Náš víkend v Airbnb: postřehy z jednoho bytu 

Od pátku do neděle si neformální kolektiv Stop Airbnb pronajal jeden z bytů určených na krátkodobý pronájem. Jak se v něm pořadatelé a pořadatelky cítili a co od celé akce vůbec čekali? 

V pátek odpoledne se z Jindřišské věže spustil černo-zlatý banner s nápisem Stop Airbnb – sousedství místo zisku. Tím odstartovala třídenní akce plná sdílení, sounáležitosti, vzájemnosti a pomoci. Než jsme byt v Jindřišské ulici „obsadili“, několikrát jsme se sami sebe ptali, jaký od akce očekáváme dopad. Na tu stejnou otázku se nás pak ptali během víkendu známí i neznámí lidé. Pro mě bylo důležité především to, že vůbec proběhla.

Krátkodobé pronajímání bytů má dopad na široké spektrum lidí, kteří ač nemají třeba mnoho společného, shodnou se na tom, že je s tímto problémem potřeba něco dělat.

Nečekala jsem, že se sejdeme v tak hojném počtu, nečekala jsem, že dorazí média ani že mi máma druhý den bude dojatě psát, jak o nás četla v novinách a že je na nás pyšná. Když jsme do pronajatého bytu vešli poprvé, neměl žádnou duši. Nám se však během pár hodin podařilo vrátit mu jeho původní smysl – a to je pro mě nakonec to nejdůležitější. Je samozřejmě podstatné, aby se debaty o dopadech krátkodobých pronájmů na obyčejné lidi žijící ve městech vedly dál. Je důležité, aby se byznys s byty pro turisty i turismus samotný začal konečně řešit, ale několik hodin po vydařeném víkendu ve mně ještě doznívají vzpomínky na celý víkend, a proto si dovolím být trochu patetická.

Když mizí bezpečí a duch domova

Náš kolektiv se seznámil na Vzpurné Praze. Jedna z přednášek tam byla věnovaná problematice turismu. Petr Městecký, předseda spolku Za snesitelné bydlení v centru Prahy, tam popisoval, jak se mu žije v domě, který skoro pohltilo Airbnb. Z debat o tom, co se dá dnes vůbec dělat, vznikla představa happeningu: použít byt ke kritice samotného nastavení. Věděli jsme, že v bytě bude dost času i prostoru bavit se v přátelské atmosféře. A záleželo nám i na lidech, kteří jsou krátkodobými pronájmy nejvíce zasaženi. Chtěli jsme najít dům, který je ještě nějak obydlený, a ukázat, že krátkodobé pronájmy nejsou aktivita založená na sdílení, právě naopak. A tak ve chvíli, kdy jsme rozhodovali, který byt si pronajmeme, rozhlíželi jsme se po takzvaných velkopronajímatelích. Firma, která byt vlastní, se schovává za jménem Alex a Tanya, ale jde o třetího největšího poskytovatele pronájmů v Praze. Nějakou dobu jsme uvažovali o bytě, který má ve svém portfoliu Ivana Tykač, ale ten byl tak drahý, že jsme na něj nedosáhli.

Atmosféra, kterou se nám podařilo přenést na akci, prostupovala naším kolektivem po celou dobu příprav. I když jsme se mezi sebou předtím moc neznali, postupně jsme poznávali na schůzkách nejen sebe navzájem, ale i své domácnosti. Program jsme vymýšleli v obývacích pokojích sdílených bytů, nakoukli si navzájem do svých domovů. I díky tomu se nám podařilo pravidelně zažívat situace, které z dnešní Prahy (a dalších měst) tak rychle mizí: pocity bezpečí a duch domova.

Ale byly tu i další důležité chvíle. Třeba když jsme se mohli setkat s lidmi přímo postiženými krátkodobými pronájmy, pustili nás k sobě a povídali nejen o tom, jak jim fenomény typu Airbnb ničí život, ale i o důvodech, proč nechtějí ze svých domovů odejít. Vysvětlovali, proč chtějí bojovat za to, aby mohli mít v noci klid, aby se nemuseli bát  vyjít před dveře vlastních bytů, protože netuší, koho tam potkají a jak moc opilý bude. Chtějí se přestat bát, že jim někdo ukradne boty, které si nechali přede dveřmi, nechtějí řešit, že když odjedou na týden na dovolenou, nebude žádný soused, který by jim mohl chodit zalévat kytky. Bylo dojemné slyšet, že jsme ti nejslušnější sousedi, kteří se v domě v Jindřišské ulici za poslední dva roky ukázali, a bylo ještě dojemnější přebírat hrnec domácí polévky od paní, která je jednou z posledních tří rodin žijících na tomto místě dlouhodobě.

Klid na obyčejný život

Přes veškerý mediální dopad a obří debaty, které se nám podařilo nastartovat, jsou to možná tyhle drobnosti, co mi v hlavě zůstane nejdéle. Že jsem navázala nové vztahy s lidmi a ty staré jsem prohloubila. Byt, potažmo domov, je pro mě totiž se vztahy úzce spojený. Osobně dávám před vysedáváním v hospodách přednost klidnějšímu posezení uvnitř bytů, hraní deskových her a nočnímu sledování sestřihů ze silvestrovských estrád. Jenže abyste mohli tyto obyčejné situace prožívat, musíte mít kde, musíte mít klid a žít bez stresu, že vám zvednou nájem, nebo ještě hůř: neprodlouží smlouvu a vy se budete muset zase odstěhovat. Třeba někam, kde nebudete nikoho pořádně znát.

Víkendová akce Stop Airbnb je tedy už za námi. Uchýlili jsme se zpátky do našich prozatímních pronájmů a hlavou nám všem běží vzpomínky a dojmy: na společné vaření, neustálé otevírání dveří, přednášky, které se rozvíjely v debaty, a návrhy, co by se nejen s problémem krátkodobých pronájmů, ale také s nedostupností bydlení, sociálním vyloučením nebo turismem dalo dělat. Zažili jsme koncerty a našli nové kontakty. Zvládli jsme pohostit širokou veřejnost, primátora i ženy bez domova a ještě si to všechno dokázali užít.

Padá na mě neskutečná únava, ale zároveň pocit zadostiučinění a sounáležitosti. Ukázalo se, že krátkodobé pronajímání bytů má dopad na široké spektrum lidí, kteří ač nemají třeba mnoho společného, shodnou se na tom, že je s tímto problémem potřeba něco dělat. Možná ještě přesně nevíme co a neshodneme se úplně na tom, v jakém rozsahu, ale důležité je, že tam cítíme odhodlání a energii pokračovat.

Autorka je členka neformálního kolektivu Stop Airbnb. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies