Foto Euranet Plus, CC BY-SA 2.0
Začátkem února obletěl média po celé Evropě videozáznam, na němž jeden z europoslanců přímo v zasedacím sále Evropského parlamentu zdvihá ruku v gestu nápadně připomínajícím nacistický pozdrav. Dotyčným politikem byl Angel Džambaski, který byl do Evropského parlamentu zvolen za bulharskou krajně pravicovou stranu IMRO. Incident se odehrál krátce po skončení debaty o právním státě v Polsku a Maďarsku, při níž Džambaski maďarského premiéra Viktora Orbána a jeho polského spojence Jarosława Kaczyńského vášnivě hájil. Gesto, které sám bulharský europoslanec označil za „nevinné mávnutí“, odsoudili unijní politici včetně předsedkyně Evropského parlamentu Roberty Metsoly.
V Česku kontroverzní čin rezonoval zejména v souvislosti s tím, že strana IMRO (v Bulharsku známá hlavně bojem proti Romům, LGBT, uprchlíkům, neziskovým organizacím nebo vakcinaci), kterou Džambaski zastupuje, na evropské úrovni spolupracuje mj. s ODS v rámci frakce Evropští konzervativci a reformisté. Hajlování přímo na půdě chrámu evropské poválečné mírové spolupráce je každopádně mementem, kam až mohou zajít přehlížené a tolerované fašizující tendence a normalizace nenávisti i vyhroceného nacionalismu přímo v členské zemi EU.
Neoliberální hybrid
Ačkoliv se Bulharsko po pádu komunistického režimu vydalo na nadějnou cestu k demokracii, směrem k prosperující a svobodné Evropě, reálně se v době divoké transformace systém v zemi překlopil do jakéhosi oligarchického neoliberálního hybridu. Staří komunističtí kádři rychle našli svá místa v rámci nových pořádků a prostřednictvím privatizace si v ekonomice zajistili výsostné postavení. Oligarchické struktury, které znovu budovaný stát pohltily, jsou zakořeněné hluboko v systému.
Velkým posunem je už to, že se žádná ze stran současné vládní koalice nehlásí ke krajní pravici.
Součástí skupiny nejbohatších byznysmenů – která má vliv i na média, justici či další instituce – jsou navíc dlouhodobě také bulharští politici (případně s nimi nějakým způsobem kooperují). Celý problém se navíc v jistém smyslu zhoršil po vstupu země do Evropské unie v roce 2007, kdy příliv evropských dotací umožnil těmto politicko-ekonomickým elitám ještě navýšit svůj kapitál.
Do atmosféry hluboké nedůvěry ve stát a sociálně-ekonomických potíží části obyvatel přišel v roce 2009 někdejší starosta Sofie Bojko Borisov a jeho hnutí Občané za evropský rozvoj Bulharska (GERB), které slibovalo se všudypřítomnou korupcí zatočit. Tento svůj závazek však populista Borisov během své více než dekádu trvající vlády nesplnil, naopak za jeho éry úpadek právního státu a rozrůstání vlivu oligarchů do politiky, ekonomiky i médií nadále pokračovaly.
Jako premiér byl Borisov nicméně jednoznačně proevropský a v domovské Evropské lidové straně (EPP) platil na úrovni evropské politiky za jednoho z nejspolehlivějších spojenců západních politiků v čele s tehdejší německou kancléřkou Angelou Merkel. I proto mu, na rozdíl od Orbána a Kaczyńského, demokratický deficit, omezená svoboda tisku, rozsáhlé korupční struktury napojené na eurofondy i jeho spolupráce s extremisty na domácí půdě, procházely bez větší pozornosti unijních politiků.
O podporu krajně pravicových sil se Borisovova vláda nejprve opírala pouze nepřímo. Po volbách v roce 2017, kdy hnutí GERB znovu zvítězilo, však dlouholetému bulharskému premiérovi nezbývalo, než se s krajní pravicí spojit v otevřené koaliční spolupráci. Vedle koalice Jednotní patrioti, která získala devět procent, a čtyřprocentní pravicově populistické strany Volya, v parlamentu získali mandáty také postkomunističtí a proruští socialisté a strana DPS formálně zastupující početnou tureckou menšinu, reálně však fungující jako loutkový subjekt sloužící zájmům několika oligarchů. Proti těm se však Borisov naoko stavěl do opozice.
Právě to, že Borisov vzal extremistické strany přímo do vlády a svěřil jim prominentní posty jako například ministerstvo obrany, představovalo zlom, kterým započal vzestup krajně pravicových až fašizujících vášní v Bulharsku. „Vzestup krajní pravice je relativně nedávným jevem. Krajně pravicová rétorika se dostala do mainstreamu se třetí Borisovovou vládou ustavenou v roce 2017, což byla koalice mezi stranou GERB a minikoalicí tří stran angažujících se v krajně pravicové rétorice a politice: IMRO, Národní fronta za záchranu Bulharska a Ataka,“ uvedla pro Alarm bulharská právnička a protikorupční aktivistka Radosveta Vassileva.
Ultrapravicová rétorika vůči Romům
Předseda jedné z koaličních ultrapravicových stran IMRO Krasimir Karakačanov, který v Borisovově vládě zastával post vicepremiéra a ministra obrany, se stal známý svými četnými nenávistnými výroky vůči romské komunitě. Ta tvoří spolu s Turky v Bulharsku největší etnickou menšinu a systematické diskriminaci či vytlačování na okraj společnosti čelí podobně jako například v Česku. Palčivým bulharským problémem je množství vyloučených lokalit s převážně romským obyvatelstvem. Faktická existence ghett se potom promítá také do přístupu ke vzdělávání – podle dat neziskových organizací je zhruba pětina bulharských Romů zcela negramotných.
Karakačanov v jednom ze svých veřejných projevů volal po „konečném řešení cikánské otázky“ – nápadně podobné výroky přitom zněly v nacistické rétorice vůči Židům. Lídr extremistů prosazoval také konkrétní návrhy, jak by si takové „řešení“ představoval: veřejně vyzýval k zavedení bezplatných potratů pro romské ženy s cílem omezit jejich populaci. V roce 2019 podporoval demolici nelegální romské osady v obci Vojvodinovo, aniž by bylo jejím obyvatelům zajištěno náhradní bydlení.
Právě z IMRO pochází také v úvodu zmíněný europoslanec Angel Džambaski, kterého zachytily kamery při gestu připomínajícím hajlování v Evropském parlamentu. „Zatímco Ataka a NFSB jsou v bulharské politice nováčky a vznikly nedávno, IMRO je zajímavější případ. Považuje se za dědice Vnitřní makedonské revoluční organizace, která bojovala za osvobození Makedonie od Osmanské říše. Vznikla jako politická strana po konci komunismu a postupně se přikláněla ke krajně pravicové politice a rétorice,“ vysvětluje Radosveta Vassileva.
Když Valeriho Simeonova, vůdce ultranacionalistické Národní fronty pro spásu Bulharska a někdejšího vicepremiéra v Borisovově vládě, v roce 2017 konfrontovali novináři s fotografií zachycující jeho spolustraníka při hajlování, hájil ho s tím, že sám jako student na školní exkurzi navštívil bývalý koncentrační tábor Buchenwald. „Když se nad tím zamyslím, kdo ví, jaké žertovné fotky jsme tam udělali,“ dodal.
„Díky Borisovově alianci s krajně pravicovými uskupeními došlo k legitimizaci krajně pravicové rétoriky. Je dobře známo, že většina bulharských médií je Borisovovi nakloněná. Výsledkem bylo, že jeho krajně pravicoví spojenci mohli prezentovat a prosazovat své myšlenky a politiku, aniž by byli podrobeni kritice,“ podotýká Vassileva.
LGBT jako obětní beránek pro ultrapravici
Normalizace nenávisti v bulharské společnosti se však netýkala pouze rétoriky: naopak, čím dál častěji se nenávist vůči sexuálním, náboženským či etnickým menšinám, novinářům a aktivistům přelévala také do roviny fyzických napadení.
V roce 2019 proběhl ve čtvrtích obývaných Romy ve městě Gabrovo pogrom, při němž byly vypáleny či poničeny domy několika místních. Útokům pravicových radikálů čelil v loňském roce také pochod Sofia Pride, největší bulharská každoroční LGBT akce. Nacionalisté narušili také pochod hrdosti v Burgasu, dalším velkém bulharském městě, když na účastníky verbálně útočili a házeli po nich kameny, dýmovnice a další předměty. „Eskalace byla podpořena nadcházejícími celostátními volbami v červenci, kdy v rámci kampaně nacionalistické strany dělají tradičně z LGBT komunity obětního beránka,“ říká Lilly Dragoeva, ředitelka nejstarší bulharské LGBT organizace Bilitis.
Napětí vůči sexuálním menšinám, které bulharští ultrapravicoví politici obviňují z destrukce tradičních hodnot a šíření genderové ideologie, vygradovalo loni v listopadu kolem prezidentských voleb. Deset radikálů tehdy vniklo do jednoho z bulharských komunitních center pro LGBT lidi, kde zdemolovali vybavení a zranili jednu z pracovnic. Vzhledem k tomu, že bulharský zákon proti zločinům z nenávisti nezahrnuje sexuální či genderovou identitu, je útok na komunitní centrum vyšetřován jako chuligánství.
„Eskalace kolem Sofia Pride byla v posledních letech novým fenoménem. Nevíme, co očekávat kolem letošního pochodu, ale doufáme, že politici a orgány činné v trestním řízení konečně věnují pozornost našim výzvám k novelizaci trestního zákoníku tak, aby zahrnoval sexuální orientaci a genderovou identitu jako přitěžující okolnosti pro trestné činy z nenávisti a projevy nenávisti,“ dodává aktivistka a spoluorganizátorka Sofia Pride Lilly Dragoeva.
Výbušná směs
Borisovova éra, během níž došlo k nárůstu krajně pravicových vášní, rozrůstání vlivu mocných oligarchů spojených s politiky, oslabování již tak křehkého právního státu a demokratických institucí a útokům na kritické novináře a pokračovalo ekonomické strádání části obyvatel, se však chýlila ke konci. Ačkoliv je bulharská společnost dlouhodobě k politickému dění apatická (ostatně, oproti ostatním zemím východního bloku se tu komunistický režim zhroutil spíše pod vlastní vahou, než tlakem probuzené občanské společnosti), neznamená to, že problémy své země nevnímá a že lidé necítí hlubokou frustraci s vývojem po pádu předcházejícího režimu.
Pomyslná poslední kapka nespokojenosti přišla v létě 2020 v souvislosti s policejní razií v úřadě prezidenta Rumena Radeva (který byl v té době jediným politickým oponentem Borisova ve vysoké politické funkci). Nařídila ji prokuratura, kterou ovládá Borisovova mocenská klika a kauza vyvrcholila sérii skandálů spojených s Borisovovou vládou, které se dostávaly na povrch v předchozích měsících. Na veřejnosti se například objevily fotografie zachycující spícího premiéra Borisova v hotelovém pokoji se štosy bankovek v otevřeném šuplíku nočního stolku. Unikly rovněž nahrávky rozhovorů, v nichž předseda nejmocnější politické strany diktuje prokuratuře, koho má obžalovat. Jejich pravost na základě forenzních šetření potvrdil nezávislý investigativní web Bivol.
To vše vytvořilo výbušnou směs a roky hromaděná nespokojenost se v červenci 2020 přetvořila ve vlnu rozsáhlých protivládních protestů, na nichž se sešli lidé různých názorů, od podporovatelů proruských postkomunistů až po proevropské liberály s požadavkem: zkrotit systematickou korupci a rozbít oligarchicko-mafiánské struktury, které pohltily instituce, ekonomiku, politiku i média a které vytváří prostředí, v němž se Bulharsko stalo podle dat Transparency International dlouhodobě nejhorší zemí EU v indexu vnímání korupce.
Vlna občanské nespokojenosti se stavem země pak v parlamentních volbách v dubnu 2021 sesadila vládní GERB Bojko Borisova, respektive premiérova strana sice volby s náskokem a ziskem 26 procent vyhrála, citelně však oslabila a z parlamentu vypadli její krajně pravicoví spojenci. IMRO dosáhla na 3,6 procenta (hranice pro vstup do parlamentu je v Bulharsku stanovena na čtyři procenta), zbylí dva ultrapravicoví vládní partneři dopadli ještě hůře.
Postupné vítezství protestních hnutí
Energie z protestů naopak do parlamentu vynesla tři protestní, protikorupční formace: populistické hnutí Takový je lid (ITN) populárního zpěváka a moderátora Slaviho Trifonova (stranu pojmenoval podle jednoho ze svých hudebních alb), liberálně proevropsky orientované hnutí Demokratické Bulharsko a progresivní koalici Povstaň, Bulharsko! Právě tato postideologická protikorupční hnutí do značné míry stála za neúspěchem pravicových populistů, kteří účastí ve vládě s establishmentovým Borisovem ztratili protestní apel.
I když voliči zbavili GERB moci, volby ve skutečnosti skončily patem, protože ani reformní strany s ITN v čele nedaly dohromady parlamentní většinu k sestavení vlády. Země tak zamířila k předčasným volbám, které proběhly z kraje července. V nich už s mírným náskokem zvítězil Trifonovův politický projekt, i napodruhé však celkově volby skončily nerozhodně a žádnému z hráčů se nepodařilo sestavit většinu. Bylo tak jasné, že Bulharsko čekají třetí parlamentní volby během jednoho roku – a ty už přinesly důležité posuny. Proběhly v listopadu souběžně s prezidentskými, kde mandát jasně obhájil Rumen Radev jako nezávislý kandidát s podporou socialistů. Analytiky vyhlížený „comeback“ expremiéra Borisova, jehož GERB favorizovaly průzkumy, se nedostavil. Volby vyhrálo zcela nové hnutí založené Kirilem Petkovem a Asenem Vasilevem, úspěšnými a populárními (zejména pro své reformní a protikorupční kroky) ministry financí a ekonomiky v úřednické vládě jmenované prezidentem Radevem, která zemi vedla v loňském politickém bezčasí mezi několika patovými volbami.
Hnutí s příhodným názvem Pokračujeme ve změně vzniklo v půli září, ani ne dva měsíce před volbami, pročež se ani nestihlo ve volbách řádně zaregistrovat a kandidovalo skrze prostředníky v podobě několika trpasličích stran. Petkov s Vasilevem, ekonomové se vzděláním z Harvardu, deklarovali, že jejich politický projekt „nemá žádnou ideologii“ a jeho programem je boj s korupcí. V rámci rozděleného bulharského politického spektra chtějí být určitým spojovníkem, předem také oznámili záměr po volbách sestavit koalici s dalšími antiestablishmentovými hráči.
To se i skutečně stalo: vítězné hnutí Pokračujeme ve změně se spojilo s ITN Slaviho Trifonova a Demokratickým Bulharskem a kvůli parlamentní většině přibrali také opoziční socialisty. Do čela vlády se postavil Kiril Petkov, Asen Vasilev se opět ujal role ministra financí. Pokračujeme ve změně získalo také ministerstvo vnitra, vzdělávání, obrany, dopravy nebo resort pro inovace a růst.
Stálá hrozba
Novou vládu, která složila přísahu v prosinci, čeká těžký úkol. Musí reagovat na velká očekávání veřejnosti ohledně protikorupčního úsilí, zároveň jí však v cestě budou stát prokuratura, soudy i další instituce, které v době své vlády Borisov obsadil svými spojenci, i média, na něž má expremiér z velké části skrze spřízněné oligarchy pořád vliv. A konečně, stále nezmizel ani problém země s radikální, mnohdy až militantní ultrapravicí a jejími často násilnými akcemi, které mají podíl také na normalizaci nenávistných nálad vůči etnickým a sexuálním menšinám i uprchlíkům. V politických turbulencích a dynamickém vývoji voličských nálad v loňském roce se nakonec s listopadovými volbami do bulharské vysoké politiky totiž vrátili také radikálové.
Tentokrát však antisystémově naladění voliči před zprofanovanými stranami kooperujícími s Borisovem dali přednost nové síle v podobě strany Obroda, jež v posledních měsících rostla v souvislosti s odporem vůči očkování a koronavirovým opatřením. Její vůdce Kostadin Kostadinov, který byl před lety zatčen kvůli násilnému útoku na několik Romů, se vyslovil také pro vystoupení Bulharska z NATO a dlouhodobě podporuje větší spolupráci s Kremlem.
To se může stát potenciálním rizikem v souvislosti s ruskou vojenskou agresí na Ukrajině. Bulhaři jsou tradičně Rusku naklonění a Vladimir Putin se tu i po invazi těší podpoře třetiny společnosti. Kromě energetických a ekonomických vazeb Kreml svůj vliv v Bulharsku prosazuje také skrze spřízněné politické strany. Tuto roli dříve plnila především na Rusko napojená ultrapravicová strana Ataka, jež se v roce 2009 ve volbách těšila podpoře téměř deseti procent voličů. Ta je dnes však v úpadku a její roli přebírá právě Obroda. Její poslanci v bulharském parlamentu odmítli hlasovat pro rezoluci, která ruskou agresi odsuzuje – reakce Petkovovy vlády k Rusku přitom už tak byla spíše opatrná a Bulharsko patří spolu s Maďarskem mezi země, které nedodávají Ukrajině vojenskou pomoc.
Přesto však se zdá, že velmi liknavý až podpůrný přístup bulharských vrcholných politiků vůči fašizujícím extremistům je s příchodem nové vlády minulostí. Hlavní vládní strana Pokračujeme ve změně v únoru odsoudila konání každoročního nacionalistického pochodu Lukov, „stejně jako dalších neonacistických a fašistických akcí na území Bulharska“. Hristo Lukov byl válečným ministrem země v letech 1935 až 1938 a vůdcem Svazu bulharských národních legií, organizace napojené na nacistické Německo. Později byl zavražděn komunistickými partyzány. Jeho biografie a postoje jsou dodnes zdrojem kontroverzí. Na každoroční pochod na jeho počest se do Sofie pravidelně sjíždějí radikální nacionalisté z celého Balkánu a v minulosti se na něm objevovaly nacistické symboly. Starostka Sofie Jordanka Fandakova ze strany GERB byla v době, kdy její strana vládla na celostátní úrovni s ultrapravicí, viněná z toho, že pochod za přítomnosti policie toleruje a nedostatečně proti němu postupuje.
Podle Radosvety Vassilevy je velkým posunem už to, že se žádná ze stran současné vládní koalice nehlásí ke krajní pravici. „Koalice Kirila Petkova je poměrně barevná – jeho projekt Pokračujeme ve změně našel společnou řeč s bulharskými socialisty, Demokratickým Bulharskem a ITN, což je populistická strana, kterou je těžké na politickém spektru zařadit. Žádná z těchto stran se neřadí ke krajně pravicové části spektra, ale příležitostně některé z nich v minulosti podporovaly konzervativní politiku.“ Například Bulharská socialistická strana razantně vystupuje proti přijetí Istanbulské úmluvy či rozšiřování práv LGBT lidí.
Autor je spolupracovník redakce.