Foto Palickap, Wikimedia Commons (CC BY 4.0)
O České republice se už zase píše v zahraničí. Tentokrát si nás – a ne poprvé – všiml britský Guardian: v textu s příznačným názvem Úpadek Prahy: opilí turisté se chovají jako dobyvatelé města se redaktor Robert Tait věnuje současné podobě Prahy. Turismus se tu vymkl kontrole. Hlavní město láká na levné pivo, vyjížďky na beer bikes, hodinku v klubu, pak znovu beer bike a další bary, litry alkoholu, hulákání a řádění až do rána. To vše nejčastěji v bytech využívaných ke krátkodobému pronájmu. Ruku v ruce s tím jde terorizování běžných obyvatel, kteří se, jak sami říkají, už nemůžou ani normálně vyspat.
Redaktor britského deníku pro Alarm uvedl, že jeho hlavní motivací pro sepsání textu byl fakt, že s manželkou žijí na Praze 2 a rapidní proměna čtvrti postihuje i jeho samotného. „Jste tu přes Airbnb?“ zeptala se jich prý jednou žena, která do jejich domu přijela na čtrnáct dní. Ubytovala se v bytě vedle – dům, ve kterém žijí, je bytů na krátkodobý pronájem plný. „Cítili jsme se tím skoro uraženi a unisono jsme jí odpověděli, že tohle je náš domov,“ vysvětluje Tait. „Zároveň oba chápeme, že město si nějaký turistický ruch zaslouží a má ho mít, ale je nutné se bavit o jeho podobě i míře,“ uzavírá své důvody, proč se rozhodl článek o Praze sepsat. Sám se na základě vlastních zkušeností rozhodl přestat používat Airbnb a volit udržitelné formy cestování.
Kde to všechno skončí?
Masivní turismus mění tvář Prahy a z centra i okolních čtvrtí s větší a větší agresivitou vytlačuje všechny, kteří tu ještě nedávno měli domovy a žili tu své každodenní životy. Od roku 2000 se počet návštěvníků Prahy de facto ztrojnásobil: z tehdejších 2,6 milionů loni bylo už téměř 8 milionů a letos se očekává ještě další nárůst. Ulicemi Prahy má proudit na devět milionů lidí. Stejně jako v dalších metropolích souvisí neudržitelná turistifikace mimo jiné i s otázkou Airbnb a tzv. „sdílených ubytovacích platforem“ obecně. Těch je dnes celá řada: Airbnb má svou ruskou nebo čínskou mutaci a některé z nich jsou u nás takřka neznámé. Svou invazivní povahou brutálně narušují životy původních obyvatel, kteří kvůli nim ztrácejí své soukromí i bezpečí. A podíl bytů používaných jen na krátkodobé pronájmy neustále roste. Jak shrnuje pirátský zastupitel na Praze 1 Pavel Nazarský: „Čím víc možností ubytovat se v Praze bude, tím víc lidí přijede.“
Při pohledu na přeplněné ulice člověk snadno podlehne dojmu, že jsme jen cizinci ve vlastním městě, herci, kteří performují roli „domorodců“, aby Praha působila dostatečně autenticky.
V debatách o turismu často zaznívá, že se s ním vlastně nedá nic dělat. Že je přirozený, protože v dnešní době zkrátka hodně lidí chce a může cestovat. Že je přínosem, protože znamená možnost setkávání napříč státy a kulturami. Že obyvatelům měst pomáhá, protože popohání ekonomiku. Podobné „argumenty“ slýcháme i u otázek týkajících se práva na město. Lidé, kteří ve městech bydlí a pracují, jako by stáli na konci společenského žebříčku. Kvalita každodenního života tu není hodnotou: všichni jsme jen součástí soptícího městského stroje, pracujeme tu, žijeme, vychováváme děti anebo studujeme. Ale koho to zajímá? Podstatnější je byznys, kterého se navzdory líbivému sousloví „sdílená ekonomika“ účastní jen někteří. To, že rozbujelé a v podstatě parazitické podnikání úzké skupiny negativně ovlivňuje život většiny, je sice už součástí veřejné debaty, stejně však Praha oproti ostatním městům stále nenachází dostatek politické odvahy těmto problémům čelit.
My jsme tu přece taky
Čím blíž centru lidé bydlí, tím častěji musejí slýchat, že si svůj trpký úděl de facto vybrali. „Kdo chce bydlet v širším centru, musí s tím holt počítat,“ říká se; „tak se odstěhujte za Prahu, když se vám to nelíbí,“ znějí knížecí rady, podle kterých by z měst nejspíš měly zůstat jen prázdné skořápky, kulisy pro turisty nebo pro ty nejbohatší. Jenže stejně jako většina věcí je i turismus otázkou míry a především udržitelnosti. A ta v Praze už dávno nefunguje: počet návštěvníků přesáhl snesitelnou a zdravou mez a dá se bohužel očekávat, že problém bude jen narůstat.
Přílišná turistifikace přitom nedopadá jen na stálé obyvatele – tratí na ní třeba i ti, kteří v Praze pracují. Skladba služeb se uzpůsobuje turistům. Místo obyčejných železářství, řeznictví, pekářství nebo domácíh potřeb vznikají unifikované shisha bary, předražené kavárny jako vystřižené z katalogu Ikey, podvodné směnárny a barber shopy. Malí podnikatelé, kteří se přímo podílejí na komunitním duchu čtvrtí a svými službami mimo jiné tvoří i místa pro setkání staro- i novousedlíků, postupně mizí. I jim se zvyšují nájmy. „Kdybychom byli u soukromého majitele, nepřežijeme,“ řekl mi před časem pán z opravny bot a brašnářství, který sídlí na Praze 1 a má to štěstí, že dům, kde může podnikat, patří městu.
Ačkoliv jsou krátkodobé ubytovací platformy jen střípkem v mozaice s názvem „problémy dnešní Prahy“, patří k těm nejviditelnějším a svým způsobem i nejagresivnějším. Už dávno přitom víme, že krátkodobé ubytování je především byznysová záležitost, především v centru Prahy. To koneckonců potvrzuje i fakt, že královnou těchto pronájmů je Ivana Tykač. Její apartmány velmi často slouží k ubytovávání bezohledných turistů, kteří si do Prahy zaletí třeba na třídenní party. V domech, kde tyto nájmy převážily, se dveře netrhnou. Rachocení kolečkových kufrů je nepřetržité.
Nejde o samotné turisty
Při pohledu na přeplněné ulice člověk snadno podlehne dojmu, že jsme jen cizinci ve vlastním městě, herci, kteří performují roli „domorodců“, aby Praha působila dostatečně autenticky. Regulace turismu a snaha o jeho proměnu nicméně neznamená, že Praha začne návštěvníky vyhánět násilím, ale že se vedení města se ujme role aktivního moderátora a začne víc hájit ty, kteří v Praze dlouhodobě žijí a podílejí se na chodu města. Ve skutečnosti tolik nejde o samotné turisty jako o nastavení systému, který umožňuje a dál akceleruje současný vývoj. Skutečná změna se proto musí odehrát v širších kontextech a je nutné v jejím rámci pracovat i s takovými otázkami, jako je dostupné bydlení, lepší sociální stratifikace nebo klimatická změna. A to se zatím v Praze vůbec neděje.
Zatímco v Barceloně se rozhodli proti přebujelé turistifikaci bojovat i tím, že zakázali rozšiřování letiště, v Praze se toto téma vůbec neřeší. Investice za necelých třicet miliard do rozšíření Letiště Václava Havla však může mít zásadní dopad na to, jak bude Praha vypadat. Navíc v době, kdy přesně víme, jak se letecká doprava podílí na ničení životního prostředí, nedává navyšování letištních kapacit žádný smysl. Jiná města zvažují nebo už i zavádějí zastropování nájemného a vyšší zdanění nepoužívaných bytů, regulují Airbnb, investují do městské výstavby nebo – jako v Berlíně – řeší i otázku vyvlastnění korporací, které si v krizi a po ní nakoupily celé čtvrti a teď vydělávají na postupném zvyšování nájmů. „Rent never ends“, zní jedno z hesel majitelů tisíců jednotek a dokonale tak vysvětluje, o co vlastně v otázce komodifikace bydlení běží.
Je sice vidět, že se současné vedení Prahy i zastupitelé a zastupitelky na Praze 1 snaží o poznání víc, než tomu bylo před lety. A to je dobře. Byly totiž časy, kdy se vylidňování centra vůbec neproblemtizovalo, turismus byl v debatách o metropoli stoprocentně kladou proměnnou a hlavní mantrou byla privatizace. Dnes víme, že tyto trendy mají prokazatelně své stinné stránky a udělaly z Prahy jedno z nejhůře dostupných měst v Evropě vůbec. Nájmy za posledních pět let vyrostly o padesát procent, na vlastní byt tu člověk s běžnou (čili nízkou) mzdou nemá šanci dosáhnout. Zisky rostou jen developerům a lidem, kteří si z krátkodobých pronájmů udělali zlatý důl – všichni ostatní na tom tratí. Jenže pokud se něco nezmění skutečně systémově, čekají nás jen horší časy. Sociální rozdíly uvnitř města budou narůstat a spolu s tím i frustrace a beznaděj těch, kteří dnes pomalu ztrácejí jistotu, že mají jako obyvatelé Prahy vůbec nějakou cenu. Číst si v renomovaných zahraničních médiích o tom, jak Prahu a její obyvatele devastuje ten nejprimitivnější turismus, není nic příjemného. Žít tuto realitu každý den bez naděje na změnu je však nekonečně horší.
Autorka je redaktorka Alarmu.