Foto Petr Zewlakk Vrabec
Kdyby se ve vánočně-novoročních projevech chlubil tím, jak strašně dobře se nám dnes žije, jen jeden politik, asi by se tak výrazně neukázalo, jak je česká politika osedlaná Andrejem Babišem a Milošem Zemanem ve skutečnosti zoufalá. Jenže projevy byly rovnou čtyři. Ze všech pochopitelně vyplynulo, že se nacházíme v nejlepším možném stádiu vývoje – a že až dostavíme dálnice a zrychlíme stavební povolení, budeme žít prakticky v utopii, tentokrát navíc s funkční infrastrukturou. Hned několik statistik, se kterými se Babiš v novoročním projevu vytasil, pak potvrdilo pozici Česka jako nejlepšího z možných světů.
Pravicová opozice na jeho projev zareagovala z velké části přirovnáním ke komunistickému budování a vyzvala k realističtějšímu pohledu na svět. Alternativu k „bude líp“ ale nemá. Stejně jako Babiš i opoziční politici souhlasí s tím, že žijeme ve šťastném období dějin a ve všeobecné spokojenosti. Důvody měnit vládu tak zůstávají skryté i jim samotným.
Babišův investiční plán sice mluví o průmyslu 4.0 namísto montoven a celkové ambici posunout zemi vpřed opravováním silnic, především ale odráží sklon neměnit na současném fungování české společnosti vůbec nic.
Jiný pohled na současný vývoj ale není schopná vyprodukovat ani levice. Koaliční ČSSD a polokoaliční KSČM už jen škemrá o přiznání drobných zásluh na vládnutí, Jan Hamáček žebral o pohlazení u Zemana, který vládu pochválil ve svém vánočním poselství, komunista Kováčik pak prosil přímo u Babiše s tím, že KSČM vládu ANO přece taky podporuje, a tedy by si zasloužila, aby ji zmínil. Drobečkovější už parlamentní levicová politika být asi nemůže (i když předseda Hamáček stále umí překvapovat).
Voda pro lidi
Andrej Babiš se při hodnocení dneška vytáhl dokonce s citátem Václava Havla, který si začátkem devadesátých let pár roků po pádu diktatury KSČ postěžoval, že se u nás lidi málo radují. I současný premiér, který měl za Havlova prezidentování k radosti určitě důvodů dost, by byl raději, kdyby se dnes lidé víc radovali. Lidi však stále nedostatečně doceňují vládu Andreje Babiše, přestože premiér připravil investiční plán na třicet let, ve kterém je zahrnutá dostavba dálnic i Temelína. Tento plán, přestože se v něm mluví o průmyslu 4.0 namísto nekvalifikované práce v montovnách a celkové ambici posunout zemi vpřed opravováním silnic, odráží především sklon neměnit na současném fungování české společnosti nic. U priority vzdělání se zdůrazňuje „propojení studijních oborů s potřebami ekonomiky“ a i klimatická změna se mění především v investiční příležitost, byť v něm kvůli suchu nechybí ani „voda pro lidi“. Pro potřeby marketingového „je líp a bude líp“ to ale při absenci alternativ bude fungovat výborně.
Nejpohodovější hodnocení stavu republiky ale kupodivu nenabídlo vládní hnutí ANO. Z pozice předsedy Senátu s ním přišel člen opoziční ODS Jaroslav Kubera. Ten sice, tak jako ostatně pořád, temně tuší konec svobody slova kvůli politické korektnosti a děsí se i zeleného fanatismu, ale zároveň ví, že pro záchranu planety, ke které se „nechováme pěkně“, bude bohatě stačit, když „každý začne sám u sebe“. A protože v případě genderové korektnosti už Kubera sám u sebe začal dávno, jistě mu to vyjde u ekologie. Každopádně z takové opozice, jakou je Kubera, musí mít Babiš radost. Jeho vládu Kubera nevyzývá vůbec v ničem. Pochopitelně, dá se namítnout, že novoroční projevy slouží k usmiřování namísto rozdělování. Jenže Kubera se ve svém projevu politicky vymezuje a společnost rozděluje, dokonce vcelku ostře (zelený fanatismus, útoky na korektnost), jen se vůbec není schopný jakkoliv vymezit vůči Babišovi, přestože se ODS tváří jako jeho hlavní vyzyvatel. Dokud Kuberu nebudou nutit jezdit erárním elektromobilem a nebudou ho chtít zavřít za řečičky o osahávání holek, opozicí k hnutí ANO se nestane. Nemá proč.
Radostná spokojenost
Pokud je Babiš mylně označován za levici, je to v zásadě jen proto, že neignoruje po dlouhou dobu zmrazené platy ve veřejném sektoru ani důchody a o veřejných investicích, stejně jako o zásluhách poctivých pracantů, aspoň mluví. Pokud ještě v krátkém období v opozici artikuloval obecně rozšířenou a neurčitou naštvanost na poměry, v roli premiéra staví na mírném zklidnění situace a z něho vyplývající pragmatické volby umírněně sociálního Babiše. Protikorupční a ani žádná jiná revoluce se nekoná, spíš naopak – a lidé, řečeno s Andrejem Babišem a Václavem Havlem, „neprožívají radostnou spokojenost“. Plná zaměstnanost opravdu není důvod ke štěstí: prostě jen nemáte takový strach, že přijdete o práci. Bydlení je dostupné čím dál hůř a Babiš ve skutečnosti neudělal vůbec nic, aby to změnil. Přestože rétoricky ani na Nový rok nezapomněl na bydlení pro mladé rodiny.
Babiš vsadil na úspěch země v několika srovnávacích žebříčcích, postěžoval si na nedostatečný vděk lidí za předložená data, a nabídl všechno znovu a ve větším v investičním plánu. Radostnou spokojenost můžou ale prožívat jen ti, kterým štěstí přináší prosté pročítání žebříčků mezinárodních finančních agentur. Zbytek lidí je samozřejmě rád, že má za co žít, ale zásadní zlepšení kvality života si s Babišem nejspíš spojuje málokdo, a to i z jeho voličů. Andrej Babiš žehrající na nedostatek radosti se tak chytá do pasti vlastního politického marketingu, ve kterém se tváří, že všichni lidé můžou být v korporátním kapitalismu šťastní stejně jako v reklamě na žvýkačku nebo na výhodnou půjčku. Jedinou vážnou opozicí tak po Babišově vysátí levice zůstávají ultrapravicové subjekty – sociální SPD a asociální Trikolora, které se rozcházejí s optimistickým výkladem současnosti a místo toho nabízejí vizi bruselské krutovlády a multikulturního pekla.
Autor je redaktor Alarmu.