Foto Gerd Altmann, pixabay.com
„Příběh paní Simony se mne – jako matky – hluboce dotkl,“ napsala před pár dny na svém facebookovém profilu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Reagovala tak na text serveru Novinky.cz o ženě, které úřad práce zastavil podporu v nezaměstnanosti, protože si vydělávala načerno. Matka tří dětí kvůli tomu zůstala zcela bez prostředků a hrozilo, že jí stát odebere děti. Ministryně píše, že chyba byla zřejmě na straně matky, a slibuje, že stát matce i přesto pomůže. Není přece možné, aby úřady nechaly matku tří dětí bez koruny.
Čtenář si může nahlas oddechnout. Tenhle stát má své chyby, ale žádná máma s dětmi tady hlady netrpí, může si s úlevou říct. Opona. Happy end.
Úřednice podmiňují pomoc zcela nesmyslnými požadavky, které nemají oporu v zákoně. Řadu z nich by zřejmě i šlo vyřešit, ale nikdo neporadí jak.
Tak jednoduché to ale není. Kdyby ministryně chtěla, možná by si mohla zjistit, že podobných příběhů se denně odehrávají v Česku stovky. Případy, kdy matky nemají dětem co dát jíst, kdy pro ně nemají na léky, a hlavně, kdy se denně musejí strachovat o to, jestli ještě zítra budou mít střechu nad hlavou. A všechny tak dobrý konec nemají. Někdy je vina na straně rodiče, ale zdaleka to není pravidlem. Až příliš často se ukazuje, že situace nemusela zajít tak daleko, kdyby stát a jeho úředníci dělali, co mají.
Letos o Vánocích jsem na sociální síti narazila na povzdech jakési neznámé ženy. Psala, že je těhotná, nemůže pracovat a finančně je na tom tak špatně, že nemá ani na nájem, ani na jídlo pro své dvě děti. Byly Vánoce a to mne pohnulo k tomu, že jsem jí napsala a spolu s přáteli jsme jí předali pár korun, aby mohla doplatit dluh za poslední nájem a nemusela s dětmi trávit Vánoce „pod mostem“. Tím to pro mě celé mohlo skončit. Chtěla jsem ale vědět, jak se to vlastně všechno stalo. Jak se přihodilo, že se tato žena, která – jak jsem zjistila – má slušné vzdělání a vždy se snažila pracovat, mohla skončit v tak bezvýchodné situaci? Je tady přece zákonem posvěcená záchranná síť, která ji měla zachytit a pomoci dostat se ven z nejhoršího. Copak žiji v zemi, kde mají těhotné ženy hlad? Jak je možné, že nedostává ani podporu v nezaměstnanosti, ani přídavky na děti, ani dávky sociální podpory, ani příspěvek na bydlení, ba ani hmotnou nouzi? Byla jsem si prakticky jistá, že tato osoba musela udělat něco špatně. Zřejmě někde tragicky pochybila nebo si neví rady na úřadech, sociální pracovníci o ní nevědí, a tudíž jí nikdo nemůže podat pomocnou ruku. Tak nějak zněla moje první úvaha a s vervou sobě vlastní jsem se rozhodla, že ji nasměruji ku pomoci, aby se alespoň dostala z nejhoršího.
Příběh, jakých je mnoho
S nadřazenou laskavostí bílého misionáře, který mluví s domorodcem, jsem jí poradila, aby si došla na sociálku a úřad práce. Jakmile úředníci uvidí v jak dramatické situaci se nachází, jistě již najdou způsob, jak jí přiznat dávku aspoň na jídlo pro děti. „Ale tam já přece chodím,“ odpověděla mi překvapeně, čímž mě zcela uzemnila. Začala vyprávět a přede mnou se otevřel klasický příběh, jakých je kolem nás mnoho. Nefunkční partnerský vztah, otec dětí – násilník, matka se snaží vydržet tak dlouho, jak to jen jde. Nakonec, když už má vyražené zuby a podlomené zdraví, i s dětmi od manžela utíká. Krátce nato zjišťuje, že je těhotná. Sehnat bydlení bez peněz na kauci nelze, uchyluje se do podnájmu, který sice není ani bytem, ale aspoň má střechu nad hlavou. Snaží se pracovat, hledá různé brigády. Dokud něco vydělá, ještě to jde. Tragédie nastává, když musí ze dne na den práci opustit, protože těhotenství se komplikuje. V tu chvíli jde na úřad práce žádat o příspěvek v hmotné nouzi.
Začínám poslouchat pozorněji. Její osobní příběh mě sice dojímá, ale víc mě zajímá to, zda úředník udělá vše, co mu ukládá zákon. Zjišťuji, že od půlky října až do dnešního dne nedostala těhotná matka od státu ani korunu, přestože úřad práce navštívila již mnohokrát. Úřednice musejí vědět, že je bez příjmu. Musejí vědět, že má doma dvě malé děti. Musejí vědět, že kvůli rizikovému těhotenství nesmí pracovat. Žádné rady, jak situaci řešit, se jí nedostalo. Naopak. Úřednice podmiňují pomoc zcela nesmyslnými požadavky, které nemají oporu v zákoně. Vyžadují další a další doklady, které však dotyčná matka není schopna sehnat. Řadu požadavků by zřejmě i šlo vyřešit, ale nikdo neporadí jak.
Její vyprávění se mi zdá tak absurdní, že mám tendenci jí nevěřit. „To není možné,“ říkám si, takhle přece státní úřad fungovat nemůže. A tak beru do ruky telefon a volám terénní sociální pracovníky nejrůznějších nadací, abych si ověřila, zda se s podobným případem už setkali. Jejich odpovědi mi vyrážejí dech. Nejenže setkali, ale skutečnost je mnohem horší. Případů, jak matku v nouzi odbýt, jak jí dát najevo, že u přepážky není vítaná, ať se o tuhle či onu dávku ani nepokouší, na mě chrlí doslova desítky. Skoro se zdá, že úředníci jsou školeni na to, jak matky odradit od snahy nějakou podporu získat. Zde jsou některé nejoblíbenější finty, které jsem shromáždila ze zkušeností žadatelek a které mi potvrdily i sociální pracovnice.
Lži a mystifikace úředníků
Příklad první – přídavky na děti: Úřad trvá na tom, že matka musí nejdříve doručit čestné prohlášení od bývalého partnera, že nepobírá slevu na dani. Otec však absolutně nespolupracuje, alimenty neplatí, matky mnohdy ani neví, kde je. Získat od něj takový doklad je nemožné. Pro úřednice tím ale případ končí. Není papír, nejsou přídavky. Matce neřeknou, že stačí, aby sama podepsala čestné prohlášení, že s nimi otec není v kontaktu.
Příklad druhý – hmotná nouze: Úřad práce odmítá jednat o přiznání dávek hmotné nouze s tím, že žadatelka si musí nejdříve vyřídit podporu v nezaměstnanosti a přídavky na dítě. Nic takového ovšem zákon neříká. Hmotná nouze je naopak příspěvek, který má být okamžitou pomocí do doby, než se podaří najít standardní řešení.
Žadatelka se marně snaží nařízení úředníků splnit. K přiznání dětských přídavků jí ale chybí výše popsané čestné prohlášení od otce. A co víc – k tomu, aby dostávala podporu v nezaměstnanosti prý – podle úřednic – potřebuje získat od bývalého zaměstnavatele potvrzení o ukončení smlouvy. Zaměstnavatel ale na její žádosti nereflektuje. Úřednice žadatelce neporadí, že dohodu o provedení práce může jednostranně vypovědět sama. Plynou měsíce, matka je zcela bez peněz. Jediné, co jí zbývá, je napsat na Facebook, že její děti mají hlad.
Příklad třetí: Matka s dítětem na rodičovské čelí nečekané výpovědi z nájmu. Nemá kam jít. Útočiště hledá u kamarádky, která jí nabídne dočasnou možnost zůstat u ní v bytě do doby, než si něco najde. Matka jde požádat o příspěvek v hmotné nouzi. Přestože u kamarádky může bydlet jen dočasně a nemá ponětí, kam půjde potom, úřad práce požaduje k žádosti o hmotnou nouzi doložit příjem oné kamarádky, prý kvůli tomu, že žijí ve „společné domácnosti“. Že dotyčné matce kdosi na pár dní půjčí postel a dovolí jí párkrát přespat, však ještě neznamená „společnou domácnost“. To ale zřejmě úředníkům dosud nikdo nevysvětlil. Kamarádka samozřejmě doklady o svých příjmech nikomu poskytovat nehodlá (proč taky), takže matka zůstává bez peněz.
Příklad čtvrtý: Úřad práce zcela běžně podává žadatelům neúplné informace o některých typech dávek. Například v případě jednorázového příspěvku na kauci na bydlení často tvrdí, že takový příspěvek neexistuje, případně že žadatelka nemá šanci jej získat. Několik klientek potvrdilo, že úřednice žádost o tento příspěvek dokonce odmítly přijmout a zaevidovat.
Příklad pátý: Úřednice dezinterpretují i příspěvek na dietní stravování. Těhotným a kojícím matkám říkají, že k žádosti musejí doložit potvrzení o zdravotních problémech spojených s těhotenstvím či kojením. Běžná těhotenská a kojící strava podle nich není dietou. Totéž tvrdí i někteří lékaři, od kterých žadatelky potřebují potvrzení. Opak je však pravda, příspěvek je určen pro všechny těhotné a kojící ženy, které jsou v hmotné nouzi, aby mohly během těhotenství a kojení jíst kvalitnější stravu.
Mohla bych pokračovat ještě dlouho. Není těžké nacházet další a další svědectví o tom, kdy ten či onen úřad postupoval zcela nepochopitelně, či dokonce protizákonně.
Vyřešit to může jen zápis
„Co se s tím dá dělat?“ ptám se jedné ze sociálních pracovnic. Krčí jen bezmocně rameny. Sama už před časem absolvovala schůzku na Generálním ředitelství Úřadu práce i na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV). Nelze říct, že by na nejvyšších místech neměli zájem situaci řešit. Zádrhel je ale v tom, že nikdo popsaným zkušenostem matek nevěří. A v tom tkví jádro problému. „To není možné!“ říkají šéfové dotčených institucí, stejně jako jsem to na začátku říkala i já. Dokázat to je zkrátka problém.
Ani žena z úvodu tohoto textu nemá žádný doklad o tom, že na úřadech skutečně byla a že jí úředníci řekli to, co tvrdí. V případě konfrontace lze vše popřít. O většině schůzek se nevedl žádný záznam. Úředníci nejsou povinni evidovat, jaké pokyny klientům dali, nepředávají jim své požadavky písemně a do chvíle, než poprvé klepnou do počítače, je vše v rovině tvrzení proti tvrzení. To dává úředníkům možnost říkat klientům cokoli. Pokud si klient jednání nenahraje, má smůlu. Desítky matek popisují, že se na úřadech dozvídají na stejné téma naprosto protichůdné a vzájemně si odporující informace, dokázat to ale neumí.
Jejich beznadějná situace se většinou dramaticky změní, jakmile požádají o spolupráci některou z nadací, která se zabývá sociální prací. To udělala nakonec na mou radu i „moje známá“ z Facebooku. „Tohle není pravda“, „tady vám to neřekli správě“, „tohle si podejte písemně na podatelnu, ani nemusíte čekat“, „tady podepište čestné prohlášení“ – stačila jedna dvě schůzky a věci se daly do pohybu. To, co dřív trvalo týdny a nešlo, je náhle za pár dní vyřízeno, žádosti odeslány, zákony naplněny. Díky státním úředníkům to ale není.
Článek na serveru Novinky.cz zachránil jednu matku před pádem na dno. Vlna solidarity, která se strhla, naznačuje, že zdejší voliči nechtějí žít v zemi, kde děti trpí hlady. Ministryně tvrdí, že šlo o exces. I ona ale může vyslechnout terénní sociální pracovníky, i ona si může přečíst diskuse v různých skupinách na sociálních sítích, aby zjistila, že dost pravděpodobně o žádný exces nejde. I kdyby byla pravdivá jen třetina z popsaných zkušenosti s úřady, pak by jí to mělo stačit k vážnému zamyšlení nad jejich chodem. Jak z toho ven? Řešení se nabízí. Stačilo by nařízení, že o každém jednání na úřadě práce musí existovat písemný záznam. Nejen o tom, s jakým požadavkem klient přišel, ale i o tom, s jakými instrukcemi odchází. Pak by nebylo těžké zjistit, kde je pravda. Ledaže by se ukázalo, že o pravdu tady nejde.
Autorka je podnikatelka v gastronomii a členka Rady ČTK.