zamyslet nad tím, jak nastavit veřejnou a sociální politiku tak, aby byla schopná podporovat lidi a zajistit, aby se jim žilo dobře bez ohledu na to, odkud jsou nebo jakou mají práci. Jistě, budoucnost, která bude barbarská a nesolidární, je také alternativou, ale troufnu si říct, že k takové směřovat nechceme, ať už stojíme nalevo nebo napravo. Milé političky a politici, míč je teď na vaší straně!

Autorka je publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies