Foto pixabay.com
Jaroslav Kubera nedávno na půdě Senátu prohlásil, že se sice nechováme hezky k přírodě, ale jsme prý příliš malí na to, abychom jí mohli skutečně ublížit. Kdyby měl pravdu, bylo by to vlastně krásné. Lidé by mohli dál využívat přírodu, hromadit plasty, spalovat uhlí a doufat, že objeví nová uhelná naleziště a že se odněkud zjeví nový čistý vzduch. Mohli bychom se dál chovat jako děti, které jsou dost velké na to, aby si mohly s přírodou dělat, co chtějí, a zároveň dost malé na to, aby se bez nich příroda obešla a zachránila sebe sama. Vědecké výzkumy nám ale už několik dekád dokazují, že jsme dost velcí na to, abychom přírodu zničili. Ve skutečnosti máme posledních pár let na to, abychom vzali do rukou všechnu svoji velikost, pokusili se uskutečnit klimatickou spravedlnost a odvrátili konec světa, jak ho známe.
Chápejme civilizaci jako kompost
Neustále si zkoušíme zvyknout na to, že lidé jsou středem vesmíru. Přes galileovský obrat se do toho bludného kruhu myšlení vracíme stále znovu a předpokládáme, že všechno bylo stvořeno pro člověka. Toto časté západní přesvědčení propálí křesťanství, když začne tvrdit, že všechno bylo stvořeno pro člověka a že zvířata a rostliny mají lidským bytostem jen sloužit. Stav naší planety dokládá, že jsme minimálně po dobu posledních dvou století zapomněli na druhou stranu mince – totiž, že nejde „jen“ čerpat. Být nejrozvinutějším zvířetem na světě s sebou nenese jen výhody, ale i odpovědnost a riziko, že se nám všechno může tak trochu vymknout z rukou. Minimálně po Osvětimi bychom se měli poučit, že Bůh, který by nám trhnul rukou předtím, než uskutečníme katastrofu, tu prostě není.
Místo známého snu ve stylu postavit dům, zplodit syna a pořídit si auto můžou lidé snít o tom, že zasadí strom, zapojí se do komunity a jejich odkaz bude v budoucnu dobře kompostovatelný.
Jestli něco ke konstruktivnímu řešení klimatické krize nepotřebujeme, je to vševědoucí lamentování, že všechno je už stejně ztraceno, změna je nemožná a můžeme se všichni rovnou skupinově zabít. Otázkou přesto je, jaká pozitivní vize nám zbývá. Filmový tvůrci nás už pár desítek let zásobují různými verzemi konce světa. Dost dobře by mohly být pravdivé, kdybychom vesmírné lodě mimozemských civilizací nahradili vlastními elektrárnami a mimozemský valící se sliz změtí plastového odpadu. Jednu z konstruktivních vizí přináší filosofka Donna Haraway, která navrhuje dívat se na naši civilizaci jako na určitý druh kompostu. Není totiž dobrý nápad udržovat systém v současné podobě a krmit jej bůžky úspěchu a růstu. Místo skvělých budovatelů a těch nejcivilizovanějších zvířat bychom se mohli snažit být ne zas tak jedovatou součástí kompostu. Někteří „hrdinové“ naší doby jsou totiž zcela jistě „nekompostovatelní“. Místo známého snu ve stylu postavit dům, zplodit syna a pořídit si auto můžou lidé snít o tom, že zasadí strom, zapojí se do komunity a jejich odkaz bude v budoucnu dobře kompostovatelný.
Nejen lidé si zaslouží zachránit
Klimatická krize už dávno není téma jen pro přírodní vědce a vědkyně. Tito lidé vymýšlejí technologie, které nepředstavují takovou zátěž pro životní prostředí, a když se to hodně povede, dokonce napraví některé kiksy, kterých jsme se dopustili. Vědci a vědkyně ze společenskovědních disciplín však mají neméně důležitý úkol. Musí totiž vymyslet způsob, jak se podle zjištění přírodních věd konečně začít chovat a transformovat naši dravou civilizaci a zmírnit její sebevražedné tendence. Společenští vědci nemusí bojovat o záchranu každého vymírajícího zvířete. Místo toho ale mohou čelit naší hluboce zažitým představám, že nemůžeme pozřít nic, co na sobě nemělo nejmíň jednu vrstvu plastu, nebo že žádná radost není tak velká, abychom ji nemohli korunovat nějakou tou blyštivou, novou věcí z cool obchodu. Neproblematičtější pak je, jak o těchto věcech přesvědčit ostatní lidi a zvlášť část reklamního průmyslu a firem, které se usilovně snaží těchto našich malých úchylek využívat co nejlépe a bombardovat nás horami svých produktů, jež většinou levně vyrobí na druhém konci světa. Klimatická „Nobelovka“ se pak už třese na toho, kdo vymyslí, jak zapojit do boje o udržitelnou budoucnost planety i ten malý hlouček psychopatů, které jsme kdovíproč nechali vlastnit většinu bohatství a kteří si už za své těžce vydobyté peníze nakoupili speciální bunkry, do kterých se hodlají schovat, a doufají, že nebudou v případě katastrofy potřebovat moc vzduchu nebo vody.
Celá příroda nám zkrátka dává čím dál hlasitěji najevo, že není jen nekonečným prostorem, který můžeme zaplnit splašky a odpadky. Není ani mocnou černou dírou, která spolyká všechno použité zboží. Lidé nejsou jedinými živými bytostmi, které si zaslouží být zachráněni, a vlastně je ani nemůžeme zachránit vytržené z okolního prostředí. Můžeme se ale stát součástí přírody, která brání sebe sama, a aktivně se stavět proti procesům, jež směřují ke zničení celé planety. Naše největší síla nyní spočívá v uvědomění, že jsme nedílnou součástí světa, a nikoli neškodnými černými ovcemi anebo všemocnými vládci.
Autorka je teoložka a feministka.