Byl Jom kipur…

Teroristický útok na Den smíření vyvěrá jak z neonacistického podhoubí, tak z radikalizace středu.

Letošní půst na Jom kipur, nejposvátnější den židovského roku, se pro mě změnil ve vyčerpávající odpoledne strávené sledováním tragédie v přímém přenosu a aktualizováním především německých stránek na Twitteru. Jedna věta se mě obzvláště dotkla. Za masakr v Halle nesou odpovědnost všichni, kdo učinili rasismus, xenofobii a antisemitismus opět „salonfähig“, tedy něčím, co projde i v „dobré společnosti“.

Jsem věřící Židovka, ale rozhodně se neřídím všemi náboženskými předpisy judaismu. Jednu věc ale dodržuji v poměrně přísné podobě – půsty. Strávit den dobrovolně bez jídla odkryje v člověku zvláštní zranitelnost, citlivost. I pocit sounáležitosti s těmi, kdo hladoví. Jom kipur (Den smíření) patří k nejposvátnějším dnům židovského roku. Symbolicky uzavíráme uplynulý rok, prosíme své blízké o odpuštění za to, čím jsme jim – třeba i nevědomky – mohli ublížit, aby se po zatroubení šofaru po večerní bohoslužbě naše hříchy za uběhlý rok vymazaly a my začali znovu s čistým štítem.

Normalizovaná nenávist

Bylo to posvátností toho dne, půstem nebo tím, že jsem se sama chystala do synagogy, že mě zpráva o útoku teroristy hlásícího se ke krajní pravici na synagogu v Halle tak vyděsila? Útok však byl dostatečně strašlivý i bez těchto souvislostí. Ukázal totiž, co dokáže způsobit „radikalizace středu“ a stále větší společenská akceptace nenávistných útoků, ať už násilných, verbálních nebo virtuálních. Mohou to být online nenávistné útoky a kyberšikana pracovnic neziskových organizací, tleskání tomu, když ve Středozemním moři utonou migranti, anebo slovní či fyzické napadení muslimky v hidžábu, což je zkušenost, kterou má každá z mých muslimských kamarádek.

Zatímco v Německu existuje silné neonacistické podhoubí, páchající i vraždy a násilné trestné činy, v Česku je mnohem silnější „radikalizace středu“, a tedy mainstreamizace nenávistných postojů.

Být xenofobem a rasistou se nyní stalo v českém, ale i východoněmeckém prostředí běžnou součástí veřejného prostoru. O roli světových i českých mainstreamových médií, která teroristické činy ráda „amplifikují“, a dávají tak inspiraci dalším útočníkům, se není potřeba rozepisovat. Jen možná stojí za povšimnutí, že – alespoň podle mého pozorovávání – zpráva o útoku, jehož pachatelem byl neonacista, zdaleka nerezonovala tak silně jako v případě útoků páchaných islamistickými teroristy. Cudné mlčení „vlastenecké“ scény je výmluvné.

Krajněpravicoví komentátoři

Dotýká se mě, že je v českých médiích a bohužel i v médiích veřejné služby, tedy v České televizi a v Českém rozhlase, dáván bez okolků prostor lidem, jako je Alexandr Tomský, Petr Žantovský, Markéta Šichtářová a Vlastimil Vondruška, tedy těm, kteří se na budování nenávistného diskursu aktivně podílejí. A sdílejí konspirační teorie ne nepodobné té o „velkém nahrazení“, jež stála za útokem v Halle a která rovněž obviňuje feministky, levici a vše organizující Židy ze zkázy světa.

Velký díl odpovědnosti nesou i politici, kteří se rozhodli získávat politické body vyvoláváním strachu a vytvářením obrazu nepřítele. Máme prezidenta, který mluví o migraci jako o invazi a o islámu jako o „superholokaustu“. O extrémistické straně v parlamentu, jejíž členové byli během středečního útoku celí natěšení, aby zase mohli pronést to svoje „My jsme vám to říkali“, je škoda mluvit. V jejich pojetí za to, že někdo chtěl vystřílet synagogu, stejně může „Merkelová, která sem pozvala uprchlíky a lidi jsou naštvaní“.

Bývalé východní Německo je podobnější Česku a zemím Visegrádské čtyřky než zbytku Německa či západní Evropy. I zde má mnoho lidí pocit, že jim společenské změny, ke kterým došlo před třiceti lety, nic nepřinesly. Naopak, zůstali poražení a vykořisťovaní – ať už západním Německem nebo zbytkem Evropy. Jasným indikátorem je podpora populistické Alternativy pro Německo a nárůst extremistických hnutí. V Multikulturním centru Praha spolupracujeme s bývalým členem neonacistického hnutí ve východoněmeckém Durynsku Christianem Ernstem Weissgerberem. S odborníkem na extremismus Janem Charvátem jsme se shodli, že zatímco v Německu existuje silné neonacistické podhoubí, páchající i vraždy a násilné trestné činy (vražda politika CDU Waltera Lübckeho), v Česku je mnohem silnější „radikalizace středu“, a tedy mainstreamizace nenávistných postojů. Tváří tvář současnému vývoji nelze zlehčovat ani jeden z těchto aspektů.

Autorka je aktivistka za lidská práva.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies