Foto Rottonara, pixabay.com
Věším prádlo na balkóně svého pokoje nedaleko řeky Arno a sleduji při tom italskou sousedku, jak si na dvoře kope fotbalovým míčem se svojí dcerou. Na balkónech protějšího domu na sebe halekají dva kluci. Je neděle 15. března a i v toskánském univerzitním městě Pisa platí už několikátý den mimořádný stav. Lidé se mají zdržovat doma a mimo nejnutnějších pochůzek – na nákup, do lékárny, za prací – nevycházet. Všechny bary, kavárny a restaurace mají zavřeno, stejně jako obchody a služby, kromě toho nejnutnějšího.
Počty nakažených stále stoupají a zřejmě ještě pár dní stoupat budou. Trvá totiž přibližně dva týdny, než se naplno projeví razantní omezení kontaktů a společenského života. Pak by snad opravdu mohlo být lépe a přetíženému zdravotnictví by se mělo aspoň trochu ulevit. Už nyní je z kapacitních důvodů na koronavirus testována jen část obyvatelstva – ti, kdo jsou přijímaní do nemocnic. I tak se ale jedná přibližně o 13 tisíc testů za den. Celkem už bylo otestováno skoro 110 tisíc lidí. Další pak zůstávají s lehčími příznaky v domácí izolaci.
Izolace společenského národa
Pro Italy, kteří jsou zvyklí udržovat skutečně velmi aktivní společenský život, musí být omezení výrazně těžší než pro mě – introvertku, která si velmi dobře vystačí s knihami, počítačem a Netflixem. Pozoruji to i na jednom ze svých spolubydlících: Pietro, který se před karanténou vracel na byt zásadně po půlnoci, je čím dál nerudnější. Vzhledem k tomu, že nikomu z bytu nebylo ještě ani třicet, existuje skutečně malá (byť nenulová) pravděpodobnost, že by u nás nemoc měla závažnější průběh. O to horší dopady na duševní rovnováhu ale karanténa může mít, pokud bude trvat příliš dlouho. Prvních pár dní bylo i pro mě velmi obtížných – nejen proto, že jsem viděla, jak se epidemie pomalu rozjíždí i v České republice, ale i kvůli nejistotě z toho, co přijde. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat a jak si vůbec nastavit běžný denní režim mezi čtyřmi stěnami, když není příliš realistické jít se třeba jen projít po městě.
Obdivuji dobrou náladu, kterou Italové ani v těžké situaci neztrácejí. A i když jsem skoro tisíc kilometrů daleko, přála bych si vlastně od našich vrcholných politiků a političek slyšet, že „všechno bude dobrý“.
Ven nechodím teď už vůbec, jen nakupovat. Na začátku týdne, ještě před vyhlášením absolutních zákazů vycházení, jsem se i na procházkách prázdným městem držela spíš dál od těch několika málo lidí, co jsem potkala. Myji si ruce pořádně několikrát denně, jím víc ovoce a zeleniny než kdy jindy. Koupila jsem si dezinfekční čistič, který používám na stůl, a přeleštila jsem si i počítač a telefon. Na poličce se mi krčí dvě malé lahvičky s antibakteriálním gelem, koupeným v Česku ještě v lednu, než přišly první vlny nákupů, a taky lahev vodky. Nejen na pití, ale přinejhorším i jako dezinfekce.
Jde o život, ne o PR
I přes to všechno ale obdivuji dobrou náladu, kterou Italové ani v těžké situaci neztrácejí. Na sociálních sítích přibývají videa lidí zpívajících z balkónů po celé Itálii. Vidím ji ale i v takových drobnostech, jako jsou vzájemné úsměvy mezi úplně cizími lidmi, kteří čekají v patřičných rozestupech před obchodem ve frontě. Uvnitř totiž může být vždy jen určitý omezený počet osob, aby se i tímto způsobem snížilo riziko šíření nákazy. „Andrá tutto bene“ – heslo, které jsem viděla třeba na všech stolech své oblíbené kavárny v centru Pisy, ještě než byla kvůli mimořádným opatřením uzavřená; heslo, které se objevuje jako hashtag i na sociálních sítích. Dalo by se přeložit jako „všechno bude dobrý“.
Je to pravý opak pocitu, který mám z dění v České republice. Sledovala jsem několik tiskových konferencí, pozoruji, jak se Andrej Babiš namísto standardních postupů krizového řízení utápí v mikromanagementu a není ani na moment schopný opustit agresivní ublíženeckou rétoriku. I přes velmi striktní opatření dotýkající se svobody pohybu (a v případě zákazu vycestovat do zahraničí zřejmě i na hraně ústavnosti) se mu ale nedaří zajistit potřebnou ochranu pro zdravotníky a nemocnice, a tak je pravděpodobně jen otázkou času, kdy se nemocnice dostanou do problémů kvůli nakaženým lékařům a sestrám.
I když jsem skoro tisíc kilometrů daleko, přála bych si vlastně od našich vrcholných politiků a političek slyšet, že bude všechno dobrý. Že se řídí dostupnými krizovými plány, že dělají všechno, co mohou, a že to není jen boj o hlasy voličů. Jde totiž o život, nejen o povedené nebo nepovedené PR.
Autorka je politoložka a publicistka.