Foto Petr Zewlak Vrabec
Je všeobecně známo, co v uplynulých měsících otřásá světem a jeho vratkými základy: hrozba klimatické změny. Že je to každodenní odrhovačka, kterou občanská společnost ústy starších i mladších Klausů zesměšňuje meteorologickými poukazy na to, že minulý měsíc byla u nás na chalupě docela kosa? Ne, je to záležitost v pravém slova smyslu fatální. Vůbec nepřepaluje, kdo tvrdí, že se klimatická krize dostala mimo kontrolu a že jde o nejvážnější krizi v celé dosavadní historii lidstva. Ohroženo je nejen přežití přepychových struktur takzvaných vyspělých společností a základní infrastruktura společností nevyspělých (jeden z motorů migračních vln), ale i přežití člověka jako druhu.
Dvě alarmující pravdy
Zastavme se u tohoto globálního a bezprecedentního průšvihu. Loni v listopadu vznikla z rozhodnutí Kongresu USA Národní studie o klimatu. Klimaskeptická Trumpova administrativa povinné zveřejnění studie schválně načasovala na Den díkuvzdání, protože ve sváteční náladě nikdo nechce sledovat zpravodajské kanály. Natož slyšet shrnutí, že „ani globální snahy o zmírnění příčin změny klimatu, ani regionální úvahy o adaptaci na její dopady se v současné době neblíží rozměrům potřebným k tomu, aby se v nadcházejících desetiletích zabránilo značnému poškození americké ekonomiky, životního prostředí a lidského zdraví i blahobytu“.
Předtím – v říjnu 2018 – spatřil světlo světa raport Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), který uvádí, že máme dvanáct let (sic!) na to, abychom dostali uhlíkové emise pod kontrolu. Jinak budeme čelit „klimatické katastrofě“. Nejde o žádný alarmismus politicky podvratných „ekosocialistů“. Většina expertů panelu je jmenována vládami, a tak má tendenci sepisovat zprávy, které jsou pro tyto vlády – exekutivy výdělkářských společností, uvažujících v perspektivě ročních obratů a zisků – co nejpřijatelnější, co nejméně tlačící na transformaci základních prvků systémového bytí. Odborníci IPCC se vyznačují opatrností; jsou tradičně velmi konzervativní ve formulacích prognóz a jejich dosavadní zprávy se ukázaly být spíše optimistické. Jinými slovy: hrozí nebezpečí, že optimistická je i šibeniční dvanáctiletá lhůta, kterou od nich naposledy lidstvo dostalo. Katastrofická spirála se může rozjet odteď kdykoli. A končíme, takříkajíc zavíráme krám. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Sbohem a šáteček.
Není to revoluce, ale rvačka o malou českou flákotu globální mršiny Země, našeho jediného a společného – tak dlouho devastovaného – domova. Je jasné už dávno, že manipulovat s velkým množstvím lidí lze i jinak než koblihami.
To je také důvod, proč se v Evropě zvedla impozantní zelená vlna, která se o posledním víkendu nahrnula do poslaneckých křesel ve Štrasburku a zaplavila ulice evropských měst hlavně mladými lidmi. A to je i důvod, proč začíná patřit k všeobecnému vzdělání, že po tolika internacionálních klimatologických konferencích, zářných slibech papalášů a následné trumpovské reakci je zřejmé, kdo za to může. A že je třeba – jak říkají Francouzi – „myslet revoluci“, změnit systém, a tím – možná – nakonec i to zatracené klima. Revoluce nejsou experimenty s miliony lidských pěšáků na šachovnici, ale záchranné brzdy. Tuší to i patnáctiletá Greta Thunberg, která na prosincové Konferenci OSN o změně klimatu (COP 24) v Katovicích prohlásila: „Protože se naši lídři chovají jako děti, budeme muset převzít zodpovědnost, kterou měli mít dávno. (…) My jsme sem nepřišli prosit vůdce světa, aby se zabývali naší budoucností. Ignorovali nás v minulosti, budou nás ignorovat znovu. My jsme sem přišli, abychom jim dali vědět, že přichází změna, ať se jim to líbí, nebo ne.“
Americký marxista Phil Gasper, editor čtvrtletníku International Socialist Review, si po přečtení oficiálních dokumentů na to konto povzdechl (v úplně posledním čísle časopisu, který letos na jaře po dvaadvaceti letech zbankrotoval): „Znamená to, že musíme svrhnout kapitalismus a nahradit ho společností založenou na kontrole výroby a udržitelném rozvoji (…) v příštích dvanácti letech? Jakkoli by se mi něco takového líbilo, myslím, že to bude trvat déle.“
V Česku už to prasklo. Nebo ne?
