Foto Saša Uhlová
Evropská rada šéfů a šéfek vlád členských zemí EU minulý týden po dlouhém rokování rozhodla, že navrhuje německou lidoveckou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na předsedkyni nové Evropské komise. Belgický liberální předseda vlády Charles Michel získal post předsedy Evropské rady. Na rozdíl od Michela, nemá Ursula von der Leyen svůj post jistý. Návrh na její jmenování musí projít Evropským parlamentem, kterému by se nemusel líbit netransparentní proces výběru. Von der Leyen potřebuje k potřebné absolutní většině vedle podpory lidovců (EPP) a liberálů (Renew Europe) také hlasy socialistů (PES-S&D) a zelených (GREENS). Projde von der Leyen do čela Evropské komise? A chceme vůbec, aby prošla?
Evropa bojuje s formou své vlastní existence. Současná špinavá hra je výsledek nejasné podoby Evropské komise.
Letošní volby do Evropského parlamentu měly fungovat podle principu tzv. spitzenkandidátů, který zažil svoji premiéru před pěti lety. Ve volbách v roce 2014 systém fungoval tak, že politická skupina, která získá nejvíce mandátů v Evropském parlamentu, měla právo, aby byl její spitzenkandidát navržen na post předsedy Evropské komise. A lídr tehdejší nejsilnější eurostrany EPP – Jean-Claude Junker – byl skutečně po volbách zvolen do čela Evropské komise.
Spitzenkandidáti jako lákadlo pro voliče
Můžeme polemizovat, jestli se jednalo o model úspěšný, ale nemůžeme popřít, že zájem o volby do europarlamentu byl letos skutečně vyšší: poprvé za dvacet let se zúčastnilo více evropských občanů než v posledních volbách. Průměrná volební účast se dokonce poprvé dostala nad padesát procent od vzniku současné EU v roce 1992. Závěry byly vesměs pozitivní: politická témata Unie konečně začínají být pro občany důležitá. Evropský parlament byl přesvědčený, že vyšší účast je zásluha systému spitzenkandidátů, protože občané konečně vědí, které kandidáty – a hlavně s jakým programem – do bruselských pozic pošlou. Spitzenkandidáti dali volbám „tvář“ a učinili z komplexní evropské politiky jednodušší, méně stínovou a abstraktní formu.
Spitzenkandidáti byli sice i letos známé osobnosti, nicméně tváře lidovců Manfred Weber nebo socialistů Frans Timmermans se nelíbili francouzskému prezidentu Macronovi. Jeho liberální skupina se již před volbami rozhodla nejít cestou spitzenkandidátů. Macron dlouhodobě věděl, že liberálové nikdy nebudou nejsilnější eurostranou, takže současný systém by mu nikdy nepřinesl vrcholnou pozici v evropských strukturách. Weber měl sice podporu své politické skupiny v Evropském parlamentu, ale národní lidovecké lídry přesvědčit nedokázal. Timmermans měl ze všech spitzenkandidátů asi nejlepší karty: vlastní eurostrana ho podpořila a zároveň se líbil i velké části zejména západních národních vlád. Weber a Timmermans ovšem byli nakonec konfrontováni se stejným problémem: obě eurostrany, lidovci a socialisté, volby jasně prohrály – napříč Evropou ztratily kolem pěti procent. Jasnými vítězi byli nakonec liberálové, zelení a extrémní pravice.
Staré dobré zákulisní jednání
Slabý výsledek lidovců a socialistů byl polibkem smrti systému a umožnil Macronovi prosadit v rámci rady úplně jiné kandidáty, kteří voleb do europarlamentu nezúčastnili, a tedy nezískali žádnou legitimitu od evropských voličů. Popření principu spitzenkandidátů mu ještě usnadnila skupina V4, která sehrála roli užitečného idiota. V4 blokovala Timmermanse protože liberálně levicový předseda komise by mohl být problematický při budování neliberální demokracie maďarského nebo polského střihu. Macron nakonec získal, co chtěl: lidovci přišli s novou kandidátkou, oslabenou německou ministryní obrany, a sám prosadil frankofonního Michela na předsedu Rady a francouzskou šéfku Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde do Evropské centrální banky. Na rozdíl od von der Leyen, nemusí posty Michela a Lagarde schvalovat Evropský parlament. Stačí jim požehnání od šéfů a šéfek evropských vlád.
Výsledkem zákulisních jednání Evropské rady není jen slabá kompromisní kandidátka na předsedkyni Evropské komise. Socialisté získali jen předsedu Evropského parlamentu (a to jen na dva a půl roku) a představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Zelení sice ve volbách uspěli, ale nezískali vůbec nic. Být bez postu v současné Evropě přitom znamená být zcela bez vlivu. Bez podpory socialistů a zelených Ursula von der Leyen příští týden v parlamentu neprojde a v tuto chvíli, tj. po čtvrtečním jednání frakce, se zdá, že zelení ji nepodpoří. Jestli se v europarlamentu nenajde absolutní většina, může hra o budoucím předsedovi Evropské komise začít znovu a spitzenkandidáti se mohou vrátit zpět do hry.
Na závěry je ještě brzo, ale je jasné, že Evropa bojuje s podobou své vlastní existence. Evropský parlament vymyslel systém spitzenkandidátů, aby evropské volby byly atraktivnější. Problém ovšem je, že složení Evropské komise, jako každé jiné mezinárodní organizace, nevzniká na základě demokratických voleb. Evropané volili zástupce do europarlamentu, avšak Evropská komise je dodnes výsledkem komplexních a často netransparentních kompromisů národních vlád. Možná by Evropa už potřebovala evropské kandidátky – a Evropská komise by pak mohla vzniknout na základě koaličních jednání v europarlamentu. Tak daleko ale dnes vůbec ještě nejsme. Současná špinavá hra je výsledek nejasné podoby Evropské komise. Komise není evropská vláda. Evropský parlament může příští týden ve Štrasburku dát národním vládám signál, že chce, aby se Komise skutečně regulérní vládou stala. Stejně tak ale může vyslat signál, že má zůstat obyčejným mezinárodním orgánem, který koordinuje budoucnost evropských politik bez větších politických ambicí a zároveň bez opravdové demokratické legitimity.
Autor je ředitel bruselského úřadu práce Actiris a bývalý spolupracovník sociální demokracie v Evropském parlamentu.