Mussolini v sukni. Kdo je Giorgia Meloni a její Bratři Itálie?

„Odpovězme si na tyto otázky, které se týkají toho, proč tu dnes jsme. Proč je rodina nepřítel? Proč zní tak děsivě? Je na to jediná odpověď. Protože nás definuje. Protože je to naše identita. Protože všechno, co nás definuje, je dnes chápáno jako nepřátelské pro ty, kdo by si přáli, abychom žádnou identitu neměli a místo toho jsme se jen stali otroky konzumerismu. Takže útočí na identitu národní, náboženskou, genderovou i rodinnou.

Nemohu se definovat jako Italka, křesťanka, žena, matka, ne. Musím být občan X, gender X, rodič 1, rodič 2. Musím být prostě jenom číslo. Protože když se ze mě stane jenom číslo bez identity a kořenů, tak se můžu stát dokonalým otrokem vydaným na milost finančním spekulantům.

To je důvod, proč vyvoláváme tolik strachu. Protože už nechceme být jenom čísla. Budeme bránit každou lidskou bytost, protože každý z nás má unikátní a neopakovatelný genetický kód. A ať už se vám to líbí nebo ne, to je prostě posvátné a my to budeme bránit, stejně jako budeme bránit Boha, vlast a rodinu. Více než před sto lety Chesterton napsal: ,Vzplanou ohně, aby svědčily o tom, že dva a dva jsou čtyři. Budou se tasit meče, aby dokázaly, že tráva je v létě zelená.‘ Ten čas nadešel a my jsme na něj připraveni.“

Tato slova pronesla nastupující italská premiérka Giorgia Meloni na Světovém kongresu rodin. Krátký videozáznam jejího projevu rychle obletěl sociální sítě bezprostředně poté, co drtivě zvítězila v italských volbách se svou stranou Fratelli d’Italia a koaličními partnery. Bude tak v Itálii skládat vůbec první krajně pravicovou vládu od dob Benita Mussoliniho. Kdo je ale Giorgia Meloni a co od ní můžeme očekávat?

Staré identitářství v novém kabátě

Agendou Meloni a Bratrů Itálie jsou kulturní války a identitářství v ultrapravicovém podání. Identitářstvím se tu nemyslí „pouhý“ nacionalismus, ale nativismus, tedy etnický nacionalismus, který národ chápe nikoli na občanském principu, ale na základě pokrevní příslušnosti.

Podle italské krajní pravice tedy platí, že všichni, kdo nejsou etničtí Italové a Italky, nemají v Itálii co pohledávat a pokud možno by z ní měli zmizet. Takový boj tudíž probíhá na dvou frontách: jednak chce z vlasti vykázat ty, kdo už v ní jsou, ale neměli by v ní být, a zároveň chce zamezit cizincům, kteří v Itálii ještě nejsou, aby se do ní kdy dostali. Proto také Meloni opakovaně volá po „námořní blokádě“ ve Středozemním moři jako způsobu, jak zamezit imigraci ze severoafrických zemí. Společně s velkou částí krajní pravice totiž sdílí konspirační teorii o „velkém nahrazení“, která tvrdí, že evropské, finanční a globalistické elity usilují o nahrazení původního obyvatelstva nově příchozími migranty.

Potud se ostatně jedná o „klasické“ identitářství, které bychom našli už v Mussoliniho fašismu nebo neofašistickém uskupení Movimento Sociale Italiano (Italské sociální hnutí), v němž mají Bratři Itálie historické, ideologické i personální kořeny. Postupem času ale na sebe nabalili také identitářství genderové, spočívající v obhajobě tradiční rodiny na jedné straně a potlačování práv LGBTQ+ komunity na straně druhé.

Jakkoliv absurdně to může vypadat, není vůbec přitažené za vlasy říct, že postfašističtí Bratři Itálie, kteří budou ve své zemi nově vládnout, čerpají primárně ze dvou posvátných textů: Bible a Pána prstenů.

Právě toto genderové identitářství a tvrdý esencialismus společně s odmítáním „LGBTQ+ ideologie“ se docela snadno mohou stát jednou z nejzvučnějších (protože také nejsnáze prosaditelných) agend nastupující ultrapravicové vlády. Meloni je podporovatelkou antigenderového hnutí, genderová studia vnímá jako hrozbu instituce tradiční rodiny a v minulosti se také vyjádřila ve smyslu, že bude usilovat o změnu italské ústavy tak, aby neumožňovala adopci dětí stejnopohlavními páry.

Ideologické kořeny pro takovou pozici čerpá ze svého ultrakonzervativního křesťanského fundamentalismu, jehož tolerance pro jinakost se blíží nule, a ve feminismu a „genderové ideologii“ vidí jednoho z původců společenského rozkladu. Křesťansko-tradicionalistická identita se těmito emancipačními proudy cítí ohrožená, protože je s nimi neslučitelná.

Pro totalizující identitu postavenou na stejnosti je totiž podvratná samotná přítomnost jinakosti.

Práva LGBTQ+ lidí představují problém ne snad proto, že by toho požadovali příliš mnoho, byli příliš expresivní, exhibicionističtí či snad šířili svoji propagandu do světa. Ne, problémem je to, že vůbec existují jako neakceptovatelné narušení „přirozeného“ řádu věcí. Tento přirozený řád je Božím řádem, přičemž Boží řád je absolutní a neměnný: to, co se z něj vychyluje, co do něj nezapadá, je třeba napravovat nebo likvidovat.

Italský postfašismus

Ideologii i politickou praxi Bratrů Itálie tak můžeme bez uzardění označit za postfašistickou, a to ve smyslu, v jakém ji definoval maďarský filozof G. M. Tamás. Fašismem se tu míní odmítnutí osvícenství, tedy pokroku, univerzálního občanství a rovnosti lidí, kdy občanství přestává být právem, a naopak se stává privilegiem pro přesně vymezenou skupinu lidí. Cílem fašismu tak je vyloučení širokých skupin obyvatelstva z plnohodnotného občanství, ruku v ruce s odejmutím práv, které z něj vyplývají. Podle Meloni je občanství privilegium, na něž mají nárok pouze pokrevní, heterosexuální Italové a pokud možno křesťané. Nikoli Romové, zcela jistě ne afričtí imigranti a muslimové, a práva LGBTQ+ komunity je zapotřebí alespoň částečně osekat.

Z toho je zřejmé, proč evropští fašisté tolik nenávidí Evropskou unii: v očích ultrakonzervativních kruhů je pokračovatelkou osvícenského projektu, nivelizací národních identit, expanzí občanského principu daleko za národní hranice, toleruje nejrůznější jinakosti a usiluje o permanentní rozšiřování lidských práv (a brzy už i práv přírody).

Tím, jak Evropa podporuje nejrůznější menšiny a hájí jejich práva, rozpouští kdysi fixní národní, náboženské i genderové identity a tradice. Tím, jak šíří rovnostářství, narušuje „přirozený“ řád, který je naopak hierarchický. Radikální pravice je totiž ochotná věřit i v ty největší bizarnosti, jen aby nemusela přitakat myšlence rovnosti všech lidí.

O postfašismu mluvíme tehdy, když politická síla neusiluje o prosazení fašistických představ silou, tedy státním převratem, ale dobrovolně se pohybuje v rámci mantinelů liberální, elektorální demokracie. Od Giorgie Meloni tedy nemusíme čekat nějakou konzervativní revoluci v silném smyslu slova, jako spíše podrývání práv skupin obyvatel a ohýbání celého systému ve prospěch jejích mocenských zájmů.

Má se v tom kde inspirovat: stačí nahlédnout do sousedního Polska nebo Orbánova Maďarska. Přitažlivost tamějších populistických formací spočívá v tom, že se na jednu stranu tváří jako antisystémové a antiestablishmentové subjekty, ale zároveň ne tak docela. Viktor Orbán sice může pronášet na adresu Evropské unie ta nejjedovatější slova, ale evropským penězům se vůbec nebrání. Podobně Meloni na první pohled volí antikapitalistickou rétoriku jdoucí proti finančním spekulantům a globálnímu kapitálu, ale zároveň jí nedělá problém být členkou Aspen Institutu, mezinárodního think tanku, mezi jehož štědré sponzory patří Carnegie Corporation, Fond bratří Rockefellerů nebo třeba Nadace Billa a Melindy Gatesových.

Fašistické fantazie

Příběh Georgie Meloni má ale i absurdní linku, která by mohla sloužit jako samostatný příspěvek do stále živé debaty o tom, nakolik je klasická fantasy bytostně konzervativním žánrem. Meloni je totiž velkou obdivovatelkou Tolkienových děl – ostatně nemalá část italské postfašistické mládeže se přímo inspirovala Hobitem i Pánem prstenů – literaturou, která se pro ni stala bezmála iniciační.

Romantizace středověkého hierarchického světa, kde spolu všechny rasy žijí v míru, ale odděleně ve svých vlastních přirozených teritoriích, byla pro mládežnickou část Italského sociálního hnutí spontánním vyjádřením odporu k modernitě, multikulturalismu, a naopak příklonu k autoritě a hierarchii.

Nejedná se jen o nějakou zmatenou povrchní inspiraci, ale o skutečné chápání Tolkiena jako něčeho víc než jen fikce. Postfašistické Italské sociální hnutí se tak hemžilo přezdívkami Hobit nebo Frodo, a dokonce se pořádaly Hobití kempy nebo zakládala pravicová folková kapela Compagnia dell’Anello, tedy Společenstvo prstenu. Když tedy dnes Giorgia Meloni lpí na návratu ke kořenům a vlastní identitě, o níž se cítí být okrádána, v nemalé míře tím myslí i Tolkienovy mýty, které pro ni představují jednu z hrází proti nihilismu současné společnosti.

Jak sama říká, Pán prstenů není jen dílo literární fantastiky, ale – ve vší vážnosti – posvátný text. Jakkoliv absurdně to může vypadat, není vůbec přitažené za vlasy říct, že postfašističtí Bratři Itálie, kteří budou ve své zemi nově vládnout, čerpají primárně ze dvou posvátných textů: Bible a Pána prstenů.

Je to pozoruhodné i v tom, že Tolkien za svého života velmi striktně odmítal, že by jeho díla měla obsahovat jakékoliv politické asociace, a pakliže snad někomu děj Pána prstenů připomínal historické události, mělo se jednat o podobnost čistě náhodnou. Z toho, jak jeho knihy uchopila italská pravice, by určitě radost neměl. Ostatně připomínají-li Fratelli d’Italia svým působením některou z frakcí Středozemě, elfové, trpaslíci, Gondor, Rohan ani hobiti to nebudou.

Nicméně Melonina inspirace fantastikou tím nekončí: v devadesátých letech si založila vlastní politický festival po vzoru původního Hobitího kempu, který tentokrát pojmenovala po dětském hrdinovi Átrejovi z Nekonečného příběhu. Ten pro ni dodnes symbolizuje „hocha bojujícího proti nihilismu, proti rozpínající se Nicotě.“ Na jeden z těchto festivalů byl pozván i Steve Bannon, někdejší poradce Donalda Trumpa, jeden ze strůjců jeho politického úspěchu a také významná postava alternativní pravice v USA.

Pokrytectví autoritářského konzervatismu

Posílá-li tedy Petr Fiala do Itálie gratulace vznikající postfašistické vládě Georgie Meloni, nečiní tak jen formálně z pozice premiéra, ale také jako předseda strany, která s Meloninými Fratelli d’Italia sdílí evropskou frakci „konzervativců a reformistů“. Tito „umírnění euroskeptici“ a „eurorealisté“, jak se sami označují, sestávají ze skutečných perel evropské politiky: polského Práva a spravedlnosti, krajně pravicových Švédských demokratů, krajně pravicové španělské strany Vox, ultrakonzervativních holandských kalvinistů, lotyšských nacionalistických populistů, ultrapravicového Řeckého řešení, chorvatských suverenistů, vlámských nacionalistů, bulharských národních konzervativců, slovenské Slobody a solidarity a právě ODS, která je toho všeho nadšenou součástí.

Frakci, kterou původně založili britští konzervativci v čele s Davidem Cameronem v roce 2009, lze nejlépe označit jako nacionálně-konzervativní populistickou pravici, která představuje jednu ze skutečně krajních poloh evropské politiky. A také reálnou, nikoli smyšlenou hrozbu pro demokratické instituce a svobody, což dlouhodobě ukazují v Polsku a nově budou mít příležitost ukázat to i v Itálii a ve Švédsku.

Podpora spolupráce ODS s těmito politickými subjekty je o to absurdnější, o co zřejmější je jejich vstřícný přístup k putinovskému Rusku, které je jedním z tradičních partnerů evropské krajní pravice. Ačkoliv Georgia Meloni (podobně jako třeba Marine Le Pen) svůj proputinovský entuziasmus od začátku invaze na Ukrajinu utlumila, ještě donedávna neváhala Putinovi vyjadřovat veřejnou podporu.

Georgia Meloni i Marine Le Pen jsou si podobné i „genderwashingem“, kdy si ženské političky osvojují umírněné vystupování a alespoň rétoricky se přibližují politickému středu, aby tak snáze zakryly skutečný ráz svých extremistických partají. Obě jsou také smutným příkladem toho, že vůbec nejsilnějšími spojenci patriarchátu jsou ženy se syndromem včelí královny, jakési archetypální matky ztělesňující tradiční hodnoty národ-vlast-rodina, které od žen očekávají především plnění jejich biologické role a společenské povinnosti: rozšiřování národa novým potomstvem.

Pak bude svět znovu v pořádku – bez imigrantů, bez levičáků, bez krizí, zato s pevně danými kulturními, etnickými a genderovými identitami. Takové ženy se v patriarchátu mohou těšit jistým privilegiím jako odměny za to, že dobrovolně obhajují pilíře mužské nadvlády.

Pronikání krajní pravice do mainstreamu

Součástí europarlamentu jsou ale minimálně dvě frakce, které jsou ve své podstatě neslučitelné s demokratickým směřováním Evropy. Obě jsou krajně pravicové, konzervativní, nacionalistické a protievropské. Kromě Konzervativců a reformistů je tu ještě Identita a demokracie, kde se česká SPD potkává s rakouskou krajně pravicovou FPÖ, belgickým Vlámským zájmem, Stranou Finů, krajně pravicovou Estonskou konzervativní stranou, Alternativou pro Německo, francouzským Národním sdružením Marine Le Pen, řeckou Novou pravicí, italskou Ligou Mattea Salviniho (která je koaličním partnerem Meloniných Fratelli d’Italia), Stranou pro svobodu holandského politika Geerta Wilderse, slovenskou stranou Sme rodina nebo portugalskou stranou Chega.

Postfašistická uskupení po celé Evropě si ale zuby na své pohyblivé terče brousí dlouhodobě. Jako kdyby radikální konzervatismus přicházel ve vlnách autoritářských, identitářských a konspiračních reakcí na všechny „progresivistické“ tendence. Dobrou zprávou nicméně je, že jeden z nejvýznamnějších spojenců evropského identitářství – Vladimir Putin – je teď výrazně a patrně nevratně oslaben. Jejich další spojenci se ale nacházejí i na západ od nás – v amerických ultrakonzervativních think tancích a řadách MAGA republikánů.

Mluvit o náhlém vzestupu krajní pravice tedy není fakticky správné. Jak upozorňuje politolog Cas Mudde, v jiných volbách, které v Evropě nedávno proběhly, se pravicovým populistům naopak nedařilo – jako třeba v Norsku, Německu nebo Slovinsku. Mnohem závažnějším problémem je spíše plíživá normalizace ultrapravicových idejí, které se stávají čím dál přijatelnější částí evropského politického mainstreamu. Volební úspěchy Švédských demokratů a Bratrů Itálie jsou sice znepokojivé, ale zároveň nejsou na evropském kontinentu ničím zcela novým nebo ojedinělým. O to větší obavy v nás ale mohou vyvolávat.

Cílem krajně pravicových, nacionálně-konzervativních formací je v posledku přetvoření demokracií v elektorální autokracie po vzoru Orbánova Maďarska nebo Polska pod vládou Práva a spravedlnosti, která nemá ani s právem, ani se spravedlností nic společného. Pro ultrakonzervativní hodnoty je totiž pluralitní demokracie akorát tak překážkou. Demokracie, lidská práva, společenská emancipace i třeba řešení změny klimatu zkrátka musí ustoupit „naší pravdě“, ať už je jakákoli – fašistická, křesťanská, islamofobní, patriarchální nebo všechno dohromady.

S takovou pravicí se u nás budeme za chvíli mít jako v Maďarsku, kde je svět – podle konzervativců – ještě normální: budeme mít nacionálně-konzervativní stát, strongmana v čele, rodinu a vlast na prvním místě, levici konečně pod drnem a hlavně: nízké degresivní daně. Maďarsko má totiž stejně jako my rovnou daň z příjmů fyzických osob a vůbec nejvyšší DPH z celé Evropy. Rozhlédneme-li se po středo-východní Evropě, najdeme hned několik příkladů, jak lze něco takového provést. Podíváme-li se pak na současnou politickou scénu, najdeme tam několik politických subjektů, které jsou buď součástí krajně pravicových evropských frakcí, nebo k jejich politice alespoň inklinují.

Po výsledku voleb v Itálii si tak můžeme otevřeně říct, že hrozba pro demokracii, vládu práva nebo třeba svobodné volby a svobodu médií už nějaký čas nepřichází z levé strany politického spektra, ale naopak z té pravé: Švédští demokraté ve Švédsku, Právo a spravedlnost v Polsku, Fidesz v Maďarsku, AfD v Německu, Vox ve Španělsku, Národní sdružení ve Francii, Giorgia Meloni v Itálii, Strana pro svobodu v Nizozemí, FPÖ v Rakousku… Nejen pro český kontext z toho vyplývá, že pro obranu evropské liberální demokracie budeme potřebovat místo antikomunismu spíše antifašismus. Soudě podle zdejších reakcí na současné italské dění máme ale k takovému posunu ještě hodně daleko.

Autor je redaktor Alarmu. 

Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung.