Konzum není cesta, kterou chci jít

Uvědomělá spotřeba planetu sice nezachrání, ale odklon od konzumu je společně s celkovou změnou ekonomického systému pro budoucnost zásadní.

Foto: Petr Zewlakk Vrabec

„Prosím bez brčka,“ rozléhá se hlas starší dámy po kavárně. Je pondělní ráno, ve vzduchu je cítit blížící se podzim a brněnské centrum houstne davem lidí, kteří míjejí přeplněné tramvaje a spěchají do práce, do školy, za nákupy nebo na schůzky. „Máme kovová,“ odpovídá s úsměvem ještě ne zcela probuzená servírka a klidně pokračuje v přípravě mátové limonády. Naproti přes ulici muž ve frontě u pojízdného stánku podává baristovi vlastní kelímek na kafe, na nedalekém trhu vkládá matka s dítětem v šátku ovoce a zeleninu od místních farmářů do síťového pytlíku.

V České republice se pomalu rozvíjí na západě již značně rozšířený zájem o udržitelný životní styl, který tolik nezatěžuje životní prostředí. Přibývá bezobalových obchodů, butiků s etickou módou, supermarkety zvyšují podíl bioproduktů a přestávají nabízet plastové tašky. Daří se veganským restauracím, na které dnes člověk narazí i v menších českých městech. A rostlinná mléka zařadilo do své nabídky mnoho kaváren. Jaký mají ale tyto rostoucí trendy efekt na zmírnění klimatických změn? Může to, co nakupujeme, zjemnit intenzitu klimatické krize?

Couvám z možnosti mít se líp 

Podle socioložky a bioložky Hany Librové z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně sice životní způsob jednotlivců na zmírňování klimatické krize jistý dopad má, řešení však leží v radikální proměně ekonomického a politického rozhodování. „Vliv individuální spotřeby na zmírňování klimatického rozvratu považuji za minimální,“ míní Librová.

Mnoho času stráveného v zaměstnání se pak promítá i do konzumního životního stylu: lidé potřebují auta, aby se do práce dostali, vhodné oblečení, jídlo, které si nestihnou doma uvařit sami.

Předmětem jejího dlouhodobého výzkumu je takzvaná dobrovolná skromnost čili životní způsob, v němž je člověk ochoten snížit svou spotřebu a vzdát se služeb a volnočasových aktivit, které zatěžují přírodu. „Dobrovolná skromnost je způsob života, který rezignuje na růst hmotného blahobytu,“ vysvětluje.

Podle ní sice tato cesta jenom málo ovlivní strmě rostoucí křivku globální teploty, ale znamená jistou morální volbu. „Ochota chovat se environmentálně odpovědně je hodnotou, která život jednotlivců obohacuje,“ konstatuje Librová. Navíc může osobní rozhodnutí působit na společenské normy a měnit je, třeba právě prostřednictvím politických rozhodnutí.

Vliv aktivistky Grety Thunberg to potvrzuje. Její plavba z Evropy do New Yorku přes Atlantik na jachtě s nulovými emisemi, odmítnutí létání a přechod na veganství doprovázejí její urgentní apely na systémové změny. Kritikům, kteří by měli tendenci obviňovat ji z pokrytectví kvůli nesouladu mezi jejím jednáním a životním způsobem, bere vítr z plachet a snaží se jít příkladem. Kombinace etického způsobu života s vyzýváním politiků, aby usilovali o výraznou proměnu ekonomického systému, inspiruje další lidi k přemýšlení o vztahu mezi vlastní spotřebou, tokem materiálů, emisemi oxidu uhličitého a odpovědností velkých korporací a vlád.

Přešívání věcí, oprava výrobků, pěstování vlastních plodin nebo veganství mohou být navíc svým způsobem rebelií proti současnému kapitalismu a konzumní společnosti, jejichž rysem je nesmírný tlak na přírodní zdroje a jejich drancování.

Společnost nás nutí ke spotřebě

„Dobrovolná skromnost pro mě znamená, že nemusím mít všechno, co vidím a co mají sousedé. Přemýšlím, co opravdu potřebuji a co ne. Dobrovolně skromný život někdy nevypadá skromně, neznamená totiž mít to nejlevnější. Levné je ve finále velmi drahé a prostředí zatěžující,“ říká Lia Ryšavá v obýváku svého domu v Miroslavi, malém městečku na Znojemsku. Spolu s dcerou sedí u dřevěného jídelního stolu umístěného uprostřed místnosti plné knih. Na stole jsou chlebíčky, teplý čaj a salát z domácího ovoce. Starožitný nábytek a historické obrazy dávají pokoji domácký nádech, z okna je vidět na zahradu s ovocnými stromy. „Stejným způsobem žili moji rodiče, ale že konzum není cesta, kterou se chci ubírat, jsem si uvědomila až v čase, kdy mu společnost začala podléhat. K věcem si buduji citový vztah a nerada se jich vzdávám, používám je dlouho a nejsou pro mě jen na jednu sezonu,“ vysvětluje Ryšavá, která je dnes v důchodu.

Lia Ryšavá přes dvacet let učila češtinu a němčinu na místní základní škole, ale už během zaměstnání byla aktivní v komunitním životě. To jí zůstalo dodnes. Péči o druhé zasvětila velkou část svého volného času: již léta se věnuje aktivitám v místním evangelickém sboru, je zakládající členkou spolku, který sází stromy v krajině, háčkuje hračky a dečky pro novorozence, pečuje o židovský hřbitov, píše do místních novin. „Nemám potřebu brázdit svět, již čtyřicet let jezdíme na chatu s přáteli na Vysočinu, je tam krásně a je to tam vrcholně jednoduché. Pokládáme to za krásnou dovolenou,“ popisuje Ryšavá své oblíbené místo.

Na cestu dobrovolné skromnosti se vydali i manželé Jan a Magda Svobodovi. Před osmadvaceti lety se přestěhovali z Brna do Radňovic, vzdálených dvě zastávky vlakem od Žďáru nad Sázavou, kde teď žijí s rodiči a strýcem Jana Svobody. Spokojeně působící pár sedí na gauči v útulné chatce propojené se skleníkem a terasou. Na dřevěném do modra zbarveném stole před nimi leží natrhané víno a po celé místnosti se rozlévá vůně čerstvě upečeného štrúdlu. Zatímco se sluneční paprsky lámou o prosklenou střechu skleníku, pár se s humorem baví o svém oblečení. Oba manželé nakupují v second handu, spolu se všemi v rodině třídí odpad, sbírají dešťovou vodu a ve svém ekologickém kotli topí dřevem ze svých lesů. Na dvaatřiceti hektarovém pozemku, který vlastní, mají biotop, v mnohakubíkových nádobách zadržují dešťovou vodu, pěstují zeleninu, ovoce a vysazují les.

„Dobrovolná skromnost není nějaký program, pro nás je to přirozené. Baví nás věci, které vydrží,“ říká malíř Jan Svoboda. Foto: Petr Zewlakk Vrabec

„Nebaví nás současná šílená spotřeba a dělání věcí tak, aby se rychle opotřebovaly. Dobrovolná skromnost není nějaký program, pro nás je to přirozené. Baví nás věci, které vydrží. Já maluji obrazy se zárukou pět set let,“ směje se Svoboda, který se již třicet let živí malbou. Kousek od skleníku má vlastní dvoupatrový ateliér, ve kterém tráví většinu dní. Maluje výlučně akrylem a dešťovou vodou, plátna používá opakovaně.

„Žijeme pod tlakem, kterému ne každý umí odolat. Současná společnost nás nutí k přehnané spotřebě. Někdo má dvě práce a ještě přivýdělek, jen aby měl standard, který pozoruje u druhých. Soutěžení nás tlačí, abychom měli víc než druzí, abychom pracovali víc,“ shodují se manželé.

Závod ke dnu

Je kolem páté po poledni. Auta a autobusy v již tradiční každodenní zácpě velkoměst přehřívají své motory a cyklisti jdou raději pěšky vedle kol po chodnících. Krátkovlasý muž sedící v modré sedmimístné dodávce z okna odklepává popel z cigarety a vyfukuje hustý dým. Jako mnoho dalších si čas ve špičce krátí čtením sdělení na billboardech a reklamních poutačích. Jiní z dlouhé chvíle túrují motor, řidič autobusu přepíná stanice v rádiu. Lidi plní restaurace, bary, menší obchody i velké supermarkety. Někteří v práci skončili, jiní tam teprve míří. Všudypřítomná reklama mění jednobarevné fasády domů na katalogy značek a produktů. Centra zahlcují svítící tabule, blikající poutače nebo barevné loga různých velikostí, které vybízejí k návštěvě či lákají na slevy.

Lidé, kteří chtějí žít environmentálně šetrněji, musí odolávat těžkému soupeři: firmám, které investují nemalé finanční prostředky do reklamy a nutí je k neustálému konzumu. Jenom v málo případech stojí proti těmto firmám hráz v podobě státních nebo obecních regulací, které tlačí na kvalitu a trvanlivost zboží nebo zabraňují nadměrnému zanesení veřejného prostoru nánosy reklam. Konzumace, která by ve své podstatě mohla zahrnovat naplňování základních lidských potřeb se zohledněním etických preferencí člověka, se stává hlavním prostředkem k dosažení společenského uznání, vázaného na materiální vlastnictví.

To, že člověk spotřebovává čím dál víc, však nemusí nutně znamenat, že je v životě šťastnějším. Ekonom Richard Easterlin na datech z různých zemí, včetně Spojených států a Číny, dokazuje, že růst HDP nevede k nárůstu spokojenosti obyvatel. To samé platí i pro vliv reklamy ve veřejném prostoru: nedávný výzkum, realizovaný mezi lety 1980 a 2011 na vzorku téměř milionu Evropanů ukázal, že čím vyšší jsou v jednotlivých státech výdaje na reklamu, tím klesá spokojenost se životem jejich obyvatel.

Konzumace se stává hlavním prostředkem k dosažení společenského uznání, vázaného na materiální vlastnictví. Foto Petr Zewlaak Vrabec

„Celá jednostranná orientace ekonomiky na produkci spojená s takzvaným volným obchodem vede k tomu, že se firmy zvětšují a neúměrně tak roste moc korporátu,“ domnívá se ekologická ekonomka Naďa Johanisová z brněnské Masarykovy univerzity. Orientace na růst zisku firem vede podle ní k neustálému tlaku na zvyšování výroby, s nímž je spjat nápor na přírodní zdroje, včetně spotřeby fosilních paliv. A to je příčinou klimatického rozvratu.

„Vládám se proti těmto trendům nedaří přijímat opatření chránící přírodu a klima i proto, že se bojí, že nás zavalí zboží z jiných zemí. Tomu se říká závod ke dnu. Domnívám se, že bychom měli rozvinout nejen diskusi o ekonomickém růstu a jeho škodlivosti, ale i o globálním obchodu, který může paralyzovat některé veřejné politiky,“ vysvětluje.

„O škodlivosti trvalého růstu ekonomiky se už začíná v některých kruzích mluvit. Produkce nemůže trvale růst na konečné planetě, to už leckdo začíná chápat. Ale dodneška málokdy natrefíte na kultivovanou debatu o limitech a rizikách takzvaného volného obchodu. Možná je to proto, že to slovo ,volný‘ zní tak pěkně a svobodně. Ale  jeho rubem je ekologický a sociální dumping, s nímž je velmi nesnadné se vyrovnat. A samozřejmě je tu i skrytá cena, kterou  platíme v podobě spotřeby energie při přemísťování zboží. Takže je důležité začít přemýšlet o systémových příčinách klimatické změny. Jak ji posiluje nekritická víra v ekonomický růst a volný obchod? A jak ji posiluje současný finanční systém, založený na dluhu, úrocích a maximalizaci zisku z investic? To jsou otázky, které vyžadují naléhavou veřejnou debatu,“ doplňuje Johanisová.

Lidé musí odolávat těžkému soupeři: firmám, které investují nemalé finanční prostředky do reklamy a nutí je k neustálému konzumu. Foto Petr Zewlaak Vrabec


Linku nezastavíš

Švédský výzkumník Andreas Malm nazývá ve své knize Fossil Capital (Fosilní kapitál, 2015) ekonomický systém, který od 19. století postupně získává celosvětovou převahu, fosilním kapitalismem. Definuje ho jako ekonomiku neustálého růstu spojeného se zvyšující se spotřebou fosilních paliv a nárůstem emisí oxidu uhličitého. Ukazuje, jak je ekonomický růst s těžbou a využíváním fosilních paliv úzce propojený a jak již od počátku průmyslové revoluce souvisejí vysoké emise oxidu uhličitého s pracovním vykořisťováním. Cesta z klimatické krize proto podle něj není možná bez zrušení závislosti na fosilních zdrojích. To je vzhledem k obrovské moci fosilního průmyslu a jeho lobbingu nesmírně složitý úkol. A proto by se právě do tohoto bodu mělo podle mnohých environmentalistů koncentrovat snažení klimatických aktivistů.

Fosilní kapitalismus neklade nároky jenom na náš konzumní životní styl, ale i na systém práce. Sociolog Michael Mayerfeld Bell ve své knize An Invitation to Environmental Sociology (Úvod do environmentální sociologie, 2004) mluví o tomto vztahu jako o cyklu „práce a utrácení“. Lidé tráví na pracovišti hodně času, protože se zvyšuje tlak na konkurenceschopnost a tím rostou obavy ze ztráty zaměstnání. I v České republice je zažitou mantrou vysoká produktivita – Češi v rámci EU odpracují nadprůměrný počet hodin.

Mnoho času stráveného v zaměstnání se pak promítá i do konzumního životního stylu: lidé potřebují auta, aby se do práce dostali, vhodné oblečení, jídlo, které si nestihnou doma uvařit sami. Jejich volný čas se podle Bella plní nakupováním a ztrácí se prostor pro trávení chvil s rodinou nebo přáteli, dobrovolničením a – dodejme – nicneděláním.

Tlak na maximalizaci výroby způsobuje zaměstnancům neustálý stres a nedůstojné pracovní podmínky, což potvrzuje i realita zaměstnanců ve firmách u nás. Příkladem je i šestadvacetiletá Nikola Tulisová, která už během školy pracovala ve dvou výrobnách.

„Když jsem před dvěma lety potřebovala peníze, šla jsem pracovat do Vodňanského kuřete. Každý den od sedmi jsem stála za pásem, v ruce střídala plastové vaničky, které jsem plnila kuřecími stehny a posílala je po pásu dál. Zatímco se mi na druhém pásu nad hlavou nepřetržitě točila kuřata bez hlavy, dodávky přivážely živá. Slepice v děsivém stavu, natlačené v malých klecích. Chodila jsem kolem nich a koukala, kolik jich jen je. Měla jsem pocit, že jsou všude. Pracovala jsem tam jen tři týdny, lezlo mi to už na mozek. Neumím si představit dělat takovou práci celý život,“ popisuje Nikola Tulisová své zkušenosti z fabriky v brněnských Modřicích.

„Byla tam zima a strašný smrad, ale nebyla to práce náročná fyzicky, nýbrž psychicky. Když jsem si pak kvůli škole nemohla dovolit pracovat celý týden, chodila jsem na brigádu balit strojky na holení. To bylo horší. Dvanáct hodin stojíš za pásem, chytíš žiletku, něco k tomu, dáš to do obalu, zabalíš a pošleš dál. Někdy nebyl čas ani na pauzu. Když jsem ji chtěla, musela jsem křičet na kolegy, ať mě zastoupí, a pak utíkat abych byla hned zpátky. Nejtěžší bylo, že musíš valit, i když tě bolí záda a nemůžeš,“ vzpomíná Tulisová.

„Děláš tak za pásem a myslíš na to, kolik odpadů se každý den vyhodí, kolik zvířat trpí proto, aby pak polovina skončila v kontejneru. Až tam jsem si uvědomila, co to ve skutečnosti znamená koupit si tyto věci v supermarketu,“ dodává Tulisová.

Pracuj míň, zachraň klima

Vícero studií se shoduje na tom, že ke zmírnění klimatické krize napomůže výrazné zkrácení pracovní doby. Andre Spicer, profesor organizačního chování na Londýnské univerzitě, ve svém komentáři pro Guardian popisuje, že méně práce nemá pozitivní efekt na klima jen tím, že klesá výroba a ubývají služby zatěžující přírodu, ale narušením zmíněného cyklu práce a utrácení.

Nejde však jen o to, nabídnout lidem kratší pracovní dobu. Podle Spicera to totiž negarantuje, že lidé svůj volný čas nebudou trávit na luxusních dovolených – i  když se ukazuje, že po zavedení 35hodinového pracovního týdne začali Francouzi skutečně více času trávit s rodinou, odpočinkem, sportem nebo kulturou. Veřejné politiky by podle něj měly vytvářet systém veřejných služeb a zařízení pro dostupné, komunitní a přírodu nezatěžující trávení volného času. Takovouto infrastrukturou mohou být podle Spicera například parky, knihovny, sportovní hřiště nebo cyklostezky.

„Produkce nemůže trvale růst na konečné planetě, to už leckdo začíná chápat,“ říká Naďa Johanisová. Foto Petr Zewlaak Vrabec

K tomu, co jsme popsaly v reportáži o dopadech změny klimatu na města, je nutné přidat i potřebu kvalitního dostupného bydlení. Jedině to může odstranit dnešní tlak na mnoho rodin a jednotlivců, aby pracovali co nejvíc, protože jen tak si budou schopni bydlení zajistit. Zjednodušeně se dá mluvit o nutnosti zavádět opatření propojující právo na město, zkracování pracovní doby a snižování produkce. Je potřeba posilovat spolurozhodování obyvatel a umožnit jim sdílení zdrojů. Družstevní energetika, sdílené bydlení, místa pro nekomerční trávení volného času, komunitní zahrady, sdílení věcí nebo bezplatná veřejná doprava jsou ukázky takového fungování.

Vyprostit se ze spárů konzumní společnosti lze i nezávisle na státní politice, i když to není jednoduché. „Důležité je, aby konzument nezůstal před tlakem velkých firem osamocen. Může například budovat komunity, které budou tvořit ekonomickou alternativu. Nejde jen o to, nakupovat míň, ale také hledat lokální dodavatele, začít se pohybovat v nepeněžní ekonomice,“ vysvětluje Naďa Johanisová. K mnohým formám alternativní ekonomiky podle ní máme vztah nebo je nějakým způsobem nevědomě praktikujeme, například ke kutilství nebo zahrádkaření. Tyto formy též umožňují částečný odklon od námezdní práce, protože nabízí způsoby, jak své potřeby plnit nepeněžně. „Co má podle mě smysl, je pěstovat si zázemí přátel a sítě směny. Takovéto sítě staví jiná kritéria uznání, než jsou ta, která dominují v mainstreamové společnosti. Mizí zde tlak na vlastnění věcí, které člověk nepotřebuje, ale reklama nebo společenský narativ ho tlačí k nákupu. Je to dobrý způsob, jak budovat sítě spolupráce mimo mainstream, které navíc mohou vést i k větší odolnosti, když mainstream selže,“ domnívá se Johanisová.

Jsou dvě hodiny po půlnoci a vzduch příjemně chladí. Lidé se mačkají v přeplněných nočních autobusech, které je rozvážejí do jejich domovů po téměř prázdných ulicích. Sem tam projede dodávka s čerstvými rohlíky, zeleninou nebo novinami. Někde blikají pouliční lampy, jinde žárovky nad stále běžícími pásy ve fabrikách. Zatímco kuřecí stehýnka z Modřic možná putují do KFC, ženy na druhé straně města balí kosmetické výrobky značky Dermacol do velkých krabic. Už za několik hodin velkou část Brna vzbudí otravný zvuk budíku a centrum zhoustne davem lidí, kteří budou míjet přeplněné tramvaje a spěchat do práce, do školy, za nákupy, nebo na schůzky.

Autorky jsou spolupracovnice redakce. 

Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies