Foto paz.ca, Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Při jedné z volebních kampaní v časech, kdy byl ještě politicky v plné síle, Silvio Berlusconi sliboval, že průměrné dožití Italů vzroste na 120 let a že porazí rakovinu. Mediální magnát, který v politice hájil především své osobní zájmy, tyto ani mnohé další sliby samozřejmě nikdy nesplnil. Ačkoliv při vstupu do politiky chtěl vytvořit „masovou liberální stranu“, jeho politika byla směsicí konzervatismu, nostalgie po době před globalizací, cementování hierarchií ve společnosti a podbízivé televizní produkce. V západním světě byl jedním z prvních podnikatelů, kteří se rozhodli ujmout vlády.
Když Berlusconi v roce 1994 vstoupil do politiky, řekl, že tak činí, aby zabránil vstupu k moci silám, které byly v minulosti spojené se Sovětským svazem a historií komunismu. Berlusconi se proti komunistům vymezoval celý svůj politický život, ačkoliv samotní komunisté a jejich politické strany pomalu ztráceli na síle a už patnáct let jsou téměř bezvýznamní. Lpění na boji s komunismem však dobře dokresluje mentální svět, ze kterého Berlusconi těžil a ze kterého se odmítal vymanit. Berlusconi prodával Italům svůj příběh úspěšného podnikatele „zlatých osmdesátých let“, což bylo poslední období skutečného růstu hospodářství a životní úrovně Italů. Ovšem bylo to také období, v němž se začínají silně projevovat zásadní problémy, se kterými se Itálie potýká doteď – od vysokého zadlužení, korporativismus až po ztrátu kvality politického personálu.
Rozdrob a panuj!
Nostalgie po osmdesátkách byla jedním z hlavních pilířů Berlusconiho politické ideologie. Berlusconi přetřásal jednu z hlavních neoliberálních manter o utlačovatelském státu a o potřebě snižování daní, aniž by však byl moc důsledný na druhé straně rovnice – tedy v reálném omezování tohoto státu. Během vlády mediálního magnáta se tak škrtalo hlavně ve vzdělávání, které bylo v jeho očích až v druhé či třetí řadě priorit, či ve veřejném zdravotnictví. Obojí ovšem zvýhodňovalo Berlusconiho souputníky ze sféry byznysu a soukromého vlastnictví. Bývalý premiér na druhou stranu sliboval růst minimálních důchodů, které často dostávají živnostníci profitující z šedé zóny daňové soustavy. Sliboval také výrazné snížení daní z nemovitostí a dědictví, čímž pravicový politik mrkal na svůj maloměšťanský elektorát.
Během vlády mediálního magnáta se tak škrtalo hlavně ve vzdělávání, které bylo v jeho očích až v druhé či třetí řadě priorit, či ve veřejném zdravotnictví. Obojí ovšem zvýhodňovalo Berlusconiho souputníky ze sféry byznysu a soukromého vlastnictví.
Právě na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech se zrodila ona široká vrstva malé buržoazie, a to rozdrobením velkých výrobních celků, čímž italský kapitál reagoval na silnou vlnu třídních bojů v šedesátých a sedmdesátých letech. Z části dělníků se stali vlastníci malých podniků a začalo se protežovat vlastnictví nemovitostí. Problémem je, že i z kapitalistického hlediska je tento systém rozdrobení mimořádně neefektivní, na což doplácí italská ekonomika do dnešních dnů. Má však tu „výhodu“, že ztěžuje, i díky všudypřítomné rétorice „rodinné firmy“, sociální mobilitu. Berlusconi se pasoval do role hlavního obhájce tohoto ekonomického a sociálního systému, a to i prosazováním rétoriky, že daňové úniky jsou u malých podnikatelů vlastně ospravedlnitelné, pokud si nedokážou jiným způsobem vydělat. Levice se ve své postkomunistické rozplizlosti nedokázala proti tomuto systému nikdy vymezit, a naopak často tuto ideologii více či méně otevřeně sdílela.
Svou dvacetiletou vládu Berlusconi postavil na této části společnosti. Svou moc upevnil kontrolou mediálního aparátu, v čemž byl bývalý premiér vždy důsledný, a to včetně mnoha čistek ve veřejnoprávní televizi a rozhlase RAI. Berlusconi podle kritiků do politiky vstoupil, protože jeho mediální podnikání pádem italských vládních stran kvůli korupčním skandálům ztratilo politické krytí. Navíc se potřeboval hájit v mnoha dalších kauzách, které doprovázely celý jeho politický život.
Betonář společenských vztahů
Berlusconi o sobě sice tvrdil, že je liberál, ve skutečnosti to však byl tuhý konzervativec. On a jeho vlády posloužily k upevňování stávajících společenských poměrů v Itálii. Jestliže skuteční liberálové vidí v sociální mobilitě, a tudíž obměně elit, významný cíl svého politického snažení, Berlusconi znamenal pro Itálii strnulost. A to byla i kvalita, kterou na něm nemalá část italských elit oceňovala. Znamenalo to pro ně totiž, že jsou nesesaditelné, ačkoliv byly čím dál méně adekvátně vybaveny k řešení vážných problémů Itálie.
V posledních letech však byl Berlusconi již jen stínem kdysi takřka všemocného politika. Jeho sestup začal v roce 2010 se sexuálními večírky zvanými „bunga bunga“ a rozvodem s manželkou Veronicou Lario. Tyto skandály Berlusconimu v očích jeho voličů zase tolik neublížili, ukázalo se však, že italský premiér čím dál hůře zvládá najít rovnováhu mezi svou vládní funkcí a soukromým životem. Důležitou složkou tohoto úpadku byla také jeho posedlost mladými ženami. Berlusconi nedokázal reagovat na finanční obtíže Itálie, což ho v roce 2011 stálo funkci premiéra. Mnozí jeho příznivci, včetně těch, kteří se do vysokých funkcí vrátili, považují dodnes konec jeho vlády za spiknutí finančních institucí a levice. Na nejnižší bod spadl Berlusconi v roce 2013, když kvůli odsouzení za daňové úniky ztratil post senátora.
Političtí komentátoři mnoho let spekulovali o Berlusconiho politickém dědictví. Někteří nevylučovali ani dynastické nástupnictví a předání žezla dceři Marině. Zdá se však, že Berlusconiho děti o politiku takový zájem nemají. A na rozdíl od rozsáhlého osobního majetku, už ani není moc co dědit. Berlusconiho Vzhůru Itálie je dnes spíše středně malou stranou, jakkoliv jsou její hlasy stále klíčové pro vládu premiérky Giorgie Meloni. Strana v koalici s dvěma krajně pravicovými subjekty bude možná více zdůrazňovat svůj centristický profil. Ovšem středových voličů není v současném italském elektorátu mnoho. Dá se tak očekávat pomalý úpadek tohoto politického uskupení a postupný odchod politiků do nadějnějších subjektů.
Berlusconiho smrt by tak neměla mít na současný italský kabinet bezprostředně výrazný vliv. Současná premiérka Meloni neměla s Berlusconim příliš vřelé vztahy. Ukazovaly to ostatně i výroky bývalého premiéra o válce na Ukrajině. Důvodem těchto výroků nebyla jen nesporná náklonnost k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, ale v Berlusconiho očích to byl také trest pro Meloni za nedostatek vděku pro starého patriarchu. Byl to ostatně on, kdo vytáhl po desetiletí izolace neofašistickou pravici k moci a etabloval ji na politické scéně. Udělal to, protože potřeboval její hlasy.
Italská pravice však v různých obměnách stále počítá s tím sociálním a ideologickým blokem, na nějž sázel Berlusconi. V tom se příliš nezměnila a ani se měnit nechce. Možná si podobně jako Berlusconi myslí, že jí to zajistí věčnost, loajalitu a doživotní náklonnost.
Berlusconi byl v západním světě prvním podnikatelem, který dokázal uchvátit moc. Po něm přišli mnozí další – včetně Andreje Babiše či Donalda Trumpa. Žádná z těchto kopií v Evropě ani Americe ale neměla takovou mocenskou výdrž jako tato italská předloha. Ačkoliv se Berlusconi stále tvářil jako „nepolitik“, byl schopným manipulátorem moci a dokázal z nesourodých sil, od separatistů z Ligy severu až po fašistické nostalgiky, vytvořit silný politický blok. Své zemi tím ale neprospěl.
Autor je publicista.