Nezodpovědné dětské dluhy

Kritici novely občanského zákoníku, která má zamezit dětským dluhům, nezodpovědně hazardují s budoucností dětí z chudých rodin.

Foto pxhere.com

„Když to dítě se nebude moci zadlužit, tak tím budeme vychovávat generaci, která bude a priori nezodpovědná, protože přece oni nebudou dlužníci, ten dluh přejde okamžitě na rodiče. Čili je to určité vychýlení té rovnováhy práv a povinností, kdy těm nezletilým budou svědčit práva, ale nebudou je tížit povinnosti, které jsou s tím spojeny,“ nechal se slyšet Dominik Feri v Poslanecké sněmovně. Pro přesnost dodejme, že reprodukoval myšlenkové pochody odborníků na civilní právo, kteří mají obavu z toho, že by děti před patnáctým rokem zneužívaly toho, že se nemohou zadlužit. Pokud tedy něco neprovedou úmyslně – tam jim odpovědnost má zůstat i před patnáctým rokem života.

Tato slova zazněla při projednávání poslanecké novely občanského zákoníku, podle níž by peněžité dluhy dětí mladších patnácti mohly přecházet ze zákona na jejich rodiče nebo na lidi, kteří je mají v péči. Feriho výroky, které ocitovala ve zkrácené (a tím i zkreslené podobě) ČTK, vyvolaly řadu reakcí na sociálních sítích. Sám se pak hájil tím, že jako zpravodaj musí zmínit i možné nedostatky novely a že jen shrnoval názory odborníků. Jaký názor má sám Feri, uvidíme, až podle toho, jak bude hlasovat.

Finančně negramotná generace?

Odkud vítr vane, lze najít v komentáři Karla Eliáše, jednoho z těchto odborníků a hlavního autora nového občanského zákoníku. Ten se domnívá, že „dobrý úmysl chránit děti může zrodit generaci finančně negramotných nezodpovědných sobců“. V Eliášově komentáři je ještě jedna zajímavá pasáž, kdy cituje Daniela Hůleho z Člověka v tísni. Ten měl na setkání právníků říct, že „mezi přítomnými profesory a docenty byla silně nadreprezentována společenská vrstva vzdělanějších, majetnějších či konzervativněji zaměřených lidí, kteří si neumí představit, že jsou děti, které prostě u sebe nemají vždy nějaké drobné a kterým jejich rodiče nevštípili pravidla fungování společnosti,“ což Eliáš vnímá dle svých slov jako demagogii.

Jak učit odpovědnosti děti, které nejenže mají někdy nezodpovědné rodiče, ale zakoušejí i důsledky nezodpovědného vládnutí?

Jako vždy je ovšem důležitý kontext. Na setkání, kde slova Daniela Hůleho zazněla, se mluvilo o tom, jestli mají děti u sebe vždy nějaké peníze, anebo zde se může stát, že na jízdenku (třeba do školy) prostě nemají. Jádro sporu bylo v tom, zda lze malému dítěti přiřknout odpovědnost za to, že jede načerno, a jestli je tedy fér, když pak platí pokutu, která se při nezaplacení může proměnit v exekuci. V diskuzi Karel Eliáš jako argument uvedl, že on jako dítě u sebe vždy nějaké peníze měl, a proto Daniel Hůle reagoval výše citovanými slovy. Aby přítomným pánům vysvětlil, že jsou i děti, které u sebe peníze nemají.

Výchova dětí z chudých rodin

Tím se dostáváme k důležitému aspektu, který se novely a dětských dluhů týká. Řada těchto zadlužení se odehrává v kontextu chudoby a sociálního vyloučení. Většina dětí, které jezdí načerno, nedostávají peníze od rodičů na lístky, protože ti je prostě nemají, anebo je utratí za něco jiného. Pro děti to vyjde nastejno. Děti pak rodičům často o pokutách ani neříkají, protože vědí, že rodiče by pokutu nezaplatili. Děti, které mají jízdu načerno jako sport, i když jsou z finančně zajištěných poměrů, v exekuci obvykle nekončí, rodiče za ně jejich problémy nakonec vyřeší a nenechají je jít do života s dluhem. Koho tedy vlastně vychováváme k odpovědnosti? Děti z chudých rodin, které už od začátku učíme, že jsou situace, které nemají dobré řešení. Třeba když musíte jet do školy autobusem, na který nemáte.

Paradoxní na celé záležitosti s dětskými dluhy je, že většina lidí ani neví, že se u nás mohou zadlužit i velmi malé děti, teoreticky i novorozeně. Tedy vlastně ani ne tak úplně teoreticky. V minulosti se tu novorozeňata zadlužovala běžně, pokud neplatila poplatky za odvoz odpadů v místě svého trvalého bydliště, když byla třeba v kojeneckém ústavu, později v dětském domově. Lidé, kteří z nemluvňat vyrostli, to zjistili často až ve chvíli, kdy měli dostat první výplatu. Děti, které prošly exekucemi, často nikdo nekontaktoval, o svém dluhu tak ani nevěděly a nemohly s ním nic dělat. Těžko soudit, jak se vztah k odpovědnosti takto postižených dětí vyvíjel. Obvykle však lidé tak nějak automaticky předpokládají, že za děti mladší patnácti let ručí rodiče. Skutečnost je ale v tuto chvíli taková, že pokud osmileté dítě při jízdě na kole omylem poškodí zaparkované drahé Porsche, dluh jde za ním.

Naděje na život bez dluhů

Diskutovaná novela by měla dluhy vzniklé z nedbalosti u dětí mladších patnácti let přesunout na rodiče. Pokud však jde o úmysl, tedy když například dítě zbije spolužáka, kterému tak vznikne škoda, jde odpovědnost pořád za ním, to se nemění. Neblížíme se pořád ani zdaleka tomu, jak to mají upravené například v sousedním Německu, kde děti do sedmi let nemohou dlužit vůbec a od sedmi let se jejich odpovědnost postupně zvyšuje. Důležitý moment v jejich právní úpravě však je, že když dítě dovrší osmnáctý rok, může splácet své závazky pouze do výše svého osobního jmění. Do života tak jde nezatížené dluhy. Některé náklady pak nejdou za nikým konkrétním, bere je na sebe celá společnost.

V tuto chvíli sice dětem už dluhy za odpady nevznikají, ale pořád jsou lidé, kteří jsou v exekuci kvůli tomu, že je neplatili jako děti. Stejně tak jsou zadluženi ti, na které rodiče napsali smlouvu na telefon, protože sami na sebe ji kvůli dluhům napsat nemohli, a pak neplatili. Stále ještě vznikají dluhy dětem za jízdu načerno třeba v šesti letech.

Všechny příklady, které se objevují jako argumenty proti novele, vycházejí z předpokladů finančně zajištěných rodin, kde jsou zcela rozvrácené vztahy. Čtrnáctileté děti, které záměrně zapalují stoh a pak tvrdí, že to bylo z nedbalosti, aby zadlužili své rodiče, nebo příklady dětí, které budou schválně jezdit načerno, aby své rodiče potrestaly za to, že jim něco nechtěli koupit. To si sice lze představit, ale nikoli jako všeobecný fenomén, jen jako vzácný příklad zcela nefunkčních vztahů. Oproti tomu dětí chudých rodičů je mnoho. Proti nezletilým je podle exekutorské komory vedeno 3476 exekucí, z toho 2200 proti dětem mladším patnácti let. To je ale jen špička ledovce – dlužníků, kteří ještě nejsou v exekuci je mnohem víc. K tomu je potřeba připočítat všechny ty, kteří jsou mezitím dospělí, ale dluhy jim vznikly v dětství, tam počty stoupají k desetitisícům.

Máme přes osm set tisíc lidí v exekuci, řada z těchto lidí má děti. Ty vyrůstají do světa, který k nim není spravedlivý, protože jsou na tom mnohem hůř než jejich vrstevníci, za které rodiče kdejaký problém urovnají. Jak učit odpovědnosti děti, které nejenže mají někdy nezodpovědné rodiče, ale zakoušejí i důsledky nezodpovědného vládnutí, je složitá otázka. Naším cílem by ale rozhodně mělo být, aby děti zadlužených rodičů mohly do života vstupovat alespoň s nadějí, že nedopadnou úplně stejně. Tedy aby tu nebyly děti, které budou zadlužené už jako děti.

Autorka je redaktorka Alarmu.

  

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image