Kdyby došlo během jednoho týdne – ať už v Evropě nebo Americe – ke třem atentátům motivovaným nábožensky, nikdo by nepochyboval, kdo za nimi stojí. Když ale mladí bílí Američané terorizují komunity, ve kterých vyrůstali, všichni najednou mlčí. Zdá se, že diskuse kolem subkultury „incelů“ (z anglického involuntary celibate, tedy nedobrovolný celibát; zpravidla mladí bílí muži, frustrovaní nedostatkem sexuálního zájmu ze strany žen – pozn. překl.), je pro zpravodajské platformy příliš složitá.
Relace v liberálně orientovaných médiích se omezují na popisy průběhu vražedných útoků, rozhovory se svědky a dojemné záběry planoucích svíček. Fox News tradičně mlží a obviňuje demokraty, že se pořádáním sbírek na kampaň proti všeobecné dostupnosti zbraní snaží vydělávat na cizím neštěstí. Zdá se, že americkým médiím vůbec nezáleží na objasnění motivace pachatelů násilí z Kalifornie, Texasu a Ohia, nemluvě o jejich neochotě uvažovat o prevenci podobných tragédií v budoucnosti. Podívejme se však na skutečnosti, které jsou dosud o pachatelích tří posledních amerických atentátů známy.
Začalo to festivalem česneku
Prvním atentátníkem je devatenáctiletý Santino William Legan. Ten začal 28. července v kalifornském Gilroy střílet do účastníků tamního festivalu česneku, přičemž zabil tři osoby – z toho dvě děti – a třináct dalších zranil. Pálil z kalašnikovu, který získal, stejně jako neprůstřelnou vestu, naprosto legálně v Nevadě tři týdny před činem. Několik dní před útokem si založil účet na Instagramu, na němž si stěžoval na „hordy mesticů a bílé trotly ze Silicon Valley“, kteří se sjíždějí do zemědělského Gilroy na festival. Výraz mestic označuje míšence indiánsko-bělošského původu.
Pálil z kalašnikovu, který získal, stejně jako neprůstřelnou vestu, naprosto legálně v Nevadě tři týdny před činem. Několik dní před útokem si založil konto na Instagramu, na němž si stěžoval na „hordy mesticů a bílé trotly ze Silicon Valley“.
Rasová nenávist, spolu s faktem, že Legan, chlapec s íránsko-italskými kořeny, rozhodně nevypadá jako typický představitel „nadřazené“ bílé rasy, ho spojuje s jiným známým kalifornským teroristou, Elliotem Rodgerem. Elliot nenáviděl Asiaty, přestože sám byl napůl asijského původu, a jeho chování tedy bylo svým způsobem sebepoškozující. Tvrdil, že vzhledem ke svému etnickému původu není schopen najít si žádnou dívku. Jestli trpěl náš Legan podobnými komplexy, zůstává prozatím tajemstvím, které možná pomůže rozkrýt další vyšetřování.
Naproti tomu zmínění „trotlové“ nebo také „kurvy ze Silicon Valley“ jsou dokladem, že Legan měl problém také se svým třídním původem. Je zajímavé si povšimnout, že nenáviděl v podstatě všechny. Pokud ovšem záviděl i bohatým bílým ajťákům, je zřejmé, že nesnil svůj „americký sen“ – dobře si uvědomoval, že úspěch je pro něj nedosažitelný. Na svém instagramovém účtu doporučoval Legan ke čtení knihu Might Is Right. Jde o ten nejohavnější kvazinietzscheánský blábol napsaný v 19. století, jaký si jen dokážete představit. Jen ve zkratce – je v něm vyobrazena vize světa, ve kterém jsou bílí silní muži zdravým pojivem společnosti a mají morální právo vnucovat ostatním svůj diktát a zotročovat je. Jedná se o knihu velmi oblíbenou na amerických konzervativních diskusních fórech, protože na rozdíl od Mein Kampf nevzbuzuje její četba nepatřičná podezření.
Boj proti „velké výměně“
Zvážíme-li, jak často se v USA opakují masové střelby, mohla událost z Gilroy snadno uniknout zájmu veřejnosti. Nestalo se tak především kvůli jinému mladému muži: jednadvacetiletý Patrick Crusius střílel 3. srpna v El Pasu, ve státě Texas, do lidí nakupujících v místním Walmartu. Zabil jich 22 a zranil jich 26. Crusius si dal záležet na tom, aby o jeho motivech nikdo nepochyboval. Tento atentátník se na rozdíl od Williama Legana rozhodl veřejnosti objasnit své důvody černé na bílém, takže se nemusíme domýšlet, co ho k činu vedlo.
Za cíl si vybral supermarket nacházející se v El Pasu, tedy v místě, které řeka Rio Grande odděluje od nechvalně proslulého mexického Juárezu, jenž bývá považován za jedno z nejnebezpečnějších míst na světě. Před atentátem zveřejnil Crusius asi na půl hodiny na fóru 8chan svůj manifest nazvaný The Inconvenient Truth čili Nepříjemná pravda. Manifest byl sice velmi rychle smazán, ale internetoví uživatelé ho začali kopírovat a sdílet na různých místech, takže je i dnes snadné si jej „vygooglit“.
Co vlastně Crusius ve svém manifestu napsal? Na začátku skládá hold vrahovi z novozélandského Christchurch, který v březnu tohoto roku provedl atentát v tamní mešitě, kde zastřelil 51 osob. Crusiusův útok je prý odpovědí na mexickou invazi do Texasu, kterou nazývá „The Great Replacement“. Odkazuje tak ke knížce francouzského nacionalisty Renauda Camuse, jehož opus magnum nese stejný titul. Jak hlásá Camus, žijeme v epoše „bílého holocaustu“, který má být proveden v – ehm – bílých rukavičkách; ne už prostřednictvím plynových komor, ale pomocí postupné výměny evropského, etnicky čistého lidstva za přistěhovalce z Asie nebo Maghrebu. Crusius tyto myšlenky nejen přejímá, ale dále rozvíjí. V jeho verzi má totiž „velká výměna“ zabezpečit Demokratické straně stálý příliv nových voličů a samozřejmě i udržení vlády v dalších letech.
Manifest má jenom asi půl druhé strany, takže další témata Crusius víceméně proletí. Píše, že automatizace výroby je prospěšná, protože snižuje poptávku po špatně kvalifikovaných pracovnících, ale také, že vyšší vzdělání dnes už nemá žádný význam. Upozorňuje, že velké korporace ničí přírodní prostředí USA, ale když se snaží popsat rozsah změn, pomáhá si dost směšnými argumenty. Píše také, že jeho názory jsou původnější než myšlenky prezidentské kampaně Donalda Trumpa a že nemá v úmyslu zabíjet Američany. To se mu nakonec nepodařilo, protože o život připravil třináct svých krajanů.
Patrick Crusius se sám po činu udal policii, podobně jako kdysi Anders Breivik, pachatel nechvalně proslulého masakru na ostrově Utøya. Podobně jako Breivika i jeho čeká proces, který bude provázen pozorností médií. Rozdíl mezi oběma případy však spočívá v tom, že Crusius si s největší pravděpodobností vyslouží trest smrti, což bylo nepochybně i součástí jeho plánu. Po vykonání trestu se stane mučedníkem bílé ultrapravicové Ameriky.
Levičák s „rape listem“?
Crusius střílel v sobotu v deset hodin ráno. O dalším útoku se měli Američané dozvědět už v noci, doslova několik hodin po incidentu z El Pasa. Čtyřiadvacetiletý Connor Betts začal střílet do lidí postávajících před barem Ned Peppers v Daytonu, ve státě Ohio. I přes téměř okamžitou odezvu policie se mu podařilo zabít devět osob včetně své vlastní sestry. Desátou obětí byl on sám.
Počáteční zprávy o Bettsově případu byly matoucí. Byl totiž registrován jako volič demokratů a na svém twitterovém účtu se prezentoval jako vzorný stoupenec levice, kritik politiky Donalda Trumpa a podporovatel kandidatury Elisabeth Warrenové. Jinými slovy, nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl najít společnou řeč s někým, jako byli Santino William Legan nebo Patrick Crusius. Až po čase se objevila zpráva o tom, že Betts si v roce 2012 sestavil seznam osob, které si podle něj zaslouží zemřít. Kromě toho sepsal ještě jiný seznam – „rape list“ dívek ze školy, které měl chuť znásilnit. Tenkrát se o záležitost zajímala policie, což by mělo teoreticky atentátníkovi zabránit, aby se dostal ke zbrani. Teoreticky, protože nakonec ji získal zcela legálně.
Pokud by se někdo snažil prosadit tezi, že tentokrát byl teroristou levičák, doporučuji seznámit se s činností porngrindové kapely, ve které Betts působil jako zpěvák. Řeč je o skupině Menstrual Munchies (Menstruační dobrůtky), která nahrála skladby jako Cunt Stuffed With Medical Waste (Píča narvaná nemocničním odpadem) nebo Preteen Daughter Pu$$y Slaughter (Kundí masakr s nezletilou dcerou). Na některých fotkách, které jsou stále dostupné na internetu, navíc Connor Betts pózuje v mikině uctívající památku Richarda Ramireze, jednoho z nejznámějších sériových vrahů a násilníků v dějinách USA (mikina je k dostání ve Walmartu). Neřekl bych, že tato fakta svědčí o Bettsově levičáctví.
Frustrace a ekonomické obavy
Dá se v případě atentátů hovořit o dominovém efektu? Nemůžeme to tvrdit s jistotou, ačkoli Patrick Crusius ve svém manifestu zmiňuje, že v posledních týdnech byl tak nabitý emocemi, že nechtěl – i kdyby se mu atentát nepodařilo realizovat přesně podle jeho představ – s jeho provedením otálet. Kdo ví, možná ho na ulici vylákaly právě události z Gilroy, a možná, že jeho incident byl spouštěčem činu Connora Bettse.
Jisté je, že kdybychom chtěli sestavit mapu tagů týkajících se atentátů z minulého týdne, vypadala by asi následovně: mesticové, Might Is Right, pocta Christchurch, teorie velké výměny, zklamání z inflace vzdělání, pocit bezmoci ve světě řízeném velkými korporacemi, seznam dívek ke znásilnění a kapela zpívající o (domyslete si o čem). Všechny by se mohly s úspěchem ocitnout na 8chanu, poněvadž pojítkem všech je obrovská frustrace.
Nehledě k tomu, jestli mluvíme o stescích nad přílivem Mexičanů, nad zbytečnými a předraženými univerzitami nebo nad mizerným sexuálním životem, společným jmenovatelem všeho je právě frustrace. Jeden z útočníků zcela určitě a ostatní dva velmi pravděpodobně považovali svět za místo totálně prohnilé. Takové, jaké je potřeba vyhladit, aby se mohlo obrodit. Takové, na kterém už zbývá prostor pouze pro jediné ušlechtilé gesto: whistleblowing s rozžhavenou hlavní samopalu. Gesto posledního spravedlivého, který se snaží vyburcovat zbytek společnosti. Otázka po tom, kde se bere tak pronikavý pocit frustrace u mladých lidí, kteří mají celý život před sebou a žijí v nejbohatší zemi na světě, je nasnadě. Odpověď na ni by si ovšem vyžádala samostatnou úvahu. Neměli bychom přitom rozhodně ignorovat možnost, že obavy z invaze Mexičanů nebo ze selhání před opačným pohlavím pramení z obav ekonomických.
Falešný úsměv Jokera
Populární chany čili diskuzní fóra, kde každý komentář tvoří samostatné „políčko“, neměly být lékem na zmíněné problémy. Brzy se však ukázalo, že se z nich kvůli zásadě svobodného projevu a nulové možnosti moderovat diskuzi stala místa, kde se vzájemně vyhledávají všemožně frustrovaní jedinci. Fóra ovšem nepředstavují vhodně řízené podpůrné skupiny pracující pod dohledem bdělého psychologa, ale připomínají spíše hluboké studny naplněné beznadějí, do kterých padají generace zklamaných zoufalců.
Nováčci se v tomto světě namísto porozumění setkávají s urážkami. Všichni se vzájemně přesvědčují o tom, že jejich život v jakéms takéms blahobytu je lží. V souvislosti s tím roste i popularita konspiračních teorií. V tomto prostředí je snadné se proklikat k Might Is Right nebo The Great Replacement. Některé na fórech propírané teorie jsou přitom tak absurdní, že je obtížné odlišit, zda byly uveřejněny vážně nebo v žertu – a nejhorší na tom je, že obě odpovědi mohou být správné zároveň. Uživatelé chanů vycházejí z přesvědčení, že v prolhaném světě představuje ideální způsob komunikace trolling. Když se smějí, pak falešným úsměvem Jokera, nebo ještě lépe, za Jokera převlečeného žabáka Pepeho (komiksová postavička populární zvláště na zmíněných diskuzních fórech – pozn. překl.). Trollením, se kterým přišly liberální názorové elity, bylo podporování Donalda Trumpa. Trollením mohla být na druhou stranu také podpora, kterou Connor Betts vyjádřil Elisabeth Warrenové.
8chan jsem připomněl už v souvislosti s manifestem Nepříjemná pravda, protože právě zde Patrick Crusius manifest uveřejnil. Díky tomu získal čas. Nalezení manifestu na chanu muselo zabrat víc času, než kdyby ho vložil prostě jen na Facebook, a jemu šlo o vteřiny. 8chan vznikl roku 2013 v reakci na omezení, která zasáhla jeho prototyp 4chan. 8chan se měl stát platformou rebelujících uživatelů. Každý uživatel měl být svým vlastním moderátorem, takže nikdo de facto neměl vliv na obsah ostatních diskuzních vláken – včetně rovněž zde sdílených pedofilních materiálů. Fórum založil Frederick Brennan, pětadvacetiletý informatik trpící vrozenou lámavostí kostí. Jeho přezdívka na chanu „Hotwheels“ (Sexy kolečka), nejlépe dokazuje, jak kruté může internetové prostředí být. A i když se mi to píše těžko, právě Brennan je ideálním příkladem „internetového losera“.
Vzhledem ke svému postižení neměl nikdy moc přátel a brzy se stal závislým na počítači. V pubertě se cítil jako naprosto neatraktivní, a proto založil internetové fórum pro panice. Stal se moderním Jobem, který vytvořil digitální azyl pro tisíce jemu podobných. 8chan ustál vlnu kritiky, která se na něj snesla poté, co se provalilo, že na tomto webu ohlásil svůj útok atentátník z Christchurch. Po zveřejnění manifestu teroristy z El Pasa však už byla stránka zablokována a její současný majitel bude vyslýchán před Kongresem. Je však jen otázkou času, kdy 8chan nahradí jiný panel sloužící pravicově-extremistickým zkrachovalcům.
Mám za to, že historii tohoto webu je třeba chápat v kontextu nedávného rozruchu kolem zablokování videí polských konzervativců na serveru YouTube. Mám na mysli zejména vysílání pořadů Marcina Roly, Pawła Lisického a také nechvalně proslulé kázání arcibiskupa Marka Jędraszewského, ve kterém padla slova o „duhové infekci“ (blokaci posledního zmíněného příspěvku bohužel YouTube zrušil). Polští ultrapravičáci hřímají, že se jedná o pokus umlčet je a že je tímto způsobem pošlapávána svoboda projevu.
Ale copak se tolik liší islamofobie Marcina Roly od toho, co se můžeme dočíst o mesticích na 8chanu? A není snad politická fikce Pawła Lisického činností, která si v ničem nezadá s jeremiádami Renauda Camuse? Čemu se podobají kázání Jędraszewského, se raději ani neptám.
Autor je novinář.
Z polského originálu Tak się kończy prawicova wolność słowa, publikovaného na stránkách časopisu Krytyka Polityczna, přeložil Petr Vavřík. Redakčně kráceno.