USA zradily Kurdy. Ti se teď proti Turecku spojí s kýmkoli

Osud Kurdů na severu Sýrie je většině světových mocností lhostejný. Chtějí je nechat napospas Erdoğanovi.

Turecký prezident Erdoğan vyhlásil velkou vojenskou invazi do severní Sýrie. Mluví o ní jako o operaci Fontána míru. Turecká armáda má z této oblasti vyhnat kurdské jednotky a přesídlit sem z Turecka až tři miliony syrských uprchlíků. Ještě před týdnem přitom Erdoğan řečnil v New Yorku na summitu OSN o tom, že půjde o tzv. bezpečnou zónu. Teď už všichni sledují, jak se turecká armáda šikuje podél stovek kilometrů turecko-syrské hranice, a vědí, že uprchlíci jsou jen záminka. Kurdové, kteří tuto oblast ubránili před Islámským státem, považují nyní Turecko za svého největšího nepřítele a jsou odhodlaní se bránit. To by ale znamenalo další krveprolití. USA se totiž začaly z oblasti stahovat, což de facto znamená zelenou pro Erdoğana. Zoufalí Kurdové chápou počínání USA jako zradu. V tu samou chvíli navíc ruský prezident Putin vyhlásil konec velkých bojových operací v Sýrii.

Kurdové nemají proti turecké armádě šanci

„Vzali jsme si Džarábulus, Al-Báb i Afrín. Přenechte nám i zbytek,“ žádal vloni Erdoğan Američany, aby opustili své pozice na kurdském území a předali je turecké armádě. Tenkrát se mu USA vysmály a vztahy těchto dvou členských států NATO se rapidně zhoršovaly. Nejchladnější byly asi v momentě, kdy Turecko koupilo systém protivzdušné obrany od Ruské federace. Kurdové si tehdy mnuli ruce, jakého mají v USA dobrého spojence. Dnes je vše jinak. Jsou opět sami a bez přátel. Porazili Islámský stát a už je nikdo nepotřebuje. Všem je jedno, že pod správou Kurdů vznikla na severu Sýrie oblast, kde spolu žijí menšiny v klidu, míru a relativní demokracii. Navíc Kurdové zapojili do armády a politiky i ženy, a přinesli tak ženskou revoluci na Blízký východ. Všechno marné – rozhodovat budou zase jen pušky.

Už před půlrokem představitelé Kurdů říkali, že pokud je zradí USA, budou se muset spolčit s režimem Bašára Asada, Ruskem a Íránem.

Uprchlíci jsou jen záminka. Erdoğanovi jde o strategické území, na němž jsou všechna kurdská města, o úrodnou oblast mezi Eufratem a Tigrisem, o ropu a zemní plyn. Je zde i Kobani, město, které Kurdové ubránili před ISIS. A najdeme tady také vězení a kempy pro členy a bojovníky ISIS – jedná se 12 tisíc bojovníků a 40 tisíc žen a dětí. Z toho desetitisíce cizinců. Co s nimi bude, pokud je USA přenechají Turecku? Vždyť je známo, že Turci s ISIS obchodovali a nikdy proti němu nebojovali.

Už před půlrokem představitelé Kurdů říkali, že pokud je zradí USA, budou se muset spolčit s režimem Bašára Asada, Ruskem a Íránem. „Není to naše volba, ale nemůžeme dovolit, aby nás pohltilo Turecko,“ řekl nám Mustafa Bali, mluvčí Syrských demokratických sil. Írán ani Rusko totiž nemají zájem na tom, aby strategické území Sýrie zabralo Turecko. Budou tedy muset s Kurdy rychle sednout k jednacímu stolu a dohodnout se na společném postupu. Mají za pět minut dvanáct, pokud má Sýrie zůstat celistvou zemí. Je to nyní zřejmě jediná možnost, jak zabránit další válce na Blízkém východě, která by měla jasného vítěze: Turecko. Byla by to rychlá válka. Kurdové totiž nemají letectvo, a mají tedy nulovou šanci s tureckou armádou efektivně bojovat. Kurdům tak zřejmě nezbyde než se spojit s Asadovou armádou a dovolit jí a Rusku bránit syrské hranice s Tureckem.

Turecko navíc už několik let kontroluje deset tisíc kilometrů čtverečních na severozápadě Sýrie, oblast táhnoucí se od města Džarábulus až po Afrín. Pokud by Erdoğan prosadil tuto novou zónu, byla by celá severní Sýrie pod kontrolou Turecka – a turecký paša se netají svou touhou obnovit Osmanskou říši, která v minulosti sahala až k Aleppu.

Kurdové mimo zájem světových mocností

Je tu reálná hrozba etnických čistek, záborů půdy a nuceného vysídlení Kurdů z jejich tradičního území. Přesně tak se totiž Turecko zachovalo loni v oblasti kolem Afrínu, což je jiná kurdská oblast na severu Sýrie. Turecká armáda odtud vyhnala přes sto tisíc Kurdů a na jejich farmy a do jejich obchodů a domů dosadila sunnitské Araby loajální Erdoğanovi. Osm set lidí tehdy zemřelo při tureckém bombardování a OSN i USA obvinily Turecko z válečných zločinů. Jenže Turecku to prošlo celkem hladce. Zemi s druhou nejsilnější armádou v NATO si chce naštvat málokdo.

Erdoğanovo válečné štvaní už ovšem přerůstá přes hlavu i jeho spojencům a je otázkou, nakolik mu budou ochotni opět ustoupit. Celá situace trochu připomíná zábor Sudet Hitlerem v roce 1938. Je s podivem, že to nevidí český premiér Babiš, který Erdoğanovi naopak tleská. Skočil na ubohou vějičku, že se tím zbavíme dvou milionů uprchlíků, kteří nepůjdou do Evropy? Škoda, že nevidí, že Erdoğanovi jde v první řadě o rozšíření moci a zábor strategického území v sousední zemi a že to vše povede jen k rozdmýchávání dalších konfliktů na Blízkém východě.

Okupační plány člověka, který Turecko postupně mění v diktaturu, vězní desetitisíce lidí z politických důvodů, spolupracoval s Islámským státem, otevřeně podporuje sunnitské islamistické skupiny v Sýrii a je odpovědný za válečné zločiny turecké armády v Sýrii, zatím bohužel zůstávají mimo pozornost většiny světových lídrů.

Autorka je novinářka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies