Foto Sandro Halank, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Německem ve středu brzy odpoledne otřásla událost, kterou Spiegel trefně označil za „závažné prolomení tabu nebo bezprecedentní akt politické hlouposti“. Jak přesně se totiž ve východoněmecké spolkové zemi Durynsko seběhlo, že tamní parlament namísto osvědčeného představitele Die Linke Bodo Ramelowa zvolil předsedou zemské vlády za podpory národovecky konzervativní AfD kandidáta liberálů z FDP Thomase Kemmericha, není zcela jasné. Každopádně z toho je ale v Německu pořádný skandál, který se řeší v podstatě na všech mediálních kanálech: AfD byla totiž až dosud všude velmi důsledně politicky ostrakizována a její nynější, byť nepřímý, podíl na moci je pro mnohé reminiscencí třicátých let minulého století. A to tím více, že její durynská odnož v čele s nechvalně známým Björnem Höckem patří k tomu nejradikálnějšímu křídlu strany. Četná spojení do vysloveně neonacistické scény se už tamní AfD skoro ani nenamáhá zastírat.
Německo zažívá vyostřující se problémy spojené s neustálým posilováním AfD, na jejíž vzestup, a dokonce ani přibrzdění jeho tempa, se mu zatím nepodařilo najít recept.
Poslední volby v Durynsku na konci října minulého roku poskytly obrázek natolik fragmentarizované politické krajiny, že dosavadní koalici Die Linke, sociálních demokratů z SPD a Zelených výsledek již nestačí k opětovnému složení většinové vlády. Ztráty zaznamenali především sociální demokraté. Určité vylepšení pozice Die Linke, které ji vyzdvihlo těsně nad úctyhodnou třicetiprocentní hranici a tím na první místo pole, to nemohlo vykompenzovat. O bezmála 13 procent si naopak, hlavně na úkor konzervativců z CDU, polepšila s 23 procenty AfD, která se tak dostala na druhé místo. Liberálové z FDP skončili přesně na pěti procentech.
Protože všude v Německu doposud platilo, že s AfD se do vlády v žádném případě nechodí, bylo jasné, že v úvahu přichází pouze dvě nevýhodné alternativy: široká čtyřkoalice, aneb „všichni slušní proti AfD“, tedy vláda bez vítězů z Die Linke a právě AfD, či v Německu ne příliš oblíbená a odzkoušená forma vládnutí ve formě menšinové vlády na půdorysu z minulého volebního období. Vítězovi voleb Bodo Ramelowi z Die Linke, se tuto koalici nakonec skutečně podařilo vyjednat. Měla fungovat na bázi proměnlivých většin s CDU nebo FDP a právě dnes měl být již pouze formálně potvrzen ve funkci jejího předsedy.
Vše se ale seběhlo jinak. Všechny domluvené strany poměrně poklidně vyčkávaly třetí kolo volby, ve kterém pro vítězství stačí už pouze nejvyšší počet odevzdaných hlasů, a nikoliv absolutní většina, o kterou Bodo Ramelow předpokládatelně marně usiloval ve dvou prvních kolech. Do třetího kola nastoupil spolu s totožnými kandidáty, jako už v těch předchozích: totiž za FDP a AfD. K šoku všech z něj ale vyšel o jediný hlas poražený, když vedle FDP a CDU hlasovali pro kandidáta za liberály překvapivě i všichni poslanci a poslankyně AfD. Není přitom jasné, zda to Thomas Kemmerich pouze nedomyslel, či zda jde o nějakou zákulisní dohodu – předseda strany Christian Lindner se každopádně na tiskové konferenci stranického ústředí pozdě odpoledne snažil veřejnost vehementně přesvědčit o první možnosti a skandál alespoň trochu zahladit.
Kemmerich nicméně volbu přijal, což mu nyní mnozí zazlívají zdaleka nejvíce – mohl přece funkci za těchto okolností odmítnout. Místo toho se však až absurdně nechal jako zástupce nejméně úspěšné strany ve volbách, která se do parlamentu dostala vysloveně s odřenýma ušima, zvolit předsedou neexistující vlády, aniž by – alespoň o tom není nic známo – byla jakákoliv shoda na její podobě či programu. O AfD se do budoucna prý opírat nechce, protože ji FDP slovy svého předsedy nadále principiálně odmítá a nevidí žádný programový překryv. Vláda tak bude nutně menšinová. Která ze stran, jež ale Kemmerich takto obešel, by mu do budoucna měla obstarávat potřebné většiny, je nejasné.
Německo každopádně zažívá vyostřující se problémy spojené s neustálým posilováním AfD, na jejíž vzestup, a dokonce ani přibrzdění jeho tempa, se mu zatím nepodařilo najít recept. Prokletím je, že je zároveň s každým takovým posílením, které znamená další fragmenatarizaci a destabilizaci zbytku politické scény, obtížnější a obtížnější účinný recept najít.
Autorka je politoložka a spolupracovnice redakce.