Pozor, zde začíná ironie. Českem v těchto dnech otřásá něco docela jiného. Stalo se totiž avantgardou antikapitalistické revoluce. Žádný zelený Čech, natož ekosocialista, se sice do Evropského parlamentu nedostal, ale Zelení – jak se sami chlubí na svých stránkách – „přispěli k úspěchu kandidátky s nejekologičtějším programem“. To je jisté. Neboť evropská kandidátka TOP 09 a Starostů a nezávislých, kterou členové Zelených svými jmény ozdobili a která získala skoro dvanáct procent hlasů (tři křesla v EP), je totiž nepochybně antisystémovou úderkou. To už ostatně předloni potvrdili bývalí ministři životního prostředí a řada přírodovědců, kteří Miroslavu Kalouskovi slavnostně předali „Memorandum o ochraně životního prostředí pro TOP 09“. Při té příležitosti profesor Univerzity Karlovy Jakub Hruška, signatář memoranda, provedl radikální útok proti koncentraci kapitálu, nevyhnutelné to zplodině kapitalismu: „Musí skončit extrémně velkoplošné pěstování jen několika plodin, které způsobuje obrovskou erozi, pokles kvality půd, a je doprovázeno neúnosnou chemizací.“
Dnes jsme se posunuli do další etapy a můžeme v Česku vidět obrovské demonstrace proti ovládnutí státu velkým kapitálem. Pražská úterní demonstrace na Václavském náměstí byla největší od listopadu 1989. České masy navíc nejsou ve svém heroickém boji samy. Bratrská pomoc z Bruselu přispěchala s otřesným odhalením, že kapitál odevzdaný do svěřenských fondů si jeho vlastníci, kteří byli zvoleni a jmenováni do veřejných funkcí, můžou kdykoli vzít zpět. A už předtím mají „zájem na tom, aby firmy byly úspěšné,“ píše deník Právo 3. června. Kde to potom jsme, ne-li v zahnívajícím kapitalismu? Proč každý kapitalista ve státních službách nerozdá své peníze chudým a nepoloží tak základy socialismu?
Týž den v témže deníku se komentátor Josef Koukal odpoutal od ekonomické základny a přímo napadl jádro nadstavby, tedy politické strany liberální demokracie. Poctivě vylíčil, že dnes nevíme, zda jsou pravicové, nebo levicové (některé – dodal bych – otevřeně říkají, že nejsou ani to, ani ono, a naprosto všechny dle této premisy konají). Nevíme, míní odvážný komentátor, za kým určitá strana stojí, neboť je se všemi a taky trochu proti všem. Občany vzývá, když jí hodí hlasy, a ignoruje, pokud vyjdou do ulic (nebo pokud je do voleb daleko, řekl bych). Zkrátka, možno uzavřít, co se i v rozpoutaném revolučním zdvihu komentátor zřejmě obával doříci: tato demokracie je pouhá fasáda a základy demokratické nejsou.
Někdo by měl Philu Gasperovi do Ameriky a Gretě Thunberg do Švédska poslat urgentní vzkaz, aby nevěšeli hlavu, poněvadž v Praze už to začlo: VČSR, Velká česká socialistická revoluce. Stačí jen, když se k nám ostatní připojí a do dvanácti let ten kapitalismus svrhnout stihneme. Vyvrátíme jej do základů.
Bohužel se pohybujeme v kruhu
Konec ironie a sarkasmů, dál nechť je zde už jen pokus o pravdu a nic než pravdu. Co nejstručnější objektivní závěr je však obtížný. V té naší revoluci s evropským rozměrem se totiž vážně tvrdí, že jde jen o Babiše, jedině o jeho podvody a politické konstrukce. „Všetci kradnú, iba ja čerpám,“ hlásal vtipný transparent na Václaváku. Znamená to snad, že kromě Babiše nekrade a nečerpá dotace už nikdo? „Už nás nebabiš.“ Nebaví nás myslet? Vše nasvědčuje, že jen Babiš zjevně zkoncentroval kapitál. Nikoli Kalouskovi zbrojaři, ale Babiš přece zaplavil zemi monokulturou řepky, která eroduje půdu a ke všemu ještě tráví zvířátka. Jediná strana hodná kritiky je Babišovo ANO – a pouze tento podnikatelský projekt měl na mysli a výslovně jmenoval citovaný komentátor Práva, když bezděčně popsal vlastnosti naprosto všech stran. Vždyť i Piráti mají koncept levice-pravice za „přežitý“ a docela jistě spoustu lidí – a nejspíš i sami sebe – vodí za nos. Ještě dostaneme možnost porovnat, čím přesně se liší řízení státu jako firmy od ovládání státu skrze firmy. Je jasné už dávno, že manipulovat s velkým množstvím lidí lze i jinak než koblihami. Také jiným a také zjevně přeexponovaným pocitem ohrožení, než jaký okamurovským aranžérům davů skýtají uprchlíci.
Není to revoluce, ale rvačka o malou českou flákotu globální mršiny Země, našeho jediného a společného – tak dlouho devastovaného – domova. Domova nad propastí, kde zástupové slouží jako kompars silových manévrů elitářů proti jelitáři, jako „aktivní občanská společnost“ rozpolcená rvačkou oligarchií v rozkládajícím se systému. Nechali jsme se nachytat náboráři mocných fanklubů. O takovém intelektuálním sešupu národa Komenského nikomu nic revolučně strhujícího – do Ameriky, Švédska a kamkoli jinam – raději nevzkazujme. Nic tu nezačlo, je to jen pohyb v kruhu.
Autor je politický komentátor.