Ilustrační foto David Sedlecký, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
„Dneska život podnikatelů a makroekonomického analytika hrozně záleží na tom, jaká jsou očekávání. A když budeme masírovat národ, že jsme země chudoby s pandemií exekucí, tak očekávání od podnikatelů budou horší a podle toho se zpomalí ekonomika,“ hřímal na konferenci Hospodářské komory ČR její předseda Vladimír Dlouhý. Jeho zájem o dobro bohatší části společnosti byl až dojemný. Podle něj jsou exekuce uměle nafouknutý problém, dušoval se společně s jednatelkou společnosti Insolcentrum Jarmilou Veselou a Advokátní komorou. A pak všichni vytáhli eso z rukávu: na základě své vlastní analýzy dokázali, že se u nás prý zas tolik neděje a že exekucí vůbec není tolik, kolik se běžně uvádí.
Co přijde příště? Zeptá se Dlouhý doma manželky, jestli bere minimální mzdu, a když řekne, že ne, bude tvrdit, že ji v Česku nepobírá nikdo?
Dokazuje to totiž amatérský výzkum provedený na třech vesnicích v Česku. A nešlo o žádné trpaslíky, takové Vrbno pod Lesy má hned 183 obyvatel, Nový Dvůr na Nymbursku 75 obyvatel a Hradiště na Benešovsku rovných 25. Počet lidí v exekuci v těchto třech lokalitách byl nižší, než uvádí Mapa exekucí, a to Dlouhého a Veselou totálně zvedlo ze židle: „Nebudu zastírat, že i my, kteří jsme měli o číslech pochybnosti, jsme byli šokováni. Vybrali jsme první tři obce a já jsem poté testování zastavila, protože ten obraz nás opravdu ubezpečil, že se musí jednat o zkreslení a o nesprávné údaje,“ komentovala to Veselá. Očividně byla otřesená. Něco takového se nedalo předpokládat ani v těch nejdivočejších snech.
Zdravý úsudek a pocity jsou víc než data
„Závěr, který se uvádí v médiích, že Česko je zemí chudoby s milionem lidí v dluhové pasti, není správný. Česko je prosperující stát a možná na to ani nepotřebujeme tolik statistik. Stačí mít zdravý úsudek. Země, která by měla desetinu populace zadluženou, by vykazovala jiné makroekonomické i fiskální charakteristiky, byla by vyšší nezaměstnanost a jistě by zde bylo i vyšší sociální napětí,“ prohlásila podle článku Aktuálně.cz Veselá, která podle všeho přistupuje ke světu až s odevzdaně esoterickým přístupem. V něm dávno nejde o nějaké přízemní otázky, jako jsou data, přesná čísla, konkrétní životní osudy lidí anebo dopady, které sociální nerovnosti mají na celou společnost, ale čistě a jenom o pocity a „zdravý úsudek“.
Takové pocity však nemají nic společného se schopností rozumět problémům kolem nás. Stačí se jen nadechnout a vnímat všechno pozitivní. Vždyť co je 800 tisíc lidí v exekuci proti vzduchu, který můžeme dýchat, proti slunci, které nad naší krásnou republikou vychází každý den, proti štěstí obsaženém v každém okamžiku? Proč být pořád tak negativní, když je kolem tolik krásného, zvlášť když máme zrovna to štěstí a netrápí nás zadlužení, ba naopak, můžeme na něm i trochu bohatnout? Vždyť žijeme jen jednou!
Výroky, které Dlouhý s Veselou poslali do světa, připomněly to nejlepší z výstupů slavného šéfa exekutorské komory v Přerově Roberta Runtáka. Ten se jednou v pořadu Máte slovo divil, proč jsou exekuce tak mediálně probírané. „Je zajímavé, že celých devadesát procent lidí žádnou exekuci nemá, a přesto nám média tento problém prezentují jako ten největší u nás,“ kroutil tehdy nespokojeně hlavou. Ne nadarmo jsou Dlouhý, Veselá nebo Runták nepřáteli zákona o teritorialitě, který se kritickou situaci s exekucemi v Česku snaží řešit. Dnešní systém, kdy exekuce de facto volně poletují na trhu a ačkoliv dlužíte třeba v Chomutově, může vás exekvovat úřad v Přerově, kritizuje kromě Člověka v tísni třeba i Radek Hábl. Je totiž běžné, že si exekutora vybírá sám věřitel, a přednost dostávají ti nejagresivnější střelci. Právě proti Mapě exekucí, kterou Radek Hábl dlouhodobě spravuje, byl celý smýšlený výzkum Insolcentra namířený. Sám Hábl to pro média komentoval odkazem na odpor k teritorialitě, která predátorské exekutory a další, kteří na krizi s dluhy vydělávají, ohrožuje. „Vidíme v tom snahu problém s exekucemi bagatelizovat,“ říká Hábl. Zákon o teritorialitě má být totiž v těchto dnech projednáván ve sněmovně.
Sytý hladovému nevěří
Těžko říct, co chtěli Vladimír Dlouhý a Jarmila Veselá svým amatérským zkoumáním dokázat – krom toho, že problému vůbec nerozumí a očividně nechápou metodiku sběru dat. Tak jako tak se jejich pokus nesetkal zrovna s pozitivní odezvou: odmítli ho i samotní exekutoři. Podle exekutorské komory totiž jejich způsob zacházení s „daty“ porušuje „veškeré vědecké a metodické postupy“, když si záměrně vybrala tři malé obce, u kterých bylo zjevné, že obsahují chybná data. „Vzorek 282 obyvatel daných tří obcí nelze při celkovém počtu 10,65 milionu obyvatel České republiky považovat za jakkoli relevantní nebo vypovídající; totéž platí i o vzorku tří malých obcí z celkového počtu 6253 obcí v České republice,“ uvedla komora ve svém prohlášení.
Patří už tak nějak k základní výbavě některých postav českého veřejného prostoru, že mají tendence zpochybňovat příběhy, které jim nezapadají do jejich vybájeného narativu o superúspěšném Česku plném skvělých a spokojených lidí. Máte exekuce? Ale kdeže, to se vám jen zdá, a jestli je opravdu máte, je to holt váš problém. Neměli jste se zadlužit. Jste chudí? Nejste, v dnešní době je bohatý každý, žijeme totiž v nejlepším z možných světů, a jestli se to někomu nelíbí, tak jenom proto, že si neváží maličkostí. Je u nás čtyřicet procent lidí na hranici chudoby nebo ve stavu ohrožení? To nemůže být pravda, vždyť se podívejte, jak se nám všem krásně daří. Další kapitolou je pak snaha lhát o problémech současného Česka, aby to nepoškodilo ty nejbohatší, a vůbec dělat všechno pro to, aby finanční kapitál v Česku netrpěl, i když lidé kvůli jeho hromadění trpět můžou.
Není to tak dávno, co si uhlobaron a mediální magnát Křetínský stěžoval, že pokud uvěříme zeleným aktivistům jejich zvěsti o klimatické krizi, Evropa zchudne. Zapomněl tak trochu podotknout, že zchudnutí se bojí především on sám. S Dlouhým se to má stejně. Jeho patolízalská starost o blaho těch nahoře hraničí občas až se stockholmským syndromem. Tu plánuje, kolik má mít Česká republika učňů, aby se zalíbil velkokapitalistům těžícím z levné práce, tu propaguje i úplně směšný výzkum, jen aby chránil investory před blbou náladou a nezklamal jejich očekávání. Co přijde příště? Zeptá se doma manželky, jestli bere minimální mzdu, a když řekne, že ne, bude tvrdit, že ji v Česku nepobírá nikdo? Nechme se překvapit. Pár možností, jak se veřejně ztrapnit, ještě zbývá. Za všechny jmenujme možná tu nejžhavější: kandidaturu na prezidenta.
Autorka je redaktorka Alarmu.