Foto flickr.com (CC BY 2.0)
Greta Thunberg se v posledních měsících změnila – už to není ta naivní a nevinná dívka, která říká, že císař je nahý. Stal se z ní agresivní démon se zlověstným úšklebkem a nabroušeným jazykem. Její poselství však zůstává stále stejně prosté. V této souvislosti stojí za to připomenout si pozoruhodný Kierkegaardův spisek Rozdíl mezi géniem a apoštolem, v němž autor definuje génia jako člověka, jenž dokáže vyjádřit „víc, než co v něm je“, tedy svou duchovní podstatu, a klade ho do protikladu k apoštolovi, jenž je „sám o sobě“ nikým: apoštol je ryze formální funkce jedince, jenž zasvětil svůj život přinášení svědectví o neosobní pravdě, která ho nekonečně přesahuje. Je to zvěstovatel, jenž byl vyvolen Boží milostí: on sám však žádnými niternými dispozicemi, které by ho k jeho poslání předurčovaly, neoplývá.
Ekologie nechce pečovat o přírodu. Usiluje o reorganizaci společnosti, jež by dovolovala zlepšit podmínky pro náš blahobyt. A Greta Thunberg si je toho plně vědoma.
Jacques Lacan zmiňuje příklad diplomata, který zastupuje svou zemi v cizině: individuální zvláštnosti jeho charakteru nehrají žádnou roli. Ať už udělá cokoliv, vykládá se to jako poselství jeho domoviny zemi, kam byl vyslán. Pokud na významné mezinárodní konferenci zakašle, považuje se to za nevtíravý signál pochybností jeho vlasti vůči opatřením projednávaným účastníky konference. Stejně tak Greta není kreativní génius, nýbrž apoštol pravdy: nepřichází s žádnými novými postřehy, jenom opakuje stále dokola jedno a totéž prosté poselství. Na adresu politiků uvedla: „Nevyšli jsme do ulic kvůli tomu, abyste si s námi dělali selfíčka a říkali nám, jak nesmírně nás obdivujete. My, děti, to děláme proto, aby se dospělí probudili.“ Takto mluví pravý apoštol, jenž sám sebe soustavně upozaďuje, neboť si uvědomuje, že veškerá, byť i lichotivá, pozornost věnovaná jeho osobě odvádí pozornost od jeho poselství.
Nový univerzalismus
Častokrát slýcháme, že máme-li se náležitě postavit hrozbě ekologické katastrofy, musíme opustit svůj „antropocentrismus“ a začít pohlížet na lidstvo jako na nedílnou součást „velkého řetězce Bytí“: jsme jen jedním z mnoha druhů žijících na planetě Zemi. Avšak bezohledným drancováním jejího bohatství jsme se pro ni stali hrozbou a matka Země nás teď trestá globálním oteplováním a dalšími ekologickými pohromami. Nad touto představou se člověk může jen pousmát: ne Země, ale my máme problém. Země je vůči našemu údělu lhostejná, přežila daleko horší katastrofy, než je sebedestrukce jednoho z jejích druhů. To NAŠE životní prostředí je ohrožené, to NAŠEMU přirozenému prostředí, jedinému, v němž jsme schopni přežít, hrozí zánik. Z imaginární perspektivy globálního ekosystému Země viděno by bylo mnohem lepší, kdyby lidstvo z jejího povrchu zmizelo, takže v tom, co nazýváme „ekologickou krizí“, je v sázce ve skutečnosti naše vlastní přežití, přežití naší společnosti. A právě v tom spočívá skrytý antropocentrismus různých neatropocentrických představ: navzdory veškerému jalovému tlachání o nezbytnosti upřednostňovat potřeby Země před našimi vlastními zájmy nám ve skutečnosti jde o (prostředí, které by neohrožovalo) naše přežití a blahobyt.
Proto jsou také veškeré nároky vznášené za strany ekologie sociopolitické povahy: ekologie nechce pečovat o přírodu. Usiluje o reorganizaci společnosti, jež by dovolovala zlepšit podmínky pro náš blahobyt. A Greta Thunberg si je toho plně vědoma: když mluví o vědě a spílá politikům, že nenaslouchají jejím argumentům, neobrací se na vědce, ale na politiky: nevyzývá nás, abychom politiku odložili stranou, nevolá po depolitizaci, ale jde jí naopak o zrod nové politiky, která by byla skutečně univerzalistická, když by se obracela na všechny bez rozdílu, ale zároveň by nás – jak přísluší skutečné politice – rozdělovala, když by mimo jiné bojovala s těmi, kteří hrozbu ekologické katastrofy popírají. Spor o ekologii je politický v tom neradikálnějším slova smyslu. Další odnož univerzalistické politiky je spojena se jmény Assange, Snowden či Manning, kteří „špehují ve jménu celého lidstva“ a odkrývají veřejnosti odvrácenou stranu řady státních tajemství. Z pohledu suverénních států se jedná o „vlastizradu“, a právě proto má jejich počínání univerzalistický charakter. Dopouštějí se jím totiž „zrady“ na vlastní zemi.
Za horizont vědy
Když na nás Greta apeluje, abychom naslouchali vědě a brali její argumenty vážně, naznamená to, že nám věda dává politické odpovědi na to, co bychom měli dělat. Věda nám umožňuje zahlédnout kontury slepé uličky, v níž se nacházíme, například katastrofální ekologické důsledky našeho ekonomického rozvoje, avšak nedokáže nám nabídnout nic takového jako „politiku vědy“. Když slyšíme tuto floskuli, měli bychom se mít na pozoru před tím nejhorším druhem manipulace a ovládání. Věda, jejímž argumentům nasloucháme, není žádný neutrální nástroj naší spásy, ale cosi, co musíme překonat, abychom se mohli naučit myslet za jejím horizontem. Greta není nositelkou nějaké totalitární pravdy, jednající ve službách neutrálního vědeckého poznání coby velkého Druhého. Předkládá nám vědecká fakta jakožto výchozí bod, jenž by nás měl podněcovat k definování nového emancipačního projektu a jeho aktivnímu prosazování.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Greta Thunberg is no genius – she’s an apostle, publikovaného na webu časopisu Spectator, přeložil Radovan Baroš. Uveřejněno s výslovným svolením autora.