Foto Petr Zewlakk Vrabec
Přiznám se, že většinová česká média (až na Český rozhlas) už několik let nesleduji, televizi nemám, preferuji informační zdroje v angličtině a španělštině. Ten večer ale mé oko zavadilo o obálku s fotografií Červené brigády hnutí Extinction Rebellion a nemohl jsem se nedivit: Reflex píše o klimatických aktivistech!
I když umístění fakeového transparentu s heslem „zachraňte kapitalismus, zachráníte planetu“ do centra démonicky působící „rudé hrozby“ mi přišlo trochu polopatické, nakonec však graficky „vymazlená“ upoutávka přece jen zafungovala a číslo s tématem „Blíží se klimatický feudalismus: žádné cestování, maso, děti, auta a elektřina na příděl“ jsem si koupil. Cink!
Práce, víkend, rodina, dovolená
Číslo s podtitulem „Uhlíková rebelie“ obsahuje k tématu dva materiály. Začnu od konce: článkem Adély Knapové Zachránci planety, nebo užiteční idioti? Je sympatické, že autorka v této otázce skutečně, jak se zdá, nemá jasno, a to ani po absolvování celého jednoho semináře v české pobočce Extinction Rebellion. Poctivě se snaží kopírovat věcný styl tak zvaných long readů, jak ho známe z The New Yorker nebo Harper’s Magazine, a hodně prostoru dokonce věnuje promluvám těch, o nichž článek pojednává.
Zajímalo by mě ale, jak se hodlají zastánci starého modrého feudalismu bránit proti nenásilí klimatických aktivistů, kteří údajně nenabízejí světu nic menšího než „světovou válku“.
Z těchto hovorů představitelka „pravicově smýšlející části společnosti“ s překvapením zjišťuje, že na členy klimatického hnutí neplatí obvyklá zaklínadla posledních třiceti let, určující životní rytmus většiny populace: práce, dovolená, víkend, rodina, práce. Nejen že evidentně nedbají na hygienu (seminář vede dívka s „neuvěřitelně špinavými nehty“), ale – ta hrůza! – nebojí se ani ostrakizující nálepky „užitečných idiotů“, jen pokud přispějí k prosazování nových technologií, „které nám umožní dál žít na této planetě“.
To všechno má zřejmě být pro pravicově smýšlejícího čtenáře Reflexu šokující, stejně jako pro samu autorku bylo šokující zjištění: „Nikoho nezajímá, kdo jsem.“ Autorka je totiž nejen novinářka, ale i úspěšná spisovatelka, která se jaksi samozřejmě pokládá za hodnou zájmu. Končí podobně, jako začala: takřka objektivním popisem názorového střetu mezi rebelkou a upracovaným otcem rodiny, kterému protestující zkazili víkend. Není těžké pochopit, proč je tento trumf vytažen na konci: spojují se v něm všechna již zmíněná zaklínadla, kterými liberální média střední třídě neustále vymývají mozky. I to je samozřejmě propaganda, ale ještě poměrně subtilní oproti tomu, co jí předchází.
Upalte klimatické čaroděje
Podstatně rozsáhlejší článek ekonoma Karla Kříže se jmenuje Nový feudalismus na postupu a hned z první stránky pregnantně věští: „Klimatická opatření mohou Evropu přivést k hladomoru.“ Autor to evidentně nepovažuje za šíření poplašné zprávy, zatímco četná svědectví o globálním oteplování poplašnou zprávou z jeho hlediska samozřejmě jsou.
Klimatickou agendu a její zastánce líčí Kříž pomocí emocionálně nezabarvených výrazů typu „hysterie a nesnášenlivost“, „dětinská a sebezničující agenda, o kterou málokdo normální stojí“, „bombastické plány“, „pofiderní až potrhlé projekty“, „bezuhlíkové sny bláznů“, „výsměch zdravému rozumu“, „domněnky, nepřímé odhady, plky“, „nezkrotná klimatická lačnost a pýcha“, „globálně oteplovací cirkus“, „prolhaný kolovrátek fabulací a výzev“, „zelení blázni, extremisté a klimahysterici“, „noví dogmatici, noví elitáři“, „čistý bolševismus“, „zhoubná biopaliva“, „zelená prasárna“, „fotovoltaické šílenství“, „technické a ekonomické hlouposti“, „marxističtí zelenoblázni“, „nevolme blázny“, „nejprolhanější teorie v historii lidstva vůbec“, „hlad i mor“, „syrová divočina, která bude lidstvo kosit po stovkách miliónů“, „cirkusové blbnutí“. Tato umná kombinatorika několika působivých charakteristik je nepochybným symptomem zelené hysterie, která propukla u autora článku.
Důvodem této hysterie je pro Kříže nesnesitelná představa, že by žil ve světě bez auta (kdyby to bylo na něm, tak by za peníze „vyhozené“ na fotovoltaiku každý rok stavěl „přes sto kilometrů dálnic“), elektřiny, cestování, masa, střední třídy, a dokonce bez dětí (?). „Firmy se pozavírají ve prospěch zámořské konkurence, domácnosti se vrátí ke koním a k loučím. Lidé budou nuceni celý život prožít v blízkosti svého vybydleného bytu, topit tím, co najdou, jíst jakési chaluhy a umělou hmotu z tuby.“
Kromě těchto hrůzostrašných vizí kupodivu najdeme v Křížově článku i pravdivou informaci, a to o feudalismu současném. Zcela správně, i když mimoděk, mluví o tom, že se za „jednoduchou nelogičností“ stávajícího systému „skrývají obrovské zisky naprosté menšiny a nekonečné ztráty těch ostatních“, a o „nové šlechtě“ (že by měl na mysli jedno procento superbohatých vlastníků nadnárodních korporací?), která v situaci všeobecného vyčerpání zdrojů bude „násilím vynucovat nové pořádky“.
Toto právo jednoho procenta zbohatlíků se Kříž jakožto ekonom snaží obhajovat pomocí té nejméně prolhané teorie v historii lidstva: teorii „přirozeného tržního řádu“. Ekonomie je prý „věda o optimálním rozmístění (vždy) omezených zdrojů. Co, kolik a pro koho vyrábět? O tom musí rozhodovat neosobní síly, celé populace – svými penězi“. Bohužel, v praxi o tom svými penězi rozhoduje celé jedno procento populace. To je ta nadlidská „neosobní síla“, pro jejíž zájmy je autor připraven popírat cokoli, nejen klimatické změny a masové vymírání druhů.
Něco jako „přirozený tržní řád“ nabídky a poptávky funguje pro autora i v přírodě. Zatímco o umístění peněz mají „logicky“ rozhodovat peníze, pak všechno, co se děje s přírodou, je – překvápko! – přirozené. I za tím evidentně stojí božsky neosobní síly, o nichž podle autora v zásadě „nic nevíme“ a jimž jsme povinni vyjadřovat v první řadě pokoru.
Zde ovšem může pozorný čtenář zažít pocit jakési kognitivní disonance: nestraší snad autor církevními koncily, upalováním čarodějnic a jinými krásami dogmatického středověku? Jak to, že sám přitom vyznává jakýsi druh tržního mysticismu, založeného na požehnaném nevědění a slepé víře v božskou prozřetelnost? Jak to, že se hlásí k teorii spiknutí, podle níž „noví marxističtí zelenoblázni s tituly (…) infiltrovali, infikovali [špinavé nehty!] a postupně ovládli četné školy, univerzity, mezinárodní organizace, OSN, dokonce i Světovou banku a samozřejmě Evropskou unii“?
Chybí tu už jen výzva k pogromům – a ta vzápětí přichází: „Začněme se bránit,“ vyzývá autor všechny zastánce „rozumu, soudnosti, pokory, střídmosti a serióznosti“, což všechno ve svém článku nepochybně předvádí. Zajímalo by mě ale, jak se hodlají zastánci starého modrého feudalismu bránit proti nenásilí klimatických aktivistů, kteří údajně nenabízejí světu nic menšího než „světovou válku“. Že by také nenásilím, výlučně prostřednictvím voleb? O tom vážně pochybuji.
Kdo že ti užiteční idioti jsou
Bohužel, v tomto středověkém kontextu ztrácí následující skeptický článek Knapové svůj začáteční půvab a otázce „Kdo že jsou ti užiteční idioti?“ se dostává jednoznačné odpovědi. Rozdíl mezi oběma autory je jen v tom, že Kříž jakožto „velekněz volného trhu“ má na zachování statu quo mnohem větší hmotný zájem než kreativní nádenice Knapová, a tak na plná ústa říká to, co spisovatelka svými „podvratnými“ otázkami na rebely jen cudně naznačuje.
Není tomu dávno, co někteří mí známí rebelové z Extinction Rebellion projevili zklamání z přístupu mainstreamových médií a začali přemýšlet o tom, jak je získat na svou stranu, nebo aspoň je přesvědčit o tom, že klimatická změna stojí nad pravolevým dělením politického spektra. Doufám, že teď už díky autorům Reflexu definitivně pochopili, že dialog s propagandisty toho nejhrubšího zrna je naprosto zbytečný.
Autor je básník a překladatel.