Foto Alex Proimos, flickr.com (CC BY-NC 2.0)
Je to frustrující a stále dokola. Diskuse o změnách klimatu je u nás tradičně tragická. Poslední dobou šla její úroveň nahoru, především díky akcím Fridays For Future navázaným na mediálně velmi známé stávky Grety Thunberg. Jako by tváří v tvář protestujícím středoškolákům už nestačilo to, co stačilo dříve, tedy ignorance a občas text zamýšlející se nad tím, že pravda bude někde uprostřed. Bohužel to je pokrok vykoupený pravidelnými regresy. Dva kroky kupředu, jeden a půl zpět.
Posledním příkladem těchto kroků zpět je komentář Martina Malého Sedmero největších faulů, které znesnadňují racionální diskusi o klimatické změně. Je to smutný pohled: autor chce v textu bojovat s argumentačními fauly, přitom se jich sám dopouští – těch, které sám popisuje i několika dalších. Přitom každý takový odfláknutý text jen celou debatu znesnadňuje, protože místo abychom se posouvali někam dál, vracíme se stále na začátek.
Malého hlavním, nepřiznaným a zřejmě i neuvědomovaným faulem, je to, že se požadováním nekonečných diskusí o tom, co bylo dávno dostatečně prodiskutováno, staví za status quo.
Jeden špatný komentář by mě ale sám o sobě nedonutil psát reakci, nakonec prosté vyvrácení mnoha věcí uvedených Malým zvládne každý ve věci zběhlejší laik, a jak už bylo ukázáno, fact checking ke změně názorů u čtenářstva nevede. Chci Malého komentář použít k něčemu trochu jinému, ale je poctivé se nejprve vypořádat s Malého argumentací.
1. Jde o vědu
Malý uvádí, že nejpodstatnějším faulem je tvrzení, že nejde o politický problém, ale vědecký. Odkazuje přitom na Climategate a upozorňuje, že věda pracuje s pochybnostmi. Moc tomu z věcného hlediska nerozumím; kauza Climategate se týkala uniklých e-mailů, a ačkoli části těchto e-mailů byly popírači hojně užívány k diskreditaci klimatologii, vyšetřování žádné zásadní pochybení nenalezlo a výsledky klimatických bádání nezpochybnilo. Dál se autor vlamuje do otevřených dveří, neboť klimatická věda jako jakákoli jiná věda, která zachází s hypotézami a statistickými metodami, pracuje s pojmem pravděpodobnosti. Další otevřené dveře jsou hned o místnost dál. Aktivismus, politické programy nejen zelených stran, nátlakové akce, demonstrace, komentáře v novinách, volba slov, stávky, volání k zodpovědnosti, poukazování na konflikt – to vše jsou věci ryze politické. Politické je i prohlášení, že by společnost měla dát na to, co věda o klimatu říká.
2. Neexistující třetí možnost
Podle Malého debata o klimatu připouští jen dvě možnosti a její vyhrocenost dělí všechny do dvou kategorií. Na straně jedné jsou popírači, na straně druhé alarmisté. Třetích možností ale existují spousty. Návrhů řešení krize je dost, o jejich dostatečnosti či přehnanosti se vedou diskuze na nejrůznějších fórech a i o tom, zda nemá smysl investovat do řešení úplně jiných problémů a jen se adaptovat na změnu, se vede debata. „Popírači“ i „alarmisté“ se většinou vyskytují v debatách na sociálních sítích, protože postoj ke změně klimatu se stal součástí kulturních válek dovezených z Ameriky – podle názoru na změnu klimatu lze i u nás celkem úspěšně předvídat názory i na další problémy (imigraci, ekonomické otázky na pravo-levé ose, vztah k porevoluční transformaci apod.).
3. Argumentace nálepkou
Různá označení, jako jsou alarmisté či popírači, jsou podle Malého jen nálepky, které diskusi znemožňují. Stejný problém vnímá v tom, že jedna strana je označovaná za vědeckou, kdežto druhá třeba za lidi myslící jako Václav Klaus. Jenže protestovat proti tomu, že je jazyk systém ustálených metafor a že jména mají sílu, je marné. Změna klimatu je politický problém a zúčastněné strany konfliktu používají nástrojů, které jim jazyk dává k dispozici (což není nic nového – viz například Klausův Sarajevský atentát). Termíny „alarmisté“ či „klimaskeptici“ byly dobře vymyšleny jednou stranou konfliktu, protože alarmistovi jistě nelze nijak důvěřovat, je to člověk nemoudrý, naopak skeptik je rozumný. O tato slova se vede souboj (viz například web Skeptical Science, který vrací skepticismus těm, kdo respektují výsledky vědy, nebo právě pojem popírač, který lépe než skeptik popisuje, o co ve skutečnosti jde). V politickém souboji je velmi výhodné prosadit svá označení vztahující se k událostem či jevům.
4. Argumentace autoritou
Když Malý slova o tom, že vědci něco zjistili, označuje za trik, protože ne každá autorita je opravdu autorita per se, vlastně tím odmítá výsledky vědeckého bádání. Malý není klimatolog a já také ne. Oba dva o změně klimatu víme to, co jsme si někde přečetli a rozhodli jsme se tomu věřit. Věřím takto spoustě věcí a stejně tak i pan Malý. Kupříkladu věřím, že standardní model kvantové mechaniky dobře popisuje nám známý vesmír na mikroúrovni, ale když dojde na mé opravdové znalosti fyziky, dokázal jsem jednou, před dvaceti lety, vyřešit Schroedingerovu rovnici pro elektron v nekonečné potenciálové jámě. V životě jsem neviděl proton, jen křivou čáru v bublinkové komoře. Věřím autoritám, že mi nelžou. Věřím tomu, že kdyby mi lhaly, někdo na to přijde a řekne mi to.
Stejné je to s klimatologií. Sám Malý odkazuje na zdroje jako na autority. A nemůže tak nedělat, protože radikální skepse vede k nutnosti vše rekonstruovat od nuly. Člověk je tvor společenský a jak věda, tak politika jsou aktivity společenské. Autorita je důležitá, je měřítkem důvěryhodnosti.
Na diskusním argumentu, že NASA či prof. Klimatolog, Ph.D. něco publikovali, není tedy nic špatného. Dodávám, že důvěřovat v klimatologii autoritám a jejich výsledkům je pragmatické rozhodnutí. Mám za to, že případná odměna pro vědce (a fosilní průmysl), kteří by dokázali současný konsenzus ohledně změny klimatu rozbít a přesvědčit ostatní, že klimatologie trpí syndromem skupinového myšlení, by byla tak sladká, že samotný fakt, že si ji ještě nikdo nevybral, o mnohém vypovídá.
5. Vědci se na tom shodují
Podle Malého se vědci ve skutečnosti na závažnosti klimatické změny neshodují, jenže oni se shodují. Malý zmiňuje dvě studie, kdy druhá vyjadřuje pochybnosti o metodologii té první. Jenže zapomněl na další existující studii. Pauza v oteplování nebyla. Hokejka k naší smůle, bohužel, je. Argument známou studií o očkování, které způsobuje autismus, je nefér i v rámci takovéto odlehčené diskuse. Nelze s vážnou tváří srovnávat jednu studii (vědou prokázanou jako špatnou) s výsledky práce celého oboru.
6. Jednej teď!
Pokud je problém změny klimatu problém politický, pak je v pořádku užívat nástroje běžné v marketingu či v managementu, například vyvolání pocitu urgence. Takové nástroje jde jistě používat eticky či se s nimi ocitnout za hranou, v manipulaci. Nevidím po třiceti letech jalových debat, nevynutitelných dohod (Kjóto, Paříž) a čím dál jasnějším jazykem hovořících výsledcích klimatologie problém v jejich užití. Urgence je vyvolaná stavem poznání – zdá se, že jsme kousek od tání permafrostu v Arktidě a uvolnění obrovského množství metanu do atmosféry.
7. Žádná diskuse prý neprobíhá
Žádná diskuse o klimatu se podle Malého ve skutečnosti nevede, i když by to opatření, jaká jako společnost budeme muset přijmout, vyžadovala. To ovšem není pravda: klimatologie jako věda funguje, vycházejí další a další články zpřesňující naše poznání a diskuse o změně klimatu se vede v politice i médiích. Nedebatujeme ale o tom, zda změna klimatu probíhá, jestli je způsobena člověkem, zda za ni může uvolňování uhlíku do atmosféry ani jestli to bude pro ekosystémy, jež jsou nezbytné pro život lidstva, ohrožující. Na všechny tyto otázky nám věda již přinesla kladnou odpověď a nám, stojícím mimo obor, nepřísluší je znovu problematizovat. Neděláme v jiných vědeckých oborech, dokonce ani u kosmologie, operující s pojmy jako je inflační rozpínání či temná hmota. Některé druhy diskusí skutečně neprobíhají a je to tak správně.
Iluze nestrannosti
Martin Malý sám sebe staví do pozice někoho, kdo stojí nad oběma stranami konfliktu, a přišel nám blahosklonně vysvětlit, jak se věci mají. Kromě toho, že je takové poučování neskutečně otravné, je evidentní především to, že Malý se nachází uvnitř konfliktu, uvnitř politiky a uvnitř diskuse, ač se staví mimo ně. Když píše o tom, co je a není fakt, argument či faul, vstupuje do debaty obalený ideologií, ať už vědomě či nevědomě. Takto vyzbrojen v politickém souboji hraje spolu s ostatními, a je tedy zcela legitimní se ptát, jak jeho tah celou hru ovlivní.
Diskuse o změně klimatu probíhá minimálně třicet let (IPCC vzniklo v roce 1988). Po celou dobu politici zjištění vědců ignorovali. V devadesátých letech problém v politice de facto neexistoval. V nultých letech fosilní byznys rozjel velkou dezinformační kampaň, jejímž cílem bylo vytvořit zdání dvou stran, jejichž argumenty jsou stejně relevantní (taktika opsaná od tabákového průmyslu, který podobně popíral vliv kouření na vznik rakoviny). Změna klimatu byla dlouho popírána. Tato pozice časem přestala být udržitelná, popírači tedy přešli na pozici, že změna sice existuje, ale nemůže za ni člověk. Třetím stupněm je pak tvrzení, že změna klimatu existuje, může za ni člověk, ale už je příliš pozdě ji zvrátit. Ve všech třech fázích popření jde o jediné: zachování statu quo, penězovodů směrem k fosilnímu průmyslu, volebních koalic (Trump digs coal!) a dalších aspektů dělby moci ve světě. Malého hlavním, nepřiznaným a zřejmě i neuvědomovaným faulem, je to, že se požadováním nekonečných diskusí o tom, co bylo dávno dostatečně prodiskutováno, staví za status quo.
Závrať z pohledu do propasti
Proč tak Malý činí? Do hlavy mu nevidím. Můžu mluvit jen o sobě. Pohled do propasti změny klimatu je strašidelný a vyvolává úzkost. Co bude s naším blahobytem? A co bude se mnou? Budu mít ve stáří teplo, vodu a potravu? Budu mít léky na bolest? Budou mé děti proklínat mou generaci? Budou se nám divit, jako se my divíme našim dědům a babičkám? Proč ksakru neskončily dějiny, jak nám slibovali v devadesátých letech?
Dělám dost? Co můžu dělat? Co bych dělat neměl? Nehrozí nám totalita, ať ze strany obránců starých pořádků před progresivisty nebo nějaká revoluční, zelená? Jak zcela proměnit základní ekonomické vztahy sedmi miliard lidí, a přitom něco nepokazit? Jak se z těchto otázek nezbláznit? Kde vzít jistotu? Rozměr problému změny klimatu, pokud má IPCC ve svých interpretacích pravdu, je obludný a tvrzení, že je to největší úkol v dějinách lidstva, je nejspíš na místě. Kdo by nedostal závrať z takového uvědomění? Přitom útěcha existuje – venku je hezky. Nic se neděje, podívej. Sucho, ano, ale za to může Babiš. Blázni se hádají. Něco se asi děje, ale bude to dobré. Nebo nebude, ale až za dlouho a do té doby někdo něco vynalezne. Jsem přece rozumný člověk. Racionální. Kam na mě s emocemi, obě strany! Já jsem uprostřed. Uprostřed je dobře. Uprostřed nic neriskuji, vítr tam nefouká, ostatně zítra půjdu do práce a už je to lepší, že? Už je ta závrať skoro pryč. Bude to dobré.
Autor je IT manažer.