Slovenský Pochod za život: klér a konzervativci bok po boku s fašisty

Nebojme se veřejně projevovaných názorů, které míří k zákazu potratů. Mnohem nebezpečnější totiž je, dějí-li se změny zákonů bez pozornosti veřejnosti. 

Jsem ráda, že se tuto neděli v Bratislavě uskutečnil Pochod za život. Od roku 2013 šlo již o třetí akci tohoto druhu a zúčastnilo se jí několik desítek tisíc pochodujících. V procesí organizovaném Konferencí biskupů Slovenska a neziskovou organizací Kanet jsme mohli spolu s kočárky a balónky vidět církevní i politické elity slovenského konzervatismu a radikální pravice. Asi projevím nepopulární názor, ale pohled na fotky z akce mě naplňuje klidem, ba přímo satisfakcí. Pokusím se vysvětlit proč.

Již několik týdnů jsou známy čtyři návrhy zákonů, jejichž cílem je omezit přístup k bezpečnému umělému přerušení těhotenství, které je v současnosti povoleno do dvanáctého týdne bez udání důvodu. Jde o návrhy opozičních konzervativních stran OĽaNO (Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, Igor Matovič a spol.), Jsme rodina (Milan Krajniak a spol.), Lidová strana – Naše Slovensko (Marián Kotleba a spol.) A poslední, nejradikálnější a nejkomplexnější návrh poddal Richard Vašečka (neparlamentní Křesťanská unie).

Přestože veřejný manifest pochodu hovoří o podpoře jakýchkoli kroků, které omezí přístup k interrupcím bez výjimek, jako jsou otěhotnění při znásilnění nebo ohrožení života ženy (tedy absolutní zákaz), organizátoři pochodu propagovali online petici, v níž vyzývali k podpoře předložených návrhů.

Plíživé změny bez ohlasu veřejnosti

Pokud jsme se něco naučili od našich sester z Maďarska a Polska, je to právě to, že odklon od liberální demokracie probíhá jako práce v kuchyni. Týká se genderových vztahů, je špinavá, pomalá a náročná a odehrává se za zavřenými dveřmi. Často zůstává bez povšimnutí. Je to práce, která dopadá přímo na ženská těla a těla těch, pro něž domov a rodina nemusí být harmonická místa plná lásky, péče a bezpečí. Do veřejného prostoru se finální produkt z kuchyně dostane často až v momentě, kdy je pozdě. Pomalu se vařilo v Polsku a Maďarsku – a podobně to probíhá i u nás. Pochod za život je sice otevřeným politickým manifestem neokonzervativismu na Slovensku, ale těžko může být chápán jako překvapení. Pokud jste dosud dávali pozor a občas nahlédli i ke sporáku, kde se odehrával boj o rodový řád, museli jste si ho všimnout.

Dobrá praxe se dnes ve střední a východní Evropě šíří pomalými kroky, které se nepozornému oku mohou zdát jako maličkosti a občas i „dobré nápady“. Polská strana Právo a spravedlnost (PiS) i maďarský Fidesz zavedly tzv. family mainstreaming. V roce 2018 tento koncept úspěšně obhájila i Slovenská národní strana (SNS). Pro připomenutí, minulý týden předseda strany Andrej Danko podepisoval spolupráci s ultrakonzervativní stranou Křesťanská demokracie – život a prosperita (KDŽP). Už loni se však SNS podařilo prosadit rodinný mainstreaming i do slovenského zákona o tvorbě právních předpisů. Jde konkrétně o zavedení nové „doložky vybraných vlivů a analýzu vlivů“. Právní normy tak musí být posuzovány podle vlivu na „rodinné prostředí, vzájemnou soudržnost členů rodiny, výchovu dětí, práva rodičů vůči dětem“. To je ovšem skvělý záměr až do momentu, kdy si položíme otázku, jak taková doložka a analýza vypadá podle radikálně pravicového a konzervativního smýšlení. Návrh zákona prošel bez zásadních problémů. Zmínku o změně jsem zachytila ​​jen na pár webech, většinou konzervativních.

Akceptování extrémních postojů

Něco podobného začalo v kuchyni přihořívat i na jaře tohoto roku. V tomto období totiž ministerstvo spravedlnosti projevilo zájem stanovit Konferenci biskupů Slovenska (připomínám, že jde o organizátora Pochodu za život) jako povinně připomínkující subjekt. Konference se měla stát účastníkem meziresortního připomínkového řízení. Z této pozice by aktivně vstupovala do legislativního procesu jako subjekt, který má plné právo připomínkovat všechny zákony, jakkoli by ministerstva neměla povinnost vzít tyto připomínky v úvahu. Ministerstvo nakonec upustilo od svého záměru poté, co se zvedla vlna kritiky, a to ze strany nejen organizací občanského sektoru a veřejných institucí, ale dokonce i jiných církví. Tento návrh změny zákona, který měl zařadit Konferenci biskupů Slovenska mezi státní instituce, tak nakonec zanikl už v přípravě. Mimo jiné mu totiž chyběla rozsáhlá zdůvodňovací zpráva, která by vysvětlovala tento požadavek.

Z pohledu biskupské konference šlo o záměr institucionalizovat to, co v praxi už dávno probíhá. Konference biskupů Slovenska a jiné církevní a náboženská sdružení a organizace občanského sektoru, které byly například aktivní při iniciování referenda za rodinu v roce 2015, se vyjadřují k návrhům všech zákonů, které se týkají jejich činnosti, ale i těch, které se týkají rovnosti pohlaví, diskriminace či genderového násilí. Ve svých vyjádřeních tato sdružení často apelují na „přirozenost“ v různých smyslech slova. V praxi to například znamená, že se zasazují proti afirmativním opatřením, které by měla přivést více žen do některých odvětví průmyslu. Protože „ženská přirozenost“ je podle těchto uskupení prostě jiná.

Jak se to mohlo stát?

Nejednou jsem na konferencích a veřejných vystoupeních na téma vzestupu neokonzervativismu a radikální pravice v Polsku a Maďarsku zaslechla otázku „Jak se tam mohli naši sousedé dostat?“. Odpověď je jednoduchá. V kuchyni se vše pomalu vařilo a pak jednoho dne nastal čas servírování. Mohlo se to tam pomaličku připravovat i proto, že v tomto geografickém prostoru chodíme kolem konzervativních a křesťanských politických aktérů po špičkách. Často nekriticky přisuzujeme status marginalizovaných i těm, kteří mluví o „demografické křivce“ nebo rovnou o „čistotě národa“. Je v pořádku romanticky se ohlížet za minulostí a dobou, kdy křesťanské elity tvořily vítanou opozici vůči opresivnímu režimu. Jenže také je nutné si přiznat, že to je poměrně dávná minulost – dnes řeholnice kráčejí přímo za fašisty. Bude asi čas přehodnotit část dosavadní blahosklonnosti.

Proto když si prohlížím fotky, na kterých fašisté pochodují spolu se slovenskými klérem a konzervativními politiky, pociťuju děsivý klid. Toto už je konečně vidět, tak se prosím dobře dívejte. Dokud se tyto změny děly za zavřenými kuchyňskými dveřmi, nikdo jim nevěnoval pozornost. Obávám se však, že množství lidí, kteří se účastní této hostiny, bude nyní novým argumentem, proč se tím jednoduše nezabývat. Marně ale budeme zavírat dveře, zápach nás nakonec dohoní.

Autorka je redaktorka slovenského měsíčníku Kapitál.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies