Praha – město, kde dnes znamená včera i zítra

Vývoj Prahy osciluje mezi socialistickou minulostí, snem o západní budoucnosti a globální realitou. Kdo si nechce nechat vzít moc nad podobou města?

V honosném sále na pražském Žofíně v předvánočním čase zasedá zastupitelstvo Městské části Praha 1. Volení zástupci řeší složitou situaci: kvůli ideologickým neshodám a osobním rozporům se rozpadá koalice a opozice si z programu zasedání dělá trhací kalendář. Údajní budoucí přeběhlíci se prý tajně paktují s opozičními zastupiteli z ODS a TOP 09, kterým se nelíbí současné směřování městské části. Koalice zasedání přežije, ale nakonec není schválen ani rozpočet na rok 2020. Prahu 1 tak čeká rozpočtové provizorium.

Celému spektáklu přihlíží shluk specificky vyhlížejících osob, jejichž nenadálá přítomnost na zastupitelstvu vzbuzovala a vzbuzuje mnoho otázek. Kdo to je, ptali jsme se všichni. Jsou to majitelé místních kasín nebo zaplacený kompars složený z vyhazovačů klubů a diskoték? Demonstrují snad, že rozhodování v Praze nemají v rukou pouze delegovaní zástupci? V následujících dnech se k návštěvě zastupitelstva přihlásila Asociace zaměstnanců a provozovatelů v pohostinství POHO, která byla založena především proto, aby upozornila na nesouhlas některých provozovatelů gastronomických zařízení s politikou současného vedení radnice.

Do všech závazných i nezávazných studií a plánů financovaných městem se promítá především tlak developerů na co nejvyšší zhodnocení zakoupených nemovitostí a pozemků.

Původně surreálný výjev tak dostal nový rozměr. Nastalá situace přiléhavě ilustruje, o co v současné Praze jde: můžeme sledovat zákopový boj mezi snahou o tzv. progresivní změny a zachováním neformálních pořádků a koalic, které v našem městě během posledních třiceti let vznikly.

Žijeme ve městě, které má různorodé ambice. Praha chce vykročit ze své postsocialistické skořápky jako jedna z nejbohatších metropolí Evropy. Průměrná mzda i její medián znatelně převyšují zbytek České republiky. Praha je přitažlivá pro všechny, je domovem mnoha starousedlíků, zároveň láká nadnárodní společnosti, a tak absorbuje nové usedlíky z celého světa. Počet obyvatel města bez českého občanství? Přes patnáct procent. Prahu lze proto oprávněně považovat za globální metropoli.

Současně žijeme ve městě naprosto odlišném. Odcizeném, vytěžovaném a vzdalujícím se. Tak vypadá odvrácená strana úspěchu. Problémy se zrcadlí, prohlubují a kombinují. Řešení jsou pomalá a často pro ně chybí právní rámec. Magistrát, místní samosprávy ani městská veřejnost nejsou schopny dostatečně rychle analyzovat situaci, natožpak získat čas a podporu pro změnu zaběhlých pořádků.

Město nadšených turistů

Celkový počet turistů, kteří ročně Prahu navštíví, přesáhl v roce 2018 trojnásobek obyvatel celého metropolitního regionu (tzn. Prahy plus části středních Čech). V porovnání s Paříží, kde je podle dostupných dat poměr obyvatel k návštěvníkům zhruba dva ku třem, nebo Berlínem – přibližně jedna ku dvěma –, je to slušný výsledek. Podle oficiálních zdrojů do hlavního města přijelo kolem osmi milionů lidí, neoficiální zdroje ale mluví až o deseti milionech. Praha se zkrátka řadí mezi města, jejichž život silně určuje turistický provoz.

Město je pro mnohé dojná kráva, která spásá obsahy peněženek turistů. Klasický turismus v některých obdobích roku transformuje centrum města a jeho veřejná prostranství v neobyvatelná místa. Pandy, beerbiky, korejské nevěsty – všichni to dobře známe. I turismus se ale gentrifikuje. Praha je přívětivá i pro ty, kteří hledají projevy tzv. nové autenticity. Nabízet matrjošky a plechové hrnečky už tolik netáhne, protože někteří turisté chtějí trochu víc než vycizelovaný potěmkinovský příběh. A tak na turistickém hypu participuje i nová generace podnikatelů, která svébytnou komercializaci provozu města sveřepě odmítá, ačkoli z něho také tyje a replikuje v podstatě stejné tržní strategie.

Praha přitahuje podivně konstruovaným obrazem města-skanzenu, ve kterém převažuje globální režim spektakulární zábavy nad skutečným obrazem každodenního života. A právě přílišné vychýlení tohoto režimu může být problém, a to hlavně z pohledu těch, kteří na „tradičnějších“ formách turismu profitují – ať už prostřednictvím hotelů, kasín, obchodů se suvenýry, restaurací či veřejných domů. Jejich optikou není co měnit, protože pražský Coney Island prosperuje. I proto je nutné vyslat na Žofín své delegáty a demonstrovat svoje zájmy. I proto je třeba navýšit kapacitu letiště Václava Havla.

Město nešťastných sousedů

Návštěvníci města samozřejmě musí někde bydlet. Podle posledních dat jich více než třetina využívá tzv. sdílené bydlení. V celém širším centru je podle statistik IPR zhruba pět až deset procent bytového fondu využíváno (ať už dočasně či permanentně) právě touto formou. Sousedské komunity jsou nuceny řešit neutěšenou situaci spojenou se sdílením bydlení. Hluk, nerespektování domovního řádu, rušení nočního klidu a především pak dopady odlivu části bytů na hladiny tržního nájemného jsou v českých médiích poměrně dobře popsány.

Odhlédneme-li od ignorantského přístupu Airbnb, chybí nám především spolehlivá data (AirDNA.com nestačí) a detailní znalost struktury poskytovatelů a tomu odpovídající právní návrh regulace samotného segmentu trhu. A především pak těch podnikatelů a podnikatelek, kteří pronajímají vyšší počet – mnohdy stovky – bytů. Když už se ale někdo na národní úrovni – naposledy překvapivě poslanec ANO Patrik Nacher – snaží přijít s dílčí a nedostatečnou vizí řešení, podpoří ho z vlastních řad pouze šest poslanců a kolegy z ODS je rovnou počastován argumenty o ochraně individuálních svobod. Že by struktury asociace POHO dalších podobných uskupení ze Žofina prorůstaly i do poslanecké sněmovny?

Město šťastných majitelů

Rozbor současného urbanistického vývoje Prahy nelze omezit pouze na vztah turismu a obyvatelnosti města. Svoboda vyplývající z finanční zajištěnosti je klíčovým faktorem rezidenčních strategií jednotlivců a rodin a proměňuje Prahu i její okolí. Podle posledních informací je v ČR zhruba polovina bytů zaplacena bez využití hypotéky. Vzhledem k majetnosti většiny obyvatel ČR a faktu, že průměrný Pražan nebo Pražanka si na byt vydělávají nejdéle v Evropě – čtrnáct let (v případě, že neutrácí za nic jiného), jsou novými vlastníky zřejmě především lidé nadprůměrně bohatí. Víme například, že v posledních letech se v Praze zvyšuje počet nových majitelů bytů ze Středočeského kraje, tudíž lze odtušit, že část lidí ze satelitních městeček za Prahou znovu hledá bydlení ve městě. U velké části zbytku se pak pravděpodobně jedná o zahraniční investory. Sledujeme tak souběžný proces reurbanizace a kosmopolitizace metropolitního regionu.

Pokud se nad situací hlouběji pozastavíme, zjistíme, že opět lavírujeme na hraně včerejška a zítřka. Praktická nemožnost právně vlastnit nemovitost (vyjma chaty a izolovaného rodinného domu) za socialismu byla nahrazena možností bydlet v nájmu s permanentími obavami z náročného a nákladného hledání nového bydlení. Trh s bydlením je tak pro někoho, kdo na něj vstupuje, založen na volbě: zadlužit se na desítky let, anebo být bez dluhu, ale čelit jiným zmnoženým nejistotám.

Praha v sobě spojuje globální atraktivitu a dědictví postsocialistické privatizace bytového fondu. Přestože město a městské části vlastní pouze posledních pár stovek bytů, je v politickém prostředí problém prosadit i zastavení již přislíbených privatizací. Prý to má vyřešit nová výstavba. Otázkou zůstává, jaká přesně, neboť nové byty jsou zatím prakticky výhradně nabízeny do soukromého vlastnictví – za průměrnou cenu blížící se 110 tisícům korun za metr čtvereční. Velké nové čtvrti, jako jsou například Bubny-Zátory či Smíchov City, jsou navrhovány tak, že městu v horizontu patnácti až dvaceti let přinesou více pracovních míst než obyvatel, tudíž o nějakém dílčím řešení bytové krize v Praze nelze vůbec hovořit.

Město plných kanceláří

Tím se dostáváme k dalšímu problému. Kolik je v Praze kanceláří? Když se projedete tramvají z Manin do Hloubětína, pojedete zhruba sedm kilometrů téměř kontinuálním staveništěm, z něhož větší část představují právě administrativní budovy. Možná je to jen zdání, ale problém vězí právě v chybějící makroperspektivě. Neexistují žádná spolehlivá data, která by pracovala s bilancí a potřebností bydlení v poměru k nově vznikajícím pracovním místům v těchto budovách. Samozřejmě, že každé pracovní místo nemusí znamenat nového obyvatele města. Vzhledem k tomu, že Praha zažívá dlouhodobou konjunkturu, je ovšem přinejmenším jisté, že nová pracovní místa zásadně spoludotvářejí tlak na trh s bydlením. Důsledky emisních externalit z těchto staveb se pro jistotu, vyjma deklarace posouzení EIA, nikdo nevzrušuje. Přitom víme, že globální stavební průmysl má na svědomí zásadní podíl emisí CO2 ve městě v podobě tzv. vtěleného uhlíku.

Veřejné proklamace urbanistů vzbuzují pocit, že situace s bydlením je vážná a že na jejím řešení všichni koncepčně pracují. Jedná se patrně o nevědomou strategii, která má limitovat frustraci z toho, že magistrát a městotvorné instituce mají ve skutečnosti velmi omezené a zpolitizované pravomoci, jak takové krizi čelit. Podoba města leží především v rukou soukromých subjektů. Do všech závazných i nezávazných studií a plánů financovaných městem se promítá především tlak developerů na co nejvyšší zhodnocení zakoupených nemovitostí a pozemků (např. územní studie Sídliště Písnice a Bubny-Zátory). Pro Prahu je určitou nadějí snad pouze urbanistická studie oblasti Bohdalec-Slatiny, kde panují pro stát a město poměrně příznivé majetkové poměry.

Podnikatelská tradice a posthumanistické plánování

Ačkoli žijeme v době, kterou lze charakterizovat návratem koncepčního urbanismu, situace v našich městech se v dohledné době nijak zásadně nezmění. Přetrvávají pořádky, jejichž pozice bude navíc ještě zesílena zněním nového stavebního zákona, který má vejít v platnost v roce 2021. Centralizace rozhodování, fikce souhlasu dotčených orgánů, pokud nedodrží stanovené lhůty, a omezení možností vstupu občanské společnosti do územního řízení jsou výsledkem lobbingu a přiznané spolupráce soukromých subjektů s Ministerstvem pro místní rozvoj.

Pražští urbanisté sice hovoří o návratu ke komunitnímu životu, zvyšování podílu obyvatel na nové podobě měst či o plánování s ohledem na potřeby stávajících sousedství, mocenské pole dnes ale leží jinde. Město a procesy rozvoje stále silně závisí na veličinách měřitelných optikou zisku. Pokud jsou tyto základy statu quo v ohrožení, musí se logicky čas od času podobné zájmové skupiny na zastupitelstvech objevit. Takové situace nám ukazují, že naše město stále lavíruje na hraně devadesátkové podnikatelské reality a sci-fi narativu o městě, jehož podobu je možné harmonicky optimalizovat, aniž bychom museli regulovat ty, kteří se na utváření současné Prahy různou měrou a formou podíleli. V našem geoprostoru to ještě dlouho nebude jinak.

Autor je urbánní antropolog.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies