Dukovanům a kanálu Dunaj-Odra-Labe paradoxně pomáhá klimatická krize

Na konci srpna Ministerstvo životního prostředí stručně informovalo média o tom, že definitivně schválilo rozšíření těžby v hnědouhelném dole Bílina. Jen o několik hodin později bylo ve Strakově akademii s velkou pompou oznámeno schválení plánu vytvořit takzvanou „uhelnou komisi“, která by měla zemi vyvést ze závislosti na fosilní energetice. Nebyl to první ani poslední případ, kdy česká vláda ve chvíli kontroverzního rozhodnutí předvedla mistrné zastírací manévry, aby rozptýlila pozornost.

Podobná situace nastala na konci srpna. V pátek před posledním prázdninovým víkendem, kdy se většina lidí vzpamatovává z dovolených a připravuje děti na první školní den, vydalo Ministerstvo životního prostředí předběžný souhlas k dostavbě nového bloku jaderné elektrárny Dukovany. V areálu dokončeném rok po tragédii v Černobylu by měl nový blok vyrůst někdy mezi roky 2035 a 2040. Načasování rozhodnutí nemohlo být pro zastánce elektrárny lepší. Protijaderné protestní hnutí, které po celá devadesátá léta oficiálními cestami i masovou občanskou neposlušností blokovalo stavbu elektrárny Temelín, za čtvrtstoletí postupně upadlo do polospánku.

Průmysl i vláda využívají rostoucí nejistotu z problémů spojených s klimatickou změnou jako nahrávku na smeč – k prosazení projektů, které čelí dlouhodobé kritice právě kvůli negativním dopadům na životní prostředí.

Téma jaderné energie je teď navíc i v ekologických kruzích zastíněno uhlím – se všemi problémy, které s ním souvisejí. Od prolamování těžebních limitů, přes emise jedovatých látek ze zastaralých elektráren až po klimatickou změnu. Karty do rukou podporovatelům jádra paradoxně přihrálo i to, že i široká veřejnost už začala výrazněji vnímat hrozící klimatickou krizi. Jádro teď totiž lze ukazovat v novém světle jako šetrnější alternativu k uhlí. „Zástupci jaderného průmyslu v české vládě vytvářejí iracionální dojem, že pro řešení našich energetických potřeb a snížení emisí skleníkových plynů není žádná jiná volba než stavba nových atomových reaktorů,“ glosuje Edvard Sequens z ekologické organizace Calla, který patří k první generaci českých občanských aktivistů propagujících udržitelnou energetiku.

Pod pláštíkem ochrany klimatu

Ministr průmyslu Karel Havlíček (ANO) nedávno prohlásil, že na cestě k bezuhlíkové budoucnosti se bez jaderných zdrojů do budoucna neobejdeme. Tak jednoduché to ale není. Jaderné elektrárny vypouštějí skleníkových plynů ve srovnání s těmi uhelnými skutečně poměrně málo. Emeritní profesor přírodních věd Královské univerzity v Londýně Keith Barnham však ve tři roky starém článku pro magazín Ecologist rozebral několik významných přehledových studií o množství skleníkových plynů vypouštěných ve všech fázích výroby jaderné energie. Ty sice často nabízejí protichůdné závěry, ale je velmi pravděpodobné, že se nukleární energie nedokáže dostat pod limit 50 gramů vypuštěného CO2 na jednu kilowatthodinu vyrobené energie, což je doporučený limit britské Komise pro klimatickou změnu. Při těžbě uranu, jeho zpracování a dopravě také do atmosféry uniká nezanedbatelné množství ostře sledovaného oxidu uhličitého.

Chceme-li odvrátit nejhorší dopady oteplování, měly by se podle komise do roku 2030 dostat všechny energetické zdroje pod zmíněný limit. Je pravděpodobné, že s ubývajícími zdroji uranu a nutností pracovat s čím dál méně kvalitní horninou budou emise CO2 při výrobě jaderného paliva s postupem času ještě stoupat, stejně jako množství zbývající hlušiny a toxických kalů. Očekávat se dá i zvýšení náporu na zdroje vody pro těžbu. Další rizika jaderné energie jsou již notoricky známá: diskutuje se zejména o nebezpečí havárie nebo teroristického útoku, ale otazník visí i nad tím, zda s rostoucím suchem nepřijdou problémy s chlazením a co dělat s vyhořelým palivem. Doposud neexistuje spolehlivý způsob, jak ho účinně zlikvidovat. I z těchto důvodů nakonec Evropský parlament letos jádro zařadil vedle fosilních paliv mezi takzvané špinavé zdroje, které nebude podporovat.

Během procesu posuzování vlivu dostavby Dukovan na životní prostředí se sešlo přes 15 tisíc připomínek od veřejnosti, a to hlavně z tradičně protijaderného Rakouska, poblíž jehož hranic stojí obě české atomové elektrárny. Tamní politici a političky si všimli právě i argumentace klimatickou změnou. „Není možné, aby některé země pod pláštíkem ochrany klimatu nyní stavěly jaderné elektrárny,“ stěžoval si na rozhodnutí MŽP zástupce dolnorakouské hejtmanky Stephan Pernkopf. Kritizuje ho i rakouské ministerstvo udržitelnosti a cestovního ruchu a bývalá ministryně životního prostředí Elisabeth Köstingerová mluví dokonce o možné žalobě kvůli zdrojům financování dostavby.

Klíč k prolomení ochrany Labe

S pokrokem v dostavbě Dukovan se navíc pomalu začalo vracet staronové téma dopravy speciálních dílů. Asi dva roky je už znám návrh trasy, která by měla vést po Labi z Hamburku do Týnce nad Labem a pak po silnici do Dukovan. Plán počítající s prohlubováním řek, zvedáním mostů a stavěním obchvatů možná na první pohled působil nerealisticky, nyní se ale opět vrací na stůl. V září ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) naznačil, že kontroverzní stavba jezu na Labi u Děčína, o kterou dlouhodobě usiluje Ministerstvo dopravy a která by zničila jeden z posledních přírodě blízkých úseků velkých řek v Česku, možná „nebude potřeba“.

Je to přitom jen pár měsíců, co se jeho straničtí kolegové snažili převálcovat stanovisko Správy Národního parku České Švýcarsko, že ekologické škody na vzácných labských štěrkopískových náplavách, které patří mezi nejvýznamnější evropské chráněné přírodní lokality Natura 2000, nelze v Česku nijak kompenzovat. Česká vláda se dokument založený na několika nezávislých studiích pokusila trumfnout návrhem Evropské komisi, že by kompenzace byly zajištěny v jiné evropské zemi. Předseda komise Jean-Claude Juncker to ale odmítl.

Nedávná poznámka Richarda Brabce, která budoucnost stavby několikamiliardového jezu zpochybnila, nejspíš na chvíli uklidnila všechny, kdo se snaží cenné a biologicky rozmanité území Labských pískovců zachovat. Obratem to ale zpochybnil premiér Andrej Babiš: „Pokud budeme, a určitě budeme, stavět jaderný blok v Dukovanech, tak to jsou tak obrovské proměnné díly, které se nedají přepravovat po silnici, takže asi to Labe budeme potřebovat,“ prohlásil premiér a v podstatě tím znovu deklaroval své odhodlání prorazit systém ochrany životního prostředí.

Babišovy výroky ohledně jezu u Děčína (ze kterého by mimochodem, jak ukázali reportéři ČT, profitovala i lovosická Lovochemie patřící pod koncern Agrofert) vyvolávají otázky nad tím, jak vážně lze brát informace, že by z megalomanského plánu na plavební koridor Dunaj-Odra-Labe za 600 miliard měla vypadnout právě labská větev. Prolomení chráněného území Natura 2000 u Děčína kvůli dopravě dílu do Dukovan by mohlo být nebezpečným precedentem pro další podobné území u Přelouče, které by se zařazení do soustavy evropských chráněných lokalit mělo dočkat co nevidět. Pokud by zmizely tyto dvě překážky, mohlo by se začlenění Labe do plánů plavebního koridoru, jejichž legitimitu i proklamovanou ekonomickou návratnost silně zkritizoval i Nejvyšší kontrolní úřad, opět vrátit na stůl.

Projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe má s dostavbou Dukovan společné ještě jedno. I na jeho obhajobu se šermuje klimatickou změnou a zmírňováním jejích dopadů. Bývalý šéf Ředitelství vodních cest České republiky a současný majitel akciové společnosti Vodní cesty a předseda asociace Dunaj-Odra-Labe Jan Skalický, který s oblibou šíří polopravdy o ekologických organizacích a sám sebe naopak označuje za skutečného ekologa, například masivně regulovaný a vybetonovaný koridor prezentuje jako nástroj boje proti suchu. To ale kritici kanálu zcela odmítají. „Tou základní věcí je udržet vodu v krajině, nikoli ji čerpat z Dunaje. Kdyby přišlo velké sucho, bude nedostatek vody i v Dunaji,“ říká profesor Bedřich Moldan z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, který kdysi působil i jako první československý ministr životního prostředí. Podle Josefa Sejáka z komise pro životní prostředí Akademie věd by škody na ekosystémech mohly přesáhnout 100 miliard korun.

Vytloukání klínu klínem

Okolnosti doprovázející vydání předběžného souhlasu k dostavbě nového bloku jaderné elektrárny Dukovany i argumentace na podporu kanálu Dunaj-Odra-Labe ukazují na nebezpečný paradox. Průmysl i vláda využívají rostoucí nejistotu z problémů spojených s klimatickou změnou jako nahrávku na smeč – k prosazení projektů, které čelí dlouhodobé kritice právě kvůli negativním dopadům na životní prostředí.

Je důležité se ptát, zda se dá za udržitelný zdroj energie považovat elektrárna, která sice bude v Česku vypouštět míň skleníkových plynů, ale zároveň kvůli ní dojde k likvidaci biodiverzity a destrukci životního prostředí jak v jejím bezprostředním okolí, tak v místech, odkud se do ní má dovážet palivo. Až absurdní rozměr celé situaci navíc dodává to, že klimatické argumenty pro dvousetmiliardovou investici do jádra a další tříset- až šestisetmiliardovou investici do koridoru Dunaj-Odra-Labe od členů vlády zaznívají v době, kdy v Česku dochází k prolamování limitů pro těžbu uhlí a udělování emisních povolenek pro zastaralé uhelné elektrárny.

Autor je sociolog a pracuje v environmentální oblasti.