Foto Mark Jones, Wikimedia Commons (CC-BY-2.0)
Vnuk britské královny princ Harry spolu se svou manželkou, bývalou hollywoodskou herečkou Meghan Markle, oznámili, že se plánují vzdát role vysoce postavených členů královské rodiny, což v Británii vyvolalo nebývalou vlnu emocí. Na rodinné „firmě“ se prý chtějí stát nezávislí prostřednictvím finančního osamostatnění. Chtělo by se zvolat: „Hip hip hurá!“ a dodat: „Padá monarchie, něco si přej!“ Nejmladší generace královské rodiny se konečně rozhodla distancovat od onoho okázalého divadla!
Zevrubnější pohled na věc však vše komplikuje. Pobídka k přechodu od královského k republikánskému zřízení by měla přijít zevnitř společnosti, nikoliv od zlaté mládeže, jež namísto inspirativní emancipace bohužel dosáhla pouze poškození autority britské panovnice, která představuje poslední baštu slušnosti mezi vládnoucí britskou elitou. Dříve než přiznáme dopad seriálu Netflixu The Crown na levicovou inteligenci, se ale podívejme na pro a proti monarchii.
Zpochybnění kapitalistického mýtu
Instituce monarchie, v jejímž čele stojí dědičný panovník, je dlouhodobě neudržitelným feudálním přežitkem. V roce 2020 je britská Koruna stále největším vlastníkem půdy v zemi, a to zhruba na základě faktu, že jeden z Alžbětiných předků vyhrál kdesi ve Wessexu před jedenácti stoletími klanovou válku. Monarchie navíc společnosti nedovoluje odpoutat se od své imperialistické minulosti, čímž komplikuje proces jejího narovnání skrze důkladnou sebereflexi, a to nejen v Británii, ale vzhledem k přetrvávající převaze eurocentrického neokoloniálního narativu i ve světě. Davy „plebejců“ vítající Windsory dodnes i v bývalých koloniích i samotná existence Commonwealthu jsou toho zářným důkazem.
Zdá se, že v zemi Borise Johnsona je zatím rozumné volit menší zlo a nadále feudální fenomén monarchie tolerovat.
Co však z republikánských řad nezaznívá, je fakt, že přežívání raně středověké instituce zpochybňuje mýtus o kapitalismu jako jediném možném ekonomickém systému, a to v zemi, která tento mýtus sama zrodila. Královská rodina pro ospravedlnění své existence nemusí pracovat nebo aspoň se svou prací handlovat na volném trhu. Tuto výjimečnou vlastnost monarchie, jež svou podstatou útočí na svatou krávu meritokratickým principem řízené společnosti, bohužel Harry s Meghan svou odhodlaností „pracovat“ ničí. Ať už budou dělat cokoliv, vždycky budou zpeněžovat své bývalé tituly. Pohádka à la „jsme stejní jako vy, a proto chceme poctivě pracovat“ nás proto nevede nikam jinam než do smrtonosné kapitalistické pasti.
Menší zlo?
Nešťastný je také způsob, jakým donedávna oslavovaný pár informaci vyslal do světa. Použít k rozchodu s rodinou Instagram není revoluční, ale dětinské. Namísto tradičního prohlášení s královským erbem využili Harry s Meghan nejmladší dítko postdemokratického mága Marka Zuckerberga. Politováníhodný je i fakt, že o chystaném kroku nebyla informována třiadevadesátiletá panovnice. Monarchie nemonarchie, v tomto případě jde o prostou slušnost vůči starému člověku, na něhož může mít vyvolaná krize největší dopady.
„Megxit“ je tak nešťastný i z čistě lidského hlediska. Meghan Markle představovala coby Afroameričanka naději na modernizaci monarchie podobně jako po druhé světové válce mladá Alžběta. Zatímco však královna vykonala pro britskou společnost v roli, kterou si na rozdíl od Markle nevybrala, maximum možného, vévodkyně ze Sussexu práskla do koní po dvou letech, přičemž s sebou strhává pilíř instituce, které Britové zatím nejsou ochotni dát vale. To je v předvečer brexitu poháněného rostoucím nacionalismem víc než zřejmé.
Zdá se, že v zemi Borise Johnsona je zatím rozumné volit menší zlo a nadále feudální fenomén monarchie tolerovat. V opačném případě se jediným mocipánem stane současný premiér a namísto naděje na reálné rovnostářství si Británie přičaruje pouze rovnostářství deklamativní po vzoru Spojených států amerických. Tím ovšem země kromě nostalgie po monarchii nezíská vůbec nic.
Autorka je historička a politická komentátorka.