Česká levice po roce 1989: mezi antikomunismem a apokalypsou

Třicet let českého kapitalismu přineslo radikální proměny české společnosti, levici – parlamentní i tu neparlamentní – nevyjímaje. Přijde konečně poučení z „krizového vývoje“?

„Co dělat?“ ozývá se už několik let z řad všech, kteří se z různých důvodů a z různých pozic hlásí k levici. Patřím mezi ně. Co dělat, ptám se sama sebe pokaždé, když tváří v tvář současným poryvům na chvíli ustrnu a úzkostně pozoruju, kam ten svět spěje. Zavřít oči, nemyslet. Co za sebou vůbec máme? Třicet let kapitalistického budování. Střih: budoucnost, která kvůli klimatické krizi jako by už ani nebyla. Jako myši se pohybujeme v poli, které jsme si nevybrali. Je tohle ještě vůbec prostor pro sociální imaginaci a vyprávění vytoužených příběhů o lepším světě?

Tři dekády a jeden mantinel

„Nová doba! Nová doba!“ volá rozčíleně uražený číšník brněnského hotelu Slavie v kultovním filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutentag. Jen tři roky po sametové revoluci se režisérce v jejím prvním polistopadovém filmu podařilo předběhnout dobu. A tvrdě na to doplatila. Kritika její film tehdy nekompromisně odsoudila. Zato lid ho milovat. Porevoluční restituční kvas a překotné budování nového světa je tu zobrazeno se zdrcující ironií. Bylo to poprvé a možná naposled, co si v mainstreamové kultuře někdo tak otevřeně dovolil zpochybnit nový řád věcí. Zatímco „Listopad“ se nesl ještě v soudržném a solidárním duchu, přerozdělování majetku umožnilo dokonat revoluci v tom pravém slova smyslu. Trpíme tím dodnes.

Až nyní začínáme chápat, že klást základní sociální jistoty, bez kterých se naše životy jednoduše neobejdou, na oltář trhu, se nevyplácí. Jenže mezitím uplynulo hodně let a proteklo hodně nezájmu.

Už 20. listopadu 1989 vydali vysokoškolští studenti a studentky Prohlášení dělníkům a rolníkům. Odsuzují v něm politické násilí a vybízejí dělníky a rolníky k solidaritě. V prohlášení se mimo jiné uvádí: „Myslíme na dělníky a dělnice pracující v hanebných podmínkách urážejících lidskou důstojnost.“ Ve výzvě jsou zmínky o špatném stavu školství, nedostupném bydlení a nekvalitním zdravotnictví i pasáže solidarizující se sociálně slabými a důchodci: „Myslíme na nezasloužená privilegia mocných.“ Těžko se zbavit dojmu, že na všechny tyto body se v rušných porevolučních časech tak nějak zapomnělo. Dnes, po třiceti letech, znějí skoro exoticky. Souvisí to především s nástupem antikomunismu jakožto normativní polistopadové ideologie v Česku. Mluvit dnes o antikomunismu znamená tahat liberálům strašáka ze skříně. Tak dlouho se tu varovalo před návratem komunismu, až se objevil Andej Babiš a udělil Česku dokonalé rozhřešení. Chtěli jsme apolitickou politiku, máme ji mít.

Antikomunistický příběh byl příběhem o antagonismu, naivním hledáním historického předělu, který s sebou přinese proměnu celého národa. A nejen to: byl globálním příběhem o ztracených dcerách a synech, kteří se po letech temna konečně obrátili na správnou stranu. Alternativa jako by přestala existovat. Jiná cesta než ta, za kterou padaly rány na Národní třídě, nebyla možná. Nový svět byl navzdory znovunabyté svobodě světem totálním, konečným a dokonaným. A v takovém, jak už to tak bývá, nezbývá prostor pro představivost. Levice se stala brzdou, synonymem pro staré časy a komunismus. Přispěla k tomu její paralýza, až příliš snaživé odpoutávání se od vlastních zásad i rezignace na analýzu socio-ekonomických vztahů ve společnosti a artikulaci solidarity. Síla, která historicky stála na straně budoucnosti, se tak v našem prostoru po pádu železné opony zničehonic stala ideologií minulosti.

Nikdy jsme nebyli moderní

Porevoluční levice stála v Česku před nelehkým úkolem: jak se poučit z krizového vývoje a nalézt vlastní cestu z kolotoče společenských výčitek, které tak povšechně dopadly právě na tuto stranu ideologického spektra? Nabízelo se mnoho cest, dnes už ale víme, že žádná nebyla funkční. A mohla být? Zatímco komunistické strany v jiných zemích se často uchýlily k radikální reformaci, ta naše zůstala věrná své reakcionářské, konzervativní tradici. Sociální demokracii odvál i s její exilovou historií čas, a dokud se otěží nechopil „génius z Prognosťáku“, nikoho nezajímala. Časy, kdy Miloš Zeman školil Miroslava Sládka v tom, že voliči krajní pravice jsou jen zdivočelí voliči sociální demokracie, zmizely v prachu zapomnění. Dnes by se tomu vysmál i samotný Zeman.

Držet sociální linii nebylo snadné a debaty o tom, komu má nově nabytá svoboda sloužit a jak, neprobíhaly. Nůžky mezi těmi, kteří rychlé tempo zvládali, a těmi, kteří z různých důvodů ne, se začaly rozevírat. Mluvit o devadesátých letech znamená pouštět se na tenký led. Pro někoho to bylo období největší svobody. Pro jiné počátek konce. Byla to doba, kdy se zapomnělo na „ty druhé“, protože jedinou odpovědí na neúspěch bylo: je to jen vaše vina. Zvykli jsme si na to a dodnes upřednostňujeme konkurenci před pomocí, samotu před sounáležitostí a osobní odpovědnost před kritickým nahlédnutím systému. Participace parlamentní levice byla přímá: skrz vlády s pravicovými stranami i skrz inspiraci Blairovou „třetí cestou“. Levice neparlamentní byla v té době součástí alterglobalizačního hnutí, jehož konec přišel s útoky 11. září 2001. Pojmy jako identita jsme v té době ještě neznali. Občas mám sto chutí říct: bohudík.

Na počátku éry totálního individualismu to byl přitom Václav Klaus, který jako první pochopil, že držet se rovnostářské rétoriky a mluvit o pokroku, byť vykoupeném tvrdou dřinou a léty odříkání, bude tou nejfunkčnější cestou, jak na svou stranu získat ty voliče, kteří ještě donedávna neviděli a nemohli vidět za hranice komunismu. Svou roli v tom hrála i kolektivní ztráta paměti, kterou nový systém přiživil a dodnes přiživuje. Že byla část signatářů a signatářek Charty 77 otevřeně nalevo? Ale kdeže, to jen soudruzi nepochopili, že je vězní jiní soudruzi. Však ono by jim to po dalších letech v lágru určitě došlo. Paměť národa zdegenrovala, paradoxně za to ale nemohl onen nenáviděný komunismus, spíše ti, co se ho přesně v souladu s diktátem doby jali vykládat po svém, protože k tomu nastaly historické podmínky. A na levici se tomu, bohužel, nikdo nebránil.

Každý průměrný myslitel ještě i dnes rád přispěchá s moudrem o mladých levičácích, co mají srdce, a o starších pravičácích, co mají rozum. Žádný jiný zkomolený citát neukazuje na povahu recepce české levice tak přesně, jako právě tento, žádný jiný v sobě neobsahuje tolik pohrdavého paternalismu, ageismu, výsměchu emocím a solidaritě. Zvlášť, když jej nejčastěji opakují lidé, kteří si na odporu ke všemu levicovému vystavěli kariéry. „Tyhle bolševické kecy já poslouchat nebudu,“ řekl prý jednou rázně Alexandr Vondra na jednom bytovém semináři, kde latinskoameričtí duchovní přednášeli o teologii osvobození, a práskl za sebou dveřmi. Co je a co není „bolševismus“, tito lidé určují dodnes. Pravicové a levicové řízky a džínovina, bolševická kola a cyklostezky, rudá ideologie klimatické změny, totalitní rovnost všeho a všech. V očích těchto starých vizionářů je to ale paradoxně Západ, který sem zanáší to špatné a zvrácené, novoty, o které nikdo nestojí a kterým se usilovně musíme bránit. Zatímco dřív se ploty na hranicích slavnostně stříhaly, dnes by je mnozí rádi znovu stavěli.

Smrt postkomunismu

Pád železné opony s sebou mimo jiné přinesl jednu velmi křehkou rovnováhu. Jakkoliv bylo tehdejší uspořádání neudržitelné, neslo v sobě zdání dvojích možností: nefunkční socialismus byl stále ještě alternativou k už tehdy nefunkčnímu neoliberalismu. To rázem padlo a globální kapitalismus získal nové a jednotné obzory a stal se globální silou. Najednou jsme v tom jeli všichni, i když každý trochu jinak. Pod povrchem jednoty, rámované na jedné straně až budovatelským nadšením a na straně druhé paternalistickým přijetím, ale probublávaly staré křivdy. A byl to právě postkomunistický svět, který tak toužebně pomrkával po všem západním, i kdyby to měly být věci už dávno Západem (nebo jeho částí) kriticky reflektované. Výdobytky, na kterých z popela povstala poválečná Evropa, dostaly v naší části Evropy jiné konotace. Jako ozvěnou se při každém boji o sociální smír neslo to slovo: „komunismus, totální komunismus, který neprosadila ani KSČ“.

Část lidí se se Západem identifikovala snadno, v tomto přijetí se ale ukrýval i strach: co když nás prokouknou a zjistí, že jsme obyčejní burani z Východu? Popření, negace, vytěsnění. Málokteré skupiny to znají tak dobře jako právě obyvatelé postkomunistického světa. Jejich identita jim byla vtisknuta zvenčí a svou vlastní nemají. Snaha být lepší nám čišela z obličejů, a zatímco ti lepší a schopnější dokázali integrovat zápaďáctví do každé části svého já, ti ostatní ho začali nenávidět. Jenže najednou jsme se všichni probudili ve světě, ve kterém hoří. Koncept postkomunismu v něm už nedává vůbec žádný smysl. Někomu dnes vadí snaha Berlína vyvlastnit majitele stovek bytů a vnímají to jako důkaz západní zhýralosti. Jiní zděšeně přihlížejí, jak tzv. populistická hnutí raketově rostou tam, kde ještě před pár lety byla námi opěvovaná demokracie. Jestliže ještě nedávno bylo možné bohorovně pronášet, že jsme ještě nedorostli západním demokraciím, dnes už to nejde. Naše lokální problémy mají svou globální podobu, symptomy jsou všude stejné, liší se jen léčebné metody. Český pacient si však ústy svých elit odmítá přiznat, kde leží jádro celého problému, a z lenosti nebo alibismu svaluje vinu buď na komunismus, nebo na levici přítomnosti. Vtipné přitom je, že konzervativní obrat, velebící všechno „východní“, je jen odpovědí na nekritické přijímání Západu. Svůj kořen přitom nemá v lidu, ale v mocenské třídě, které se vyplatí investovat do hybridních statusových válek. Jedině tak lze totiž překrýt reálné problémy, které společnost trápí, a odklonit pozornost k margináliím, na kterých si buduje identitu jen zanedbatelná část společnosti.

Na úsvitu této krize se tak narýsoval spor mezi „novým“ a „starým“. Le Pen, Orbán, PiS, Trump, brexit, Babiš a Alternativa pro Německo… Používat pro ně slovo „populisté“ by bylo příliš zjednodušující. A přesto se k němu liberálové uchylují až příliš často, jako by se jedním slovem dala vysvětlit složitá síť frustrací, zklamání a strachů, které oni samotní po léta přehlíželi nebo se jim tiše smáli. Tak dlouho jsme se skrze ty privilegované opájeli pocitem, že patříme na Západ (protože část elit si tam přála patřit), až nám pod rukama vyrostlo „Česko B“ a začalo se chovat autonomně. Zděšení z toho, že tu máme miliony lidí na hraně chudoby, se zakrývalo obviněními z „únavy demokracií“ v lepším případě a „nevděčností“ v tom horším. Svůj podíl na vzestupu těchto skupin má ale i levice. Nedokázala včas podchytit narůstající problémy, ze zbabělosti pro ně nenašla odpovídající ekonomický jazyk a mnohdy dál přiživovala spory chudých s ještě chudšími. V takových debatách nezbylo místo pro otázky důstojnosti ani rovnost přinášející emancipaci. Hlavní myšlenka levicového myšlení tak z veřejného diskurzu úplně vymizela.

Mezi nezájmem, solidaritou a instrumentalizací

V opozici k proklamované beztřídní společnosti komunismu nastala po roce 1989 renesance tříd. Přerozdělení majetku se ale neslo v duchu zamlčování nových skutečností. Mluvit o třídách jako o společenské kategorii bylo až donedávna zapovězené, a tak levice ztratila jeden z hlavních instrumentů na popisování společenských problémů. Jak tematizovat chudobu a společenské pnutí, a nepoužívat přitom termíny jako vykořisťování, kapitalismus, třída nebo soukromé vlastnictví? Ale nešlo jen o slova. Kapitalistické uspořádání s sebou přineslo i proměnu trhu práce, nové mezilidské vztahy a doposud nepoznané situace. V tomto systému se – vcelku pochopitelně – staly peníze a vlastnictví hnacím motorem. Horečka komodifikace a privatizace zachvátila i ty oblasti, které z ní byly dávno vyňaty, jako vzdělání, zdravotnictví nebo třeba bydlení. Především na třetím sektoru by se dal dokonale rekonstruovat náš polistopadový vývoj. Až nyní začínáme chápat, že klást základní sociální jistoty, bez kterých se naše životy jednoduše neobejdou, na oltář trhu, se nevyplácí. Jenže mezitím uplynulo hodně let a proteklo hodně nezájmu. A levice přišla o své stoupence.

Podle posledních výzkumů kleslo během několika let procento lidí, kteří se identifikují s levicí. Dříve přitom byly síly vyrovnané. Co s tím? Kde hledat hlavní důvody tohoto propadu? Jak vrátit levici lid a lidu levici? Studie, které se věnují otázkám společenských frustrací, často mluví o psychologickém aspektu krizí zvaném pocit přehlížení. Lidé, jejichž osobní příběh se neodvíjel po stejné trajektorii jako příběh ideologický, upadají do spirály vykořenění a vyčlenění z dobré společnosti. Neoliberalistická kombinace tlaku na výkon a přemrštěné individualizace vytvořila v řadě lidí pocit společenské méněcennosti. Jenže místo aby se levice tyto zjevné společenské tendence snažila podchytit, příkopy ve společnosti sama prohlubovala. Absence kritiky ekonomické transformace a nepostavení se na stranu těch, kteří skončili na okraji, levici lidem odcizilo. „Běžný člověk“, jak ho dnes chápeme, se stal vulgarizovanou figurou, bažící po levném pivu, párcích a klidu na práci.

Problém byl ale odjakživa jinde: postupné osekávání sociálního státu, na kterém se podílela i ČSSD, vždy vede k nutnosti další kontroly a represe. Kvalitní sociální systémy jsou přitom ty, které nejsou pouze pro ohrožené, ale fungují plošně a obecně. Teprve potom nevzniká pnutí a neustálé dotazování, kdo toho v systému dělá víc a kdo si zaslouží nějaké sociální dávky. S vlnou nespokojenosti souvisí i další věc: postupné osekávání veřejné infrastruktury. Žije se mnohem lépe, když víte, že máte v kraji nemocnici, blízko bydliště školu pro děti a ve veřejném prostoru dostatek bezpečí. Když cítíte, že se můžete svobodně rozhodnout, co v životě dělat, protože nemáte strach o sebe, své blízké, svou pověst nebo budoucnost. Jak se může cítit komfortně člověk, který kvůli marginální chybě skončí v několikamilionové exekuci? Jak si založit rodinu bez jistoty bydlení? Co dělat, když ani z každodenní práce nezaplatím své závazky? A jak to vlastně změnit?

Úkolem levicového myšlení musí být vždy kontextualizace. Teprve souvislosti dávají jednotlivostem význam. Motorem takové práce ale nesmí být laciná instrumentalizace lidu pro vlastní potřeby. Teprve práce založená na kolektivním osvobození, emancipaci skrz vlastní sebeuvědomění a spolupráci, může vést ke znovunalezení třídního vědomí. Pokud skrz jasně artikulovanou nespravedlnost nerozeznáme, co je v našich životech špatně, a sami se nerozhodneme s tím něco dělat, nebude možné uspět s žádnými importovanými příběhy. Tato strategie nemá být oslavou odpojenosti a individualismu, naopak: vědomí funguje lépe, je-li sdílené. Levice jednoduše musí apelovat na kolektivitu a vytvářet pro ni podmínky a zároveň musí být dostatečně otevřená a respektující, aby nedeterminovala intimní prostor a neohýbala ho pro své potřeby. Komunismus selhal, protože prostupoval i ta nejosobnější patra našich životů. Něco takového už nesmíme dovolit – individuální svoboda je důležitá, je ale podstatné pro ni najít ten správný solidární a spravedlivý rámec.

Radikalita jako performance

Debata o levici jako takové se často vede v mezích stranickosti. Jenže vedle struktur tu existují kontrakutlury. Neparlamentní, autonomní nebo radikální levice bude vždy podstatnou součástí našeho univerza. V posledních letech se obecné vědomí rozmělnilo na identity. Každý správný „levičák“ projevuje ve veřejném i soukromém prostoru mnohem víc opatrnosti. Neurazit, nedotknout se nebo jenom nezapomenout. Avšak politika identit udělala nejen z radikální levice partikulární subjekt. Naším cílem nemá být osvobození některých, ale všech těch, kteří dnes z různých důvodů nemají možnost žít kvalitní život. Radikalitu netvoří performativní momenty, které více než komunikaci s okolím pěstují chráněné dílny. Pohyb dovnitř musí být doprovázen pohybem ven. Levici bychom měli spíš normalizovat než uzavírat. Na co jsou ghetta, ve kterých se dohadujeme o co nejradikálnější hesla, když nevíme, kdo má být jejich příjemcem? Na co jsou nehierarchické struktury, kterým nerozumíme ani my sami a které jitří staré frustrace? Jak mají náš jazyk chápat „ti druzí“, když se v něm pro jeho složitost topíme také? Respekt, sounáležitost a kritická reflexe vlastních pozic, kterých jsme bezesporu schopní, se občas utápějí v systému procedur, bez nichž si svou práci neumíme představit: když tam nebude přímá akce, nebude to moje revoluce. Když tam nebudou co nejostřejší bannery, nebude to moje revoluce. Když alespoň jednou nezakřičíme „Kapitalismus, špína, hnus!“, nebude to naše revoluce…

Radikalita by víc než cokoliv jiného měla být sdílenou praxí jinakosti, která právě proto, že na rozdíl od mnohých ideologií chápe, že každý člověk bez ohledu na gender, etnikum, věk nebo postavení má právo na rovný přístup, nakonec spojuje všechny identitární politiky v jednu dynamickou žitou alternativu. V ní není třeba se obsesivně zaměřovat na stále nové podskupiny a ze strachu z vlastního selhání pro ně vymýšlet nové podmínky fungování. Všichni víme, jak hrozná genderová nerovnost je a že se špatně žije trans lidem, jak jsou Romové diskriminováni a zahraniční dělníci vykořisťováni. A proto, že to víme, že se podle toho chováme a že se na to snažíme v každodenní praxi myslet, je třeba hledat společné jmenovatele a rozdíly překračovat, ne zdůrazňovat.

Lidi, ke kterým promlouváme, nejde zároveň vnímat jako „prázdné nádoby“, čekající na naši politizaci, ale jako partnerky a partnery při společné cestě za lepším světem, zvlášť když jsou to především dnešní postižení, kteří mnohdy lépe než my umějí artikulovat své ponížení. Tedy sdílení zkušeností a vzájemné obohacování, ne používání a manipulace. Takové by měly být postupy na cestě ke společenské transformaci. Lidstvo přece čeká mnohem víc, než se z dnešní perspektivy zdá: otázka základního přežití.

Planeta, věc veřejná

Mluvit o budoucnosti v době, která svou budoucnost ztrácí, v sobě obnáší hodně ambivalence. Stojíme před nutností přehodnotit své chování, a to globálně a co nejrychleji. Něčeho takového však nikdy nebudeme schopní bez nastavení správných podmínek a pravidel. Klimatická změna nabízí při vší své apokalyptičnosti i jednu specifickou příležitost: znovu začít mluvit třídním jazykem, rozplétat spletiva bazálních dějových souvislostí a zviditelňovat viníky dnešních krizí. V kulisách hořící Země se do hry vrací podstatná myšlenka universalismu a spolupráce.

Konkrétní svět je vždycky trochu vulgární. Jenže co naplat: politika, ať už jakákoliv, je vždy soubojem. Není jednoduše možné žít ve smíru s těmi, kteří vydělávají na devastaci. Čekají nás kritické časy. Zvykli jsme si, že trh nemá podobu, a tudíž nemá ani svědomí. Uhlobaroni, majitelé a provozovatelé elektráren přitom znečišťují naši krajinu a zneužívají ji jen k individuálnímu bohatnutí. Politika by měla mnohem víc poukazovat na neudržitelnost takového plenění a hledat nástroje, jak ho omezovat.

Problémy spojené (nejen) s klimatickou změnou dopadají na různé skupiny s různou intenzitou. Dnes řešíme, že necelých deset procent lidí v Česku žije pod hranicí příjmové chudoby. Za dvacet let můžeme řešit, že nižší třídy nebudou mít přístup k pitné vodě. V environmentálním kolapsu najednou vidíme úplně jasně, jak závažným strukturálním nerovnostem čelíme a jak zásadní roli bude v budoucnosti hrát spravedlivá redistribuce. Ti, kteří se na rozvratu planety a ekosystémů nejvíce podíleli, budou zároveň těmi vyvolenými, kteří budou mít kapitál na to, aby se před důsledky vlastního chování dostatečně dlouho ukrývali. Klimatická spravedlnost na tyto nerovnosti poukazuje a upozorňuje, že externalizace negativ a privatizace zisků jsou jedněmi z nejviditelnějších projevů naší kolektivní bezbrannosti.

„Je potřeba zničit globální kapitalismus,“ začíná kdejaká debata o naší budoucnosti. Jak ale bojovat se silou, která nevykazuje lokální charakter, nemá své jednoduše definované oběti a svou tekutostí prostupuje každou oblast našeho života? A co to vůbec znamená? Konflikt se neodehrává jen mezi socialismem a kapitalismem, dnešní svět má mnohem jemnější struktury a myslet za jeho horizonty znamená nutně odmítnout to staré i to současné a vydat se cestou formování nových syntéz. Musíme se jednoduše smířit s tím, že porazit kapitalismus je z určitých hledisek nemožný cíl. To však neznamená, že se máme přestat snažit o zásadní společenskou transformaci. Ta je v době, která odpočítává poslední roky jakž takž klidného a známého světa, nutností. A spolu s tím i přeměna chápání našeho globálního společenství: dívat se na dnešní problémy antropocentrickou optikou nadále nejde. Člověk nemůže zůstat měřítkem všech věcí, solidaritu si zaslouží i planeta. Nová spojenectví proto hledejme i mimo lidské společenství, z přírody udělejme věc veřejnou a do vztahů vetkněme feministické principy. Péče je víc než soupeření – učí nás, že tu jsou a budou „slabší“ a že jejich slabost je jen doposud nepoznanou silou.

Politika se dnes znovu stává nástrojem, jak formovat nutné požadavky do konkrétní praxe pro co nejvíce lidí. Ponechat klimatickou změnu napospas kapitalistům znamená smířit se se zánikem a přijmout porážku. Když dnes někteří burcují, že „ekologie není levicová“, mají bezesporu pravdu. Stejně třeba technologie nemusí mít nutně svoji ideologickou identifikaci. Jenže obě tyto disciplíny je nutné politicky uchopovat. Jedině tak se dá předejít partikularizaci témat a dají se vytvářet komplexní analýzy krizí a východisek z ní. Miřme na správné cíle. V krajině nihilismu hledejme a praktikujme prefigurativní politiky. My jsme ten systém, který musíme změnit.

Jde to i jinak

Často se dnes mluví o prohrách. Neumíme nikoho oslovit. Neumíme zažehnout plamínek revoluce. Neumíme vítězit. Nihilismus, beznaděj a deprese namísto volnosti, rovnosti a sesterství. V úzkostech zapomínáme na to, jak často se daří rozrážet doposud zabetonované oblasti. A proto děkuji Autonomnímu a sociálnímu centru Klinika, že nás po několik let učilo, že jiný svět je možný. Jenom potřebuje zázemí v podobě fyzického prostoru a trochu společenské tolerance.

Děkuji Klimakempu, že trvale upozorňuje na ty, kteří z touhy po bohatství ničí náš svět. Na mrtvé planetě nejsou žádná pracovní místa. Limity jsme my.

Děkuji ProAltu, že v časech neoliberálního běsnění zformoval koalici, která šla napříč a na jeden krásný a silný okamžik vrátila levici její pravý význam. Intelektuální levice pro praxi.

Děkuju odborům, že v kampani Konec levné práce usilovně hledají cesty, jak vrátit práci její hodnotu a zvládají to bez tendování k rasismu nebo xenofobii. Automatizace v kapitalismu znamená nezaměstnanost, ne osvobození od práce jako takové. Kromě nízkých mezd jsou tu špatné i pracovní podmínky. Boj za jejich zlepšení musí jít vždy ruku v ruce s apelem na lepší odměňování, jinak bude víc peněz synonymem pro víc vykořisťování.

Děkuji Iniciativě sester, že na malém prostoru karlovarské nemocnice ukazuje, že nejdůležitějším momentem pro změnu je ten, kdy se nespravedlnosti ukážou nám samotným. Neodcházíme, organizujeme se, to je univerzální heslo do každé doby.

Děkuji všem, kteří v roce 2013 odjeli do Ústí nad Labem a na víc než týden blokovali jednu ubytovnu pro sociálně slabé. Černí, bílí, spojme síly. Levice jako solidarita v praxi sdíleného prostoru, strachu i nadějí.

Děkuji studentům a studentkám z Fridays for Future, kteří se rozhodli bojovat za právo na budoucnost a prokazují tím mnohem více jasnozřivosti než celá politická a společenská elita dohromady.

Děkuju regionálním kolektivům, které se usilovně stavějí na stranu těch, na něž dopadá vychýlená mantra o zásluhovosti takových věcí, jako je třeba bydlení. Místo, kde žijeme, není jen fyzickým prostorem. Jsou to vazby, paměť, bezpečí nebo budoucnost. Na to se nesmí zapomínat.

Díky ženám, které ve feminismu nevidí jen politiku pro nejvyšší třídy, ale spravedlnost jako takovou, pro všechny, a pro ty vyloučené v první řadě. My jsme těch 99 procent!

Díky mužům, kteří se sebereflexivně obracejí k péči a chtějí měnit svět i přes vlastní osobní angažovanost v mikrokosmech zvaných rodiny nebo se zapojují do reprodukčních prací a pokorně bourají zažité a internalizované společenské systémy a hierarchie. Osobní je politické.

Moje milá generace

Na jedné oslavě s přáteli jsme zabředli do hovorů o vzdělávání. S překvapením jsem zjistila, že jsem ve svém širokém sociálním okruhu jediná, kdo dal dítě do spádové státní školy. Pohledy lidí přítomných na setkání mi dávaly tušit, že mě podezírají z experimentování s vlastními dětmi. Po krátké chvíli studu jsem se oklepala a naštvaně se zamyslela: opravdu jsem to já, kdo se má v téhle chvíli cítit provinile?

Často řešíme, jestli jednotlivec, nebo systém. Tato polarizace zastírá fakt, který by levice měla umět akcentovat: každý z nás je součástí společnosti, tvoříme ji, budujeme a měníme i svou každodenností. Rezignovat na to je nejen přezíravé, ale i ohrožující. Kdo jiný by se měl prát za lepší školství než ti, kteří disponují dostatkem sociálního a kulturního kapitálu? Kdo jiný by měl artikulovat požadavek na důstojnější ohodnocení práce, než ti, kterým při její ztrátě nehrozí pád do dluhové pasti? Kdo jiný by měl budovat sítě spojující lidi v bytové nouzi než ti, kteří svůj nájem ještě jakž takž zvládnou uplatit? Začněme u sebe. Levicová politika je politikou veřejnosti a politikou ohleduplnosti. Jak chceme usilovat o lepší svět, když si při první příležitosti najdeme tisíc výmluv pro to, že zrovna my to potřebujeme nějak jinak a extra?

Obvyklá námitka, že se tím všechno zprůměruje, neobstojí: dostupnost neznamená rezignaci na kvalitu, jen jiné podmínky a jinou politiku, jiné přerozdělování financí. Řada z nás navíc patří z ekonomického hlediska k ohroženým skupinám. Pracujeme v prekarizovaných pracích, bydlíme v drahých nájmech, nemáme jistotu ani bezpečí. Jestliže je hlavním heslem klimatických pochodů „Změňme systém, ne klima“, je podstatné od systému – jakkoliv problematického – neutíkat, ale vstupovat do něj a vést s ním dialog. Protože když to neuděláme my, co ti bezbrannější a ohroženější? Zůstanou napospas těm, kteří je instrumentálně zneužijí pro prosazování svých represivních cílů, aniž by jim skutečně šlo o jakékoli zkvalitnění každodenního života.

Budoucnost je dílem naší odpovědnosti. Budoucnost levice je pak dílem odpovědnosti těch, kteří věří, že kvalitní a dostupné veřejné služby, od bydlení přes vzdělání, zdravotnictví až po stav přírody nebo třeba umění, jsou výchozí podmínkou pro společenskou soudržnost. Pokud na tato východiska rezignujeme i ve svém osobním životě, nedává smysl, abychom je prosazovali v tom veřejném. Osobní je totiž skutečně politické. V době, která s takovou rychlostí ztrácí tolik někdejších samozřejmostí, obzvlášť.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies