„Nejhorší bylo, když jsem jednoho rána našel úplně zničené vchodové dveře. Byly vysklené, všude kolem střepy, krev. Bylo to jak z hororu, nejdřív mi nedocházelo, co se stalo, ale pak jsem to pochopil: nějakej turista se opilej nemohl dostat do domu, tak prošel dveřmi,“ popisuje svoje zkušenosti se „sdíleným bydlením“ Petr Městecký, zakladatel a člen koordinačního výboru iniciativy Snesitelné bydlení v centru Prahy.
Iniciativa, která sdružuje lidi bydlící převážně na Praze 1 (zapojit se ale může každý, kdo trpí důsledkem krátkodobých pronájmů), začala fungovat na přelomu let 2018 a 2019. Ustanovující setkání proběhlo začátkem letošního roku v jedné z pražských základních škol. Od té doby se zástupci a zástupkyně platformy snaží aktivně vstupovat do debat o tom, jak krátkodobé pronájmy ovlivňují obyvatele hlavního města, kvalitu života v centru Prahy i každodenní životy starousedlíků, případně uveřejňují děsivé zkušenosti s hotelovými byty. Ale nezůstává jen u toho, situaci se snaží měnit i politicky. Ve spolupráci s Markem Hilšerem se účastnili Fóra pražských senátorů, kde interpelovali a vysvětlovali své požadavky, vydávají občasník (Ne)Snesitelný život a aktivně vstupují do jednání s pražským magistrátem. Zatím bohužel bez výsledku: Praha stále není schopná najít cestu z krize jménem „krátkodobé pronájmy“. A další léto plné nekonečných večírků, hluku a zasahování do soukromí pomalu začíná.
Kdo to nezažil, nedokáže si to představit
Před rondokubistickým domem stojí pan Městecký a rozhořčeně vytahuje tzv. „black boxy“ ze zamřížovaného prostoru. Je jich asi sedm. Každá taková schránka slouží jako výdejna klíčů pro turisty, aby se majitelé bytů nemuseli obtěžovat s recepcí nebo lidskou obsluhou. Objednáte si pokoj, přijde vám informace mailem, dostanete kód, zadáte ho do černé schránky a vypadne klíč. Lidé, kteří pronajímají své byty, turisty ani nevidí – na rozdíl od starousedlíků a reálných obyvatel domu, kteří s nimi přicházejí do styku neustále.
„Podívejte se tady, měli jsme tu normální obchod – a co se tu chystá teď? Úschovna zavazadel pro turisty. Naproti zase bývala prodejna ovoce a zeleniny, už víc jak rok je prostor prázdný. Stejně jako celý tenhle dům.“ Stojíme v Růžové ulici na Praze 1, v místě, kde jsou koncentrovaní rezidenti. „Já nechápu, jak může zůstat budova nevyužívaná, vždyť by v ní mohl někdo krásně bydlet,“ kroutí Městecký hlavou a ukazuje na protější budovu, zatímco vstupujeme do domu, ve kterém už od devadesátých let žije. „Nikdy to nebylo horší než poslední tři roky, to mi věřte. To si málokdo umí představit, dokud sám nezažije, jaké to je, když se vám váš intimní prostor změní na nezákonný hotel, když vám domem denně proudí desítky cizích lidí, pro které je váš domov jen místem, kde se dá levně opít, zařádit si a zase odjet.“
„Koukla jsem z okna, všude strašný dým, chlapi na terase se smáli a dole byla sousedka se svou dcerkou a dekou hasily hořící popelnici. Byl to úplně apokalyptický výjev, nikdy na to nezapomenu.“
Už vstupní hala domu vykazuje známky opotřebení, spojené s turistickým ruchem. Na stěnách i schodech je vidět používání kolečkových kufrů. „Mlátí s nimi hlava nehlava,“ poznamenává Městecký. „A podívejte tady, tady byly krásné dekorace, ale oni nám je začali ničit, tak jsme je raději nahradili bezcennou napodobeninou. Ale stejně to něco stálo, podobně jako madlo od dveří, které je co chvíli urvané.“
Ve výtahu domu se pyšně leskne nálepka „stop airbnb/booking.com“. „Pořád nám ji někdo přelepuje, naposledy zakryli tu část textu, kde je „stop“, takže to vypadalo jako reklama na krátkodobé pronájmy. A ten, kdo to udělal, přilepil papír vteřinovým lepidlem. Stékalo po stěně až k podlaze,“ pokračuje pan Městecký ve výčtu bizarností, které už několik let patří k jeho každodenní realitě. Je jich nespočet: od těch drobnějších, jako jsou právě omlácené schody a stěny, po ty závažnější: zdevastované společné prostory, ale především nepřetržitý hluk, nepořádek a posouvání hranic soukromého prostoru.
Praha: království Ivany Tykač
Výtahem stoupáme do nejvyššího patra. Právě tady se totiž nacházejí dva apartmány, které starousedlíkům doslova ničí život. Podobně jako další desítky podkrovních penthousů patří firmám Melex a Arta a spravuje je společnost Empirent. Ta se podle svých slov specializuje na krátkodobé pronájmy luxusních apartmánů a penthousů v centru Prahy a patří do firemního portfolia Ivany Tykač, dříve Novákové. Generální manažerkou této firmy je Olga Grillová, dcera Ivany Tykač z prvního manželství. „Naše společenství vlastníků, jehož jsem byl tehdy předsedou, jim sem tenkrát dovedlo tenhle výtah,“ směje se pan Městecký. „Mysleli jsme, že tu budou krásné byty, a přišlo nám fér, aby k nim vedl výtah – stejně jako k našim domovům. No a jak to skončilo? Výtah je neustále přetížený, narvaný turisty, jejich těžkými kufry nebo řemeslníky, kteří v bytech něco opravují,“ říká s hořkostí v hlase, když stojíme u dveří apartmánů.
Po roce 2005 začala (tehdy ještě) Ivana Nováková se svými firmami Meltex a Arta ve velkém skupovat půdy a poté je takzvaně „revitalizovat“. I když už v té době patřila k významným figurám realitního trhu, na takto velkou koupi kapitál neměla, a tak se spojila s Pavlem Tykačem a podařilo se jí od města získat celkem devadesát dva půdních prostorů za dnes neuvěřitelných 300 milionů korun. Jedna taková půda má přitom klidně i několik set metrů čtverečních. Cesta do pozice realitní magnátky tak mohla začít.
Prodej tehdy kritizovali především politici kolem Věcí veřejných, kteří upozorňovali na to, že půdy nekupuje Nováková (ta měla údajně sehrál roli bílého koně), ale sám uhlobaron a kontroverzní podnikatel Pavel Tykač, tehdy stíhaný policií. Opakovaně se také mluvilo o tom, že se půdy prodávají těžce pod cenou a na prodeji prodělají především obyvatelé domů. Už od začátku se spekulovalo, jak bude s majetkem naloženo. Dnes patří Ivana Tykač k největším poskytovatelům krátkodobých pronájmů v Praze a obavy týkající se maximalizace zisku firmy na úkor klidu starousedlíků a jejich domovů, se bohužel naplnily. Tykačová nabízí v Praze celkem tisíc lůžek, část z nich využívá výhradně na krátkodobé pronájmy a soustřeďuje se už i na koupi celých domů, které přebudovává na Airbnb hotely. Hodnota půd, které kdysi za pakatel koupila, je dnes několikanásobně vyšší: jestliže třeba obří půdu koupila za osm milionů a přebudovala ji na dva lofty, může je dnes prodat i za čtyřicet milionů. Sázka na krátkodobé nájmy je navíc ekonomicky logická: když máte tolik bytů, proč je většinově neprotáčet na Airbnb, které vám jeden takový „luxusní“ prostor, pronajímaný až za několik desítek tisíc na noc, vydělá za víkend to, co dlouhodobí nájemníci za celý měsíc? Ivana Tykač navíc figuruje v nové kauze, která se týká podivných prodejů nemovitostí na Praze 1. Případem koupě obřího bytu (227 metrů čtverečních) v Opletalově ulici a dalších přeprodejů bytů na Praze 1 se dnes zabývá policie a stihla už obžalovat na třicet politiků z bývalého vedení městské části.
Za firmu Empirent, která na trh vstoupila v roce 2015, jedná dnes Tykačové dcera z prvního manželství Olga Grillová. Prostřednictvím své mluvčí Michaely Novotné mi sdělila, že si firma pečlivě vybírá své klienty tak, aby respektovali pravidla soužití s rezidenty. Na dotaz, jak se staví k množícím se stížnostem starousedlíků, odpovídá firma Empirent lakonicky: „Tak jako v každém druhu podnikání se i v našem byznysu vyskytnou stížnosti (stejně je tomu i v případě hotelů), na které ale rychle reagujeme a jsme schopni je aktivně řešit. Stížnosti jsou v řádu jednotek a klesají.“
Změní vám to život
„Jednatelka firmy paní Grillová nám na naše prosby a zkušenosti s jejich podnájemníky neustále píše jen omluvné maily. Jinak se se situací nic neděje,“ říká mi u kafe Martina Horáková, která už několik let bydlí v Jindřišské ulici. Její manžel v domě a bytě, kde teď žijí se svou rodinou, vyrůstal. K platformě Snesitelné bydlení v centru Prahy se připojila i proto, aby měla kde sdílet své zkušenosti. „Předtím jsem se cítila hrozně sama, dnes už vím, kolika z nás se ten problém týká – a to je posilující.“ S krátkodobými pronájmy se potýká hlavně poslední roky, především loňské léto už pro ni bylo naprosté peklo: nekonečné večírky, opilí lidé v domě, nepořádek, hluk nebo třeba hořící popelnice na papír, která chytla od nedopalku hozeného z terasy, ačkoliv ona i její sousedka turisty opakovaně žádaly, ať používají popelník. „Koukla jsem z okna, všude strašný dým, chlapi na terase se smáli a dole byla sousedka se svou malou dcerou a plastovou lahví s vodou samy hasily hořící popelnici. Byl to úplně apokalyptický výjev, nikdy na to nezapomenu.“ Turisté se podle ní neumí chovat, opilí hážou z terasy prakticky vše.
Podle firmy Empirent jsou krátkodobé pronájmy běžná věc: „V dnešní době považujeme sdílené ubytování za standardní součást ekonomiky, tedy i města. Musí však být v souladu s potřebami města i jeho obyvatel.“ Petr Městecký nechce podobné výroky ani komentovat, podle něj jsou to jen ty nejobecnější řeči, které o reálné situaci nevypovídají vůbec nic. Empirent se podle něj navíc odvolává na vágně stanovená pravidla, která obyvatele domů vůbec neberou v potaz.
Podobně to vidí i Martina Horáková, i když uznává, že od chvíle, kdy vzniklo Snesitelné bydlení a začalo celou situaci neodbytně řešit, se přístup firmy Empirent trochu změnil. Stížnostipodle ní klesají hlavně proto, že v domech je čím dál tím míň stálých obyvatel. Podle ní byl ale předchozí stav absolutně neudržitelný. „Když se ty půdy prodávaly, řeklo se, že se tím zvýší hodnota domu, že tam vzniknou dvě luxusní bytové jednotky. Tehdy nás nenapadlo, co může nastat a jak se naše životy zničehonic změní. Vtipné je, že navzdory tomu, že se tu pomalu každý ohání nedotknutelností soukromého vlastnictví, hodnota našich vlastních bytů kvůli penthousům naopak klesá. Kdybych dnes chtěla prodat svůj byt, můžu se spolehnout jen na někoho, kdo ho okamžitě přebuduje na Airbnb. Dlouhodobě by tu nechtěl bydlet vůbec nikdo, to se nedá.“
Paní Horáková se svou rodinou jsou jedni z mála původních obyvatel domu a odstěhovat se nechtějí. „Zůstaly tu jen čtyři partaje, zbytek baráku je využívaný pouze na krátkodobé pronájmy. Pro mého manžela je tohle místo domovem, pro naši celou rodinu to ještě nedávno býval bezpečný a soukromý prostor, nechceme se ho vzdát a ustoupit těm, kteří si z bydlení udělali neudržitelný byznys na úkor obyčejných lidí ve městě.“ Kromě narušení soukromí jí hodně vadí také opakované demolice zámků nebo to, že návštěvníci apartmánů nemaí přehled, kdo v domě bydlí, a tak často vpustí další cizí lidi. „Když jsem na dvorku našla narkomany, zavolala jsem policii. Ta ale řekla, že máme zavírat vchodové dveře a nepouštět cizí lidi do domu,“ dodává.
Martina Horáková se ze své kuchyně dívá přímo na terasu jednoho z apartmánů. „Jednou jsem vařila, podívám se ven a vidím, jak tam řádí banda chlapů převlečených za penis,“ říká s napůl ironickým úsměvem. Lofty si totiž pronajímají velké skupiny mužů nebo žen, kteří si do Prahy přijeli užít tzv. „stag parties“ – rozlučky se svobodou. Ve střešních bytech je deset postelí a podle Martiny Horákové nejde Empirentu o jinou než tuto klientelu. „Praha je na tenhle druh turismu zaměřená: pivo, drogy, night cluby. Proč by to turisté nemohli využívat, když jim to město tak masivně nabízí? A úplně stejně jsou orientované i krátkodobé pronájmy. I do malého bytu se cpou palandy, aby se tam narvalo co nejvíc lidí a mohlo se na nich vydělat co nejvíc peněz. Jen zřídkakdy jsou návštěvníky našeho domu rodiny. Hlasité opilecké tlupy mladých kluků z Itálie, Německa nebo Anglie prostě vedou.“
Výdělky se v Praze pohybují kolem 3,3 miliardy ročně, čímž stát přichází o stovky milionů na daních. A město potom o bydlení pro zhruba čtyřicet tisíc lidí.
Samotnou ji také rozčiluje, že namísto reálných řešení – třeba v podobě stanovení minimálního počtu dnů na pobyt v apartmánu nebo regulace pronájmů jako takových – dochází jen k dalšímu omezování osobní svobody původních obyvatel. „Empirent sem nainstaloval kamery, prý aby měli stag parties pod dohledem. Výsledek ale je, že jsem na těch kamerách nasnímaná já, moje rodina, přitom se nás nikdo nezeptal, jestli tohle chceme – řekli bychom samozřejmě, že ani omylem.“
Martina Horáková má tři děti, dcery jsou zrovna v dospívajícím věku. Mají instrukce, jak se před cizími návštěvníky domu chovat: nikdy se nezastavovat, pokud je skupina na chodbě, nenastupovat s nimi do výtahu, nechodit do bytu, pokud jsou turisté za některým z potomků těsně v závěsu. „Mají zakázané s nimi mluvit. Jsou to cizí lidé, v drtivé většine pod vlivem alkoholu. Tohle vám strašně změní život. Cítíte se strašně nebezpečně ve svém vlastním intimním prostoru, a to celých dvacet čtyři hodin denně. O tom, jaký hluk a nepořádek tu kvůli návštěvníkům apartmánů je, nemá ani smysl mluvit. Mají prostě celodenní party a nic je nezastaví. Když jsme se sousedkou jednu skupinu opakovaně hlásily policii kvůli rušení nočního klidu, našly jsme ráno přede dveřmi hovno.“
Vnesou vám ulici přímo do domu
„Když jsem ještě za předchozího vedení Prahy 1 žádala o řešení situace u pana Solila z ČSSD, bylo mi řečeno, že krátkodobé pronájmy nepředstavují žádný problém, protože jejich následky trpí jen malá skupina lidí ,“ směje se Martina Horáková a dodává, že současní zastupitelé městské části se k situaci staví aktivněji.“ Podle Petra Městeckého však nedostatečně: tento typ byznysu považuje za časovanou bombu a každý další den, kdy se ho nedaří zkrotit, je podle něj nesnesitelně frustrující. „Byl bych rád, kdyby si to radnice Prahy 1 vzala jako prioritu. Uvědomuju si, že centrum Prahy je takový Disneyland a že tu je jeden problém vedle druhého. Všechny ale souvisejí s masivním turismem a ten dnes stojí hlavně na tomto typu ubytování.“
Pronajímat byty na Airbnb se v případě běžných (ne luxusních) bytů vyplatí dvakrát až třikrát více než dlouhodobé nájmy. Podle analýzy, kterou vyhodnocovala firma AirDNA a pracuje s ní třeba i pražský Institut pro plánování a rozvoj, se tento typ výdělku týkal více než dvanácti tisíc bytů v hlavním městě. Podle IPR se tak v Praze nabízí více bytů na krátkodobé pronájmy než na dlouhodobé a nejnovější čísla ukazují, že drtivá většina těchto prostorů – celé čtyři pětiny – fungují na byznysovém, nikoliv sdíleném modelu. Jenom na Starém Městě je v tomto režimu každý pátý byt, ale zasaženy jsou takřka všechny oblasti širšího centra, nejvíce pak Praha 2 a 3, které společně s „jedničkou“ tvoří dvě třetiny celého pražského Airbnb. Jak navíc poukazuje podrobná infografika Hospodářských novin, 70 procent pronajímatelů pronajímá dvě a více jednotky a výdělky se v Praze pohybují kolem 3,3 miliardy ročně, čímž stát přichází o stovky milionů na daních. A město potom o bydlení pro zhruba čtyřicet tisíc lidí.
Z vedení Prahy 1 se do řešení problematiky krátkodobých pronájmů nejvýrazněji pustil pirátský zastupitel a místostarosta Pavel Nazarský. „Rád bych byty vrátil jejich původním účelům – bydlení. Vždyť to nejsou hotely, nesplňují hygienické ani bezpečností normy, nejsou nijak veřejně označené jako ubytovací kapacity, nikdo je nekontroluje, ani ty, kteří v nich bydlí,“ vypočítává Nazarský negativní externality krátkodobých pronájmů. Zná je sám až moc dobře: v jednom z takhle zneužívaných domů totiž bydlí. „Víte, co je domov? Když přijdete z práce, zavřou se za vámi dveře a vy víte, že máte klid, bezpečný prostor, který je váš a nehrozí jeho omezování. Bydlet na Praze 1 znamená vzdát se svého soukromí ve veřejném prostoru, ano, s tím se počítá. Ale doma je doma, alespoň tady by člověk měl být chráněný. Jenže platformy jako Airbnb vám vnesou ulici přímo do domu.“
Pražský zastupitel zná harmonogram krátkodobých pronájmů dokonale. Turisté přijíždějí kvůli levným letům nejčastěji v noci, ozve se známé drncání koleček kufrů. Ubytují se a hned vyrážejí pro alkohol, vrátí se s taškami piva, pustí si nahlas hudbu a večírek může začít. Trvá někdy až do samého rána a hluk prostupuje celým domem. To se cyklicky opakuje každou noc v několika bytech naráz. Někdy turisté vyrazí do města, vrátí se kolem třetí ráno a v party pokračují zase na pokojích. Někteří se i navštěvují, takže se hluk přesouvá na chodbu. Sám místostarosta Prahy 1 navíc dodává, že vedle Airbnb jsou tu další platformy, které vůbec nejsou zmapované. „Jedná se především o čínské nebo ruské ubytovací firmy, o kterých toho víme jen strašně málo.“
I když se Pavel Nazarský sdíleným platformám věnuje intenzivně, řešení zatím nenachází. Zkoušel kdeco, ale zatím se nepodařilo najít cestu, jak ubytování v bytech na úkor života pražských obyvatel napadnout. „Zkoušeli jsme to přes Živnostenský úřad, ale tvrdí nám, že je tento typ byznysu je možné provozovat v bytech bez ohledu na kolaudační záměry. Přesto se však odmítá vzdát a věří, že kýženého výsledku časem dosáhne. „Nejsme bezmocní, a to chci ukázat. Hledáme možnosti, jak majitele bytů provozovaných na krátkodobé pronájmy hnát k odpovědnosti, vlastnictví přece zavazuje, píše se to v Ústavě.“
Čím víc lidí se tu může ubytovat, tím víc jich přijede
Podle posledních údajů roste počet lidí, kteří do Prahy vydají na dovolenou, výlet nebo za dobrodružstvím, takřka raketově. Jenom loni navštívilo Prahu více než šest a půl milionu turistů, odhady na tento rok jsou kolem osmi až devíti milionů. „I sami zástupci Ministerstva pro místní rozvoj mi přiznali, že to je hluboce za udržitelnou hladinou. Praha má malé centrum, tolik lidí nepobere, zkuste si třeba přes den projít Staromák nebo Karlův most! Podle dostupných údajů je navíc velká část lidí koncentrovaná především v krátkodobých pronájmech, protože stavby hotelů jsou vázané na normy veřejného prostoru – vždy se hledá vyváženost, což se ale u sdílených platforem nedá vyřešit. Dnes už v centru nové hotely skoro nepovolujeme, právě s ohledem na rozmanitost služeb. Je naivní myslet si, že to nějak skončí samo. Čím víc lidí se tu bude moct ubytovat, tím víc jich přijede,“ vysvětluje Pavel Nazarský.
Horáková i Městecký vnímají situaci podobně. „Krátkodobé pronájmy jsou rozbujelý byznys. A s jídlem roste chuť. Koupíte si jeden byt a na splácení hypotéky použijete Airbnb, zjistíte, kolik se na tom dá trhnout, a už brzy kupujete další byt na další hypotéku, znovu na Airbnb. Jsou lidé, kteří takhle vlastní celé domy, ale na důsledky vlastního jednání nehledí. Všechny zajímá jen ten byznys, ne to, že se nemůžeme vyspat,“ říká rezignovaně Městecký a dodává, že pokud se situace do roka nezmění, odstěhuje se. Sám také často přemýšlí nad tím, kolik politiků a vlivných lidí si tímto byznysem přivydělává. „Jsou to spekulace, ale určitě tu bude pár vysoce postavených lidí, kterým z krátkodobých pronájmů tečou peníze, a proto to vidí jen jako příležitost, nikoliv jako problém. Takový pohled na nakládání s majetkem u nás totiž samozřejmostí, tak proč se na té vlně nesvézt…“
„My ale přece chceme, aby na Praze 1 zůstal normální život, aby tu mohli fungovat malí podnikatelé, veřejná infrastruktura, aby tu mohly vyrůstat děti, žít důchodci, aby se z Prahy 1 nestaly jen kulisy pro turismus. Jedno takové město už v Česku přece máme, jmenuje se Český Krumlov. Říkat, že život v centru s sebou tyhle problémy zkrátka nese, znamená nechápat realitu nekontrolovatelné turistifikace a nevidět všechny ty dopady, které přehlcení města přináší,“ říká Pavel Nazarský rozladěně. Sám si hranici snesitelnosti definuje jako „udržitelný rozvoj“ a debata o míře a regulaci turismu k němu podle něj prostě patří. Navíc existuje Národní síť zdravých měst a problémy, které má Praha, jsou debatované na globální a evropské úrovni, což ovšem neznamená, že by se politici a političky měli vzdávat lokálních řešení.
„Ten problém nesouvisí jen s bydlením a tím, že ho Praha nemá dostatek. Jde třeba i o otázku ekologie: opravdu je normální, aby bylo možné za pár korun doletět do nějakého města, užít si tu a zase letět domů? Chápu, že pro řadu chudších lidí to může být způsob, jak cestovat, ale nesmyslně levné letenky a krátkodobé pronájmy udělaly z turismu úplně základní společenskou věc. Přitom přínos městu je diskutabilní, vydělává na tom jen určitá část společnosti a majitelé bytových hotelů těží i z veřejné infrastruktury: u nás jsou třeba neustále přeplněné popelnice, podívejte se na pražskou MHD, na veřejný prostor, jak dnes vlivem turismu vypadá,“ zamýšlí se Martina Horáková nad dalšími věcmi, které s turismem souvisejí. „Já sama jsem krátkodobé pronájmy úplně přestala používat a na dovolené se už nedopravujeme letecky. I tohle mě každodenní život s Airbnb naučil – najednou vidím i ty, kteří jsou na druhé straně a trpí.“
Autorka je redaktorka Alarmu.