Jak se přestěhovat v Praze? I s dobrým platem to jde ztěžka

Shánění nájemního bydlení v Praze je i pro lidi s dostatečnými příjmy noční můra. Krátkodobé smlouvy a rozmach Airbnb dělají z hlavního města nedostupnou pevnost.

Tak to přišlo. „Nájemní smlouva vám nebude prodloužena,“ dozvěděl se můj spolubydlící po týdnech čekání. Zástupce majitele mu to nějak zapomněl oznámit, a tak vystěhování máme pouhých šest týdnů. Mě jako podnájemníka se to logicky týká také. Celý dům v nejhezčí části pražského Karlína, patřící společnosti PSN, byl pronajat novému nájemci a mění se na „sdílené ubytování“. V bytech se bude bydlet přes Airbnb, Booking.com a další služby.

Očekávali jsme to. Sousedi začali mizet už před několika měsíci a nahradili je ukrajinští dělníci postupně rekonstruující jeden byt za druhým. Poštovní schránky byly vyměněny za černé krabičky s číselným zámkem, ve kterých se ukrývají klíče. A na vstupních dveřích se objevil elektronický zámek na kód a malá reklama na „Apartments“, v něž se postupně proměňují bývalé byty.

Mladí single lidé s platy kolem padesáti tisíc bydlí v Praze ve spolubydlení, protože se jim nechce dávat více než půlku výplaty za nájem.

Při konzultaci s právníkem se ukázalo, že tu není příliš manévrovacího prostoru. Můj spolubydlící měl totiž nájemní smlouvu na dobu určitou: na šest měsíců. A tato nájemní smlouva mu byla od PSN prodloužena prý více než desetkrát… Takovýto postup je údajně nelegální, ale slabší vyjednávací straně, tedy nájemníkovi, však ukazuje velké fuck off, pokud jde o jeho práva, což se ukazuje jako symptomatické pro trh bydlení v Praze. Tak jako tak to znamenalo sebrat se a během několika týdnů se přestěhovat.

Kdo, když ne já?

Jsem mladý člověk na začátku kariéry. Pracuji v IT, mám se celkem dobře a vydělávám více než celá rodina Mikulových. Díky bytové situaci v Praze si však někdy kladu otázku, zda jsem vůbec střední třída. Důvodem je nedostupnost a neuvěřitelná nejistota bydlení.

Byl jsem postavený před zdánlivě jednoduchou věc: najít si v Praze byt k bydlení s nájemní smlouvou. K hledání jsem přistoupil zodpovědně analyticky, se slušnou přípravou v problematice financí, pojištění či práva a poučen nedávnými zkušenostmi přátel a známých. Na webu jsem si připravil filtry, které mi dvakrát denně třídily nabídky přesně podle mých představ. V práci jsem si zařídil flexibilní pracovní dobu kvůli nadcházejícím prohlídkám.

Preferoval jsem nabídky od důvěryhodně se tvářících menších realitek, které mají často byty v nejlepším poměru cena/výkon (tzn. typicky od malých majitelů-soukromníků, kteří vlastní k pronájmu jeden dva byty). Naopak jsem se vyhnul podivným službám některých populárních webových portálů, které si od majitelů pronajímají byty a ty pak skutečným nájemníkům dávají jen jako podnájem – při jakémkoli problému pak s (pod)nájemníkem udělají krátký proces, a ještě to prodají jako službu navíc.

Realiťákům jsem se snažil prodat sám sebe, jak by se řeklo v manažerštině pozdního kapitalismu. Po prohlídce zajímavého bytu jsem obratem potvrdil zájem a zaslal pár (pravdivých) vět o sobě, ve kterých to hýřilo frázemi typu „pracuji v IT pro známou společnost“, „všechno řeším domluvou“, „v jedné místnosti bytu bude bydlet kamarád jako podnájemník“ a „všechny peníze na kauci, provizi i první nájmy mám obratem k dispozici“. Cílem bylo mezi řádky říci to hlavní, co chtějí majitel i realitní agent slyšet: jsem v pohodě, nebudou se mnou problémy, komunikuji upřímně a na rovinu, k bytu se budu chovat hezky a platit budu včas. A samozřejmě: jsem nekuřák a nemám zvířata. Všechno je pravda, tak proč ne. Po necelé desítce prohlídek jsem měl zájem o dva byty.

První realiťák mě odmítl, protože majitel si nepřál, aby jedna místnost byla dále pronajímána. „Asi jsem to měl zatajit,“ blesklo mi hlavou. Vzpomněl jsem si na své známé, kteří v rámci vícekolového pseudovýběrového řízení na nájemní byt za Prahou zatajili svého letitého kocoura. Přestože jsou oba lékaři a mohli by sloužit jako symbol serióznosti, přiznání k vlastnictví domácího zvířete by je okamžitě diskvalifikovalo. Tudíž ho zatajili a jejich starý a věčně pospávající kocour nyní v klidu dožívá v novém bytě.

U druhého bytu jsem se s realiťákem domluvil. Obratem jsem poslal zálohu (tedy jeho provizi) jako potvrzení zájmu a s právníkem na telefonu jsem s nadšením očekával návrh nájemní smlouvy. Když návrh přišel, tak i jako právnímu laikovi mi bylo jasné, že ve smlouvě hodně věcí nehraje. Mezi největší problémy patřil absolutní zákaz podnájmu v bytě (navzdory naší domluvě a občanskému zákoníku) a drakonické výpovědní lhůty z nájmu. O řadě menších nedostatků ani nemluvě.

Návrh nájemní smlouvy jsem s právníkem upravil a zaslal realitnímu makléři pro diskusi s majitelem. Následně se ukázalo, že majitel bytu, shodou okolností právník, sice přijal většinu navržených změn, ale rozhodl se trvat na nelegálních ustanoveních ohledně výpovědi z nájmu. Po diskusi s makléřem, který mi naznačil, abych o tom spíše už nevyjednával, jsem se rozhodl nájemní smlouvu podepsat a nastěhovat se do nového. Udělal jsem to, protože můj právník mi potvrdil, že výpovědní lhůty v nájemní smlouvě jsou nelegální. Pokud by kolem nich došlo k nějakému sporu, tak se můžete soudit podle občanského zákoníku, který je lhůty výpovědi z nájmu určuje jednoznačně bez ohledu na to, k jakému nelegálnímu nesmyslu vás ve smlouvě silnější strana dotlačila.

Následně jsem zařídil převod energií, pojištění, internet a bydlím v širším centru Prahy v hezkém 2+1 za 21 500 Kč měsíčně komplet se vším. Úspěch? To se ještě uvidí, smlouva je totiž na jeden rok

Kdo si tohle může dovolit?

Přestože se pohybuji v prostředí, ve kterém mají i lidé hned po škole vysoce nadprůměrné platy, otázka dostupnosti bydlení rezonuje i zde. Mladí single lidé s platy kolem padesáti tisíc bydlí v Praze ve spolubydlení, protože se jim nechce dávat více než půlku výplaty za nájem. A koupě bytu je nyní v Praze jen pro bohaté. Movitých lidí je sice v Praze hodně, ale z hlediska 1,55 milionu obyvatel Prahy se jedná o zlomek, přestože ve čtvrtích, jako je Karlín to může vypadat jinak. Kladu si však otázku, jak se bude v Praze žít v příštích letech, když už i nejvíce vydělávající zaměstnanci začínají mít problém sehnat bydlení?

Přestože je byznys krátkodobých pronájmů jen jedním z důvodů rostoucích cen nájmů i nemovitostí v Praze, je tím nejviditelnějším a nejcitelnějším. Pokud ve vašem domě začne fungovat sdílené ubytování a každý den se tam začnou točit veselí a lehce zfetovaní turisté loučící se se svobodou, tak vám nepomůže nic.

Možná se tedy společnost PSN nakonec zachovala eticky, když nás z karlínského činžáku vystěhovala úplně všechny a nechala jej novým nájemcem změnit čistě na hotel ve stylu jednadvacátého století. Alespoň tam budou moci turisté nerušeně slavit až do časných ranních hodin a budou rušit jen sebe navzájem.

Dlouhodobí obyvatelé Prahy se mezitím budou snažit vydělávat čím dál víc, aby si mohli dovolit čím dál nižší životní standard. Protože jak dobře víme od pravicových politiků, každý pokus o regulaci zdivočelého realitního a nájemního trhu by byl komunismus, a proto se o tom raději nebudeme ani bavit. Koneckonců kdo chtěl, ten si byt koupil v devadesátkách, a pokud v té době ještě nebyl na světě, je to jen jeho problém.

Autor pracuje v IT.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies