Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Na velkém shromáždění představitelů evropských církví, které proběhlo před dvěma týdny v Tallinnu, promluvil jako hlavní řečník ekumenický patriarcha Bartoloměj. A pronesl mimořádný projev, v němž varoval před vzestupem „ekumenismu rozvratu a destrukce“. Ústředním motivem tohoto nového ekumenismu je obhajoba tzv. tradicionalistických hodnot a konfrontace s ostatními křesťany, kteří toto výlučné zaměření nesdílejí.
Pokud by někdo chtěl pochopit, co se přesně odehrálo v českém ekumenickém prostředí v posledních dnech (a teď mluvím o sérii prohlášení, která kritizovala Alianci pro rodinu, kritizovala Istanbulskou úmluvu, obhajovala tzv. tradiční rodinu, či se naopak zastávala stejnopohlavních svazků), nabízí patriarchův projev vhodnou optiku. Karty se zde odkryly, pozice vyjasnily. Přiznejme otevřeně, že na stranu tradicionalistických hodnot se postavila velká většina představitelů českých církví, na stranu opačnou jednoznačně pouze církev starokatolická a Českobratrská církev evangelická a spolu s nimi pár katolických disidentů.
Za pozornost při analýze této vyostřené polemiky stojí tři věci, které nám mohou pomoci rozšifrovat, co vlastně české společnosti většina křesťanských církví vzkazuje. Zaprvé si všimněme, o čem čeští katoličtí biskupové nebo představitelé ekumény mlčí. V naší zemi žije půl miliónu ukrajinských uprchlíků, nedaleko našich hranic je denně bombardováno civilní obyvatelstvo, ve Středozemním moři umírají tisícovky lidí včetně malých dětí a řada společností čelí klimatickému kolapsu. Žádná z těchto alarmujících zpráv ovšem nepřiměla představitele českých církví ke společnému prohlášení (srovnejme tuto skutečnost s důrazy křesťanských církví v zahraničí).
A nelze se utěšovat ani tím, že vliv křesťanských tradicionalistů je v české společnosti malý: Vzájemná podpora mezi nimi a krajní pravicí, reprezentovanou například SPD, je dnes již dobře patrná, a sdílený odpor vůči společenské pluralitě a základním demokratickým principům jejich vazby ještě posílí.
Podívejme se také, jak se „přirozený vztah“ mezi mužem a ženou, komplementarita, kterou tradicionalistická prohlášení donekonečna zdůrazňují, projevuje v praxi. Z 51 signatářů výzvy českých církví proti stejnopohlavnímu manželství je 48 mužů, ze tří zbývajících žen jsou dvě řeholnice. To není náhoda: ona vzývaná komplementarita za sebou spíše skrývá hlubokou systémovou nerovnost mezi muži a ženami, kterou se zastánci tradicionalistických hodnot snaží udržet. Vyjádření Jany Jochové o tom, že by jí nevadilo, kdyby za ni volil její manžel, proto není žádný úlet, ale pregnantní vyjádření tradicionalistického ideálu. Že je rudým hadrem zastáncům tradicionalistických hodnot právě úmluva, jejímž hlavním cílem je bránit násilí na ženách (a kterou přitom bez nejmenších problémů ratifikovala řada tradičně katolických zemí), tuto pozici potom jen potvrzuje.
Třetí, a možná nejdůležitější aspekt se ale týká formy a tónu těchto prohlášení. Zatímco křesťanští zastánci požehnání stejnopohlavním párům opakovaně apelují na zachovávání respektu vůči jiným názorům a na vzájemný dialog (zde a zde), tradicionalisté volí jazyk, který nelze označit jinak než jako konfrontační, plný morální paniky z rozpadu státu a z násilí páchaného na dětech. O dialogu či respektu vůči názorovým oponentům ani stopy.
Jdeme proti státu
Lidem, kteří se nezajímají o vnitrocírkevní spory a kterých je naštěstí v ČR výrazná většina, se může celá vyhrocená debata jevit jako nepodstatná, jenom potvrzující irelevanci křesťanských církví. To je ale hluboký omyl. Z křesťanských tradicionalistů se totiž v přímém přenosu stává nejen jádro odporu vůči společensky progresivním změnám, ale zároveň těch, kteří začínají veřejně hlásat svůj vzdor vůči základním principům demokratického uspořádání, mezi něž patří odmítání násilí vůči názorovým protivníkům, respektování vůle většiny a vlády zákona. Jana Jochová, se svou fascinující schopností říkat naplno to, co si jiní raději pouze myslí, novou strategii výstižně shrnula v jednom ze svých rozhovorů: „Pokud toto (stejnopohlavní manželství) stát uzákoní, tak já půjdu proti tomu státu.“ „Uvědomujete si, co říkám?“, dodala výhrůžně.
Co Jana Jochová a s ní její tradicionalističtí spojenci říkají, je skutečně třeba si naplno uvědomit. Čeští tradicionalisté dospěli do bodu zlomu. Na podporu většiny veřejnosti pro manželství pro stejnopohlavní páry už nereagují jenom zpochybňováním a manipulací vědeckého poznání či vykreslováním apokalyptických důsledků morální degradace české společnosti. Místo toho přecházejí do přímé konfrontace. Mezi katolickými biskupy zjevně převládl názor, že dialog se společností nemá smysl a že svou představu o správných normách musí církev do českého právního řádu prosadit stůj co stůj, bez ohledu na názory většiny. Toto přesvědčení dýchá z každého řádku nedávno přijatých prohlášení – společnost tu nikdy nevystupuje v roli partnera, ale spíše umíněného dítěte, které je třeba z pozice morální autority varovat před degradací, relativizací, dekonstrukcí a plíživým pronikáním čehokoliv, s čím tradicionalisté nesouhlasí.
Radost a dialog perspektivou Dominika Duky
Pokud se snad čtenář přece jenom domnívá, že tyto závěry jsou příliš radikální, podívejme se na dva nejnovější případy toho, jak mezi vlastními tradicionalistickými prioritami a demokratickými principy volí představitelé církve. Prvním z nich je čerstvý komentář mediálně viditelného a mezi tradicionalisty oblíbeného kněze Štěpána Romualda Roba, který v minulosti působil jako mediální poradce kardinála Duky. Páter Rob na svém twitterovém profilu varoval evropské queer lidi, aby to „nepřehnali“ jako v Ugandě, protože to pro ně „nepřináší dobré ovoce“. Připomeňme, že v Ugandě byl přijat brutální zákon lidově nazývaný „kill the gay“, který trestá stejnopohlavní styk smrtí a vyslovení podpory LGBTQ+ lidem až dvaceti lety ve vězení. I kdyby se snad jednalo o vtip, jde v kontextu aktivit českých tradicionalistů o vtip mimořádně nechutný. Páter Rob v české církvi působí mj. jako „misionář milosrdenství“. Jak takové milosrdenství vypadá v praxi, si snad raději ani nepředstavovat.
Druhým příkladem je potom komentář kardinála Duky k útoku agresivního davu na Pride festival v Tbilisi. Přestože byla akce řádně nahlášena, na festival zaútočily dvě tisícovky pravicových radikálů, podporovaných místními kněžími. Zatímco účastníci festivalu v hrůze prchali, extrémisté zdevastovali a rozkradli mobiliář festivalu a následně uprostřed zničeného prostoru radostně křepčili. Kardinál Duka útok komentoval slovy „Tradiční gruzínský tanec nikoho nenapadá. Vyjadřuje radost a dialog.“ Skutečně lze tento výrok chápat jinak, než že nejvýše postavený český katolík vyslovuje souhlas s brutálním útokem zfanatizovaného davu proti lidem, s nimiž nesouhlasí?
Řekněme si to otevřeně: V českém křesťanském prostoru, kde dlouho hnisala neléčená rána fundamentalismu, se zrodilo monstrum, které je připraveno k přímému konfliktu se státem a které otevřeně pohrdá sekulární legislativou. Těch několik málo statečných představitelů katolické církve, kteří se odvážili vyslovit s takovým pojetím nesouhlas (jako třeba Benedikt Mohelník nebo Tomáš Petráček) teď čelí záplavě nenávistných útoků z vlastních řad. Z vedení církve se jich veřejně nezastal nikdo. Utěšovat se tím, že někteří představitelé církve alespoň mlčí, je málo. A nelze se utěšovat ani tím, že vliv křesťanských tradicionalistů je v české společnosti malý: Vzájemná podpora mezi nimi a krajní pravicí, reprezentovanou například SPD, je dnes již dobře patrná, a sdílený odpor vůči společenské pluralitě a základním demokratickým principům jejich vazby ještě posílí.
Pokud mi někdo z mých mnoha katolických přátel bude psát, že situaci vidím příliš dramaticky (a jsem si jist, že se takoví jako vždycky najdou), rád bych je požádal, aby si sundali klapky z očí. Vztah velké části českých katolíků k vlastní hierarchii mi bohužel připomíná onu postupně vařenou žábu ze známé bajky. Jako by si snad ani nevšimli, že vlivní představitelé jejich církve orwellovsky obhajují fanatické násilí jako „radost a dialog“, hrozí svým odpůrcům ugandskou cestou a před našima očima se rozžehnávají se základními demokratickými principy. Křesťanství, které nenaslouchá a jenom agresivně deklaruje svou morální nadřazenost, se stává čirým tradicionalismem, který s kristovskými principy nemá nic společného.
Autor je univerzitní profesor a člen Řídicího výboru Konference evropských církví